Kalilogie čili O výslovnosti XIII.

5. září 2008 v 9:33 | Josef Durdík |  Durdík, J.: Kalilogie
A přece - jakých pokroků český jazyk učinil za poslední doby, zvláště co se týká výrazů myšlénkových, práce to mužův! Máme ovšem ze starších dob dosti dokladův o výbornosti jeho - Kralodvorský rukopis, Bibli, rozkazy Žižkovy, spisy Štítného, Všehrda a Komenského aj. aj. Tam nalezáme místa plná nádhery a sily, něžnost zrovna dětinnou a velebnost, úsečnost, krátkost, takže mluva naše závodí s nádhernými románkami i s uznanou vroucností jazyků germánských. Avšak od oněch památek až ke dním nejposlednějším, řekněme za minulého půlstoletí, vidíme rozhodný postup vpřed.

Básnická mluva se rozhojňuje a hloubky nabývá, brousí a hlatí se a spěje na roveň s jazyky velkých národů nynějška, ne otrockým způsobem, nápodobením a vnášením cizích živlů, než na základě ryze slovanském.
Velikou důležitost na vývoj mluvy mají překlady básnických plodů. Zde takořka vodíme jazyk do světa, a skutečně mají překlady naň takový účin jako cesty na člověka. Vidíme cizinu a její přednosti, ale též sobě líp uvědomíme, co máme sami; obzor náš roste a náhledy se opravují, člověk se stává všestrannějším, obratnějším, schopnějším ke všemu jednání v životě; a podobně jazyk - musí vyslovovati věci, kterých se mu posud nepodalo, poznávat obraty, obrazy a pojmy, o kterých se mu nezdálo, a hledat pro ně slova a výrazy ve vlastních útrobách. Mluva se tím stává bohatší, obratnější a ohebnější, zkrátka zdokonaluje se, postupuje.
Překládání jest cvikovnou, kde jazyk své přirozené a nabylé schopnosti ukazuje a nových nabývá; ono tvoří nejříznější závodění s jazyky jinými, kteréž mluvě živé jen ku prospěchu býti může. Pravdy tyto jsou odedávna uznány. Ukazuju mimochodem na způsob prostonárodní, jenž mluvu mluvou měří překládaje slova jedné v druhou; vím dobře, že tento způsob jest velmi primitivní, že nevyčerpá celou míru; že slova dvou jazykův nekryjí se tak shodně, avšak s pravým omezením jest to aspoň hrubý vzorec, obsahující vždy něco pravdy. Neboť zde ani o slova tak neběží, nýbrž zdali vcelku dovede jazyk vysloviti, co se v jiném už vtělilo; a pak onen hrubý vzorec jest velice závažný.
Není tedy potřeba ukazovati v té věci na všechny muže učené a v literatuře proslavené. Uvádím toliko dvě okolnosti: Známo jest, jaké váhy náš veliký mluvohájce Jungmann překladům dodával, an sám několik výtečných děl z literatur cizích uvedl v půdu domácí, jsa nabádán hlavně zřetelem právě vyloženým. Druhý doklad podává literatura německá. Tam spisovatelé záhy pochopili důležitou úlohu překladův - a hle, kterak neustali ve svém působení, takže od Herdra, Vossa, Schlegla aj. až do Rückerta, Gildemeistra a Bodenstedta táhne se celá řada veleobratných mistrův v překládání. Že snahy takové, provázené zdařilými skutky, měly mimo jiné činitele též následky na mluvu samu, literáti němečtí nepopírají; jako ze zdroje dialektů mluva se osvěží, tak na kolbišti světovém vzdělá se a utuží. Překvapující vyvinutí němčiny sluší přičísti nejen básníkům původním a mluvozpytcům, nýbrž onomu působení jazyků cizích, kteréž právě za důvodem překládání šlo do živého; jazyk se nutil, aby dostihl svých vyvinutějších soudruhů, zkoušel, cvičil a vytvařoval se, až nové věci, zpočátku cizinské, staly se všeobecným majetkem. Jen když má jazyk zdravé podklady a hojný materiál vlastní, pak mu působení z cizích krajů neuškodí, jako člověku v boj života ozbrojenému vědomostmi a pevnou vůlí, - než vyzývá právě jeho sily a přivádí je ku platnosti.
Vše to podotčeno pouze o stránce jazykové - kterak literatura domácí se obohacuje a šlechtí, kolik lidí pokaždé seznámí se s krásami netušenými, proč k tomu konci dlužno dbáti překladův, toho ani nechci se dotýkati podrobněji. Avšak jak obtížný jest úkol ten, a - nevděčný! Čteme-li překlad některého slavného originálu, jsme nakloněni, kdekoli se naskytne něco nepěkného, strkati to na účet překladatele; disonance zavinil on. Půvab a harmonie jest dle téhož náhledu ovšem zásluhou jedině originálu.
Překladatel musí věnovat práci své velikou péči a mnoho času. Jeho nejčelnější vodítko jest, aby překlad na něho samého činil dojem co možná jako originál. Požadavek tento něco obnáší; kdo jen dva jazyky zná a původní báseň s překladem jejím porovná, pochopí nesnáze překladateli uložené. Jaká propasť rozdílu trvá ještě vždy mezi oběma! Proto potřeba píle nejsvědomitější, ucha jemného a citu pro přednosti básnické.
Překladatel musí původní dílo zrovna do sebe vsáti, nasytit a naplnit se jeho harmonií, až mu ona stále duchem vlá, až se celá stane jeho vlastnictvím - a pak prodchnut jsa dojmem tím teprv svým způsobem ji vyslovit, vyhledav v mateřštině nejpříhodnější pro ni výraz. Nesmějí slova básně být jen tak po školácku přežmolena, nýbrž - máme slovo pro to - umělecké dílo musí býti přebásněno. To se nedaří tak zčista jasna; mnohdy se jedna řádka, jedna věta musí měniti a opět měniti, než vyhoví přísnému soudci; někdy hledá dlouho jediné slovo, neb..., však nechme dalšího líčení, podobá se pochod ten vskutku činnosti básníka.
Ale do rozpravy "o výslovnosti" náleží aspoň zmínka o tom, poněvadž právě zde vzniká nebezpečí, že mluvě násilí se činívá, any povstávají takové skupiny slov, že u vyslovení jich netušíme krásy původní, nýbrž jen novou urážku sluchu doznáváme.
A právě stránka zvuková jest na místě předním; ovšem má překlad býti věrný - ale spíše mu odpustíme nějakou odchylku od původních pojmů než od původního rytmu pojmů těch. Kde však zevnější forma (a ta jest něco jiného než původní rytmus pojmů) naprosto nesnáší se s druhým jazykem, má to překladatel hned uznat a nehoniti se marně za věcí nemožnou. Zvoliž tedy formu aspoň blíživě stejnou, totiž takovou, jíž se v domácí literatuře ku podobným látkám užívá. Pravidlo to platí tím nutněji, čím dále nám jsou originály duchem i dobou. Že někteří překladatelé nedbali ho, sami úlohu svou si znesnadnili, a přece nic neprovedli, co by se bylo v literatuře ujalo; abych zkrátka pověděl, z jejich prací nezůstalo nic na repertoáru čtoucího obecenstva; ono touží a pídí se po pěkných překladech.
Nejsem ochoten překlady přeceňovat; i vysvětlím si úplně, proč buditelé naši nabádali k spisování původnímu. Lépe jest míti velkou olejovou malbu ve svém saloně než dřevorytinu nebo malou fotografii ve svém albu. Odtud hleďme na slova starého spisovatele, jenž pohnutlivě volá:
"Komenský Čechům.
Amos Komenský pozdravení vzkazuje milým Čechům! Jest zde u mne Koldín, Tomáš z Javořice, Strejc, Veleslavína a Kocín. Přibývá nám blaha, rostou naše radosti, české umění se zmahá. Dlouho český jazyk v nehodné byl potupě: mohutně se nyní zdvíhá. V Čechách, na Moravě všude píší horlivě, nepsalo se tolik nikdy. Žádný nevzbuzuje, byste byli Čechové; tím jest větší hodnost vaše. Kdo však česky píše, staročeskou mluvou piš, střež se mrzkých germanismů. V staročeských knihách pravý český vane duch, staročeské spisy čtěte. Pište věci nové starobylou češtinou: nepřekládejte tak mnoho z němčiny. Máte české hlavy, česká srdce bohatá, nepřekládejte tak mnoho. Proste, miláčkové, v smysl dáno bude vám, nepřekládejte tak mnoho. Vlastní plody těší, oslavují stvořitele: nepřekládejte tak mnoho!" Ovšem, co by člověk sám lépe dovedl původně napsat, toho nepřekládejž. Ale jest mnoho věcí, kterých tak brzo nedovedeme, a přece je musíme v literatuře mít, ježto přijaty jsou v literaturu světovou a všichni vzdělaní národové je mají. Proto musíme činit výbor, a přece překládati ještě ohromné množství, takže s touto výhradou právem mohu říci: Překládejte více! Neznám lepšího cviku pro mladé básníky; učí se překládáním míře, sebevládě a vkusu; poznávají dopodrobna dobré věci, obohacují literaturu a šlechtí jazyk.
Zajisté lépe jest dobrou báseň přeložit než chatrnou původní napsat. Však ani básníkům osvědčeným nemusí z překladů hanba býti: neboť máme příklady, že básníci prvního řádu překládali; uvádím jmena: Goethe, Schiller, Byron, Mickiewicz. Plodův ku přísnému výboru nám zůstane vždycky dost, tak krásných a znamenitých, že napomenutí Zahradníkovo, svrchu uvedené, smrští se v pouhou výstrahu, aby nebyly překládány věci bezcenné. Týž spisovatel sám na jiném místě "Zábavných hodin" má jiný výrok, z něhožto lze souditi o prvém:
"Bibliotéka. Postavil jsem na polici dlouhé řady kněh, knihy vzácné, knihy zlaté, knihy klasické! Goethe, Schiller, Herder, Lessing stojí přede mnou. Někdy jenom lze mi čísti zlaté knihy tyto: však mně velmi prospívají, když i nečtu jich. Pouhý na ně pohled mne učí, učí - pokoře. Mnohoť znali, velmi mnoho jiní mužové: já vím málo, já se nesmím s nimi rovnati, nesmím, nechci býti pyšným." (Vzpomínka na V. Zahradníka. Čas. Č. musea. 1871.)
Postavíme-li vedle těchto německých jmen podobné řady z francouzské, anglické, vlaské literatury, vzpomeneme-li si na obě literatury staroklasické, a dokud nemůžeme čísti v původním znění spisy polské a ruské, i na tuto rostoucí látku: pak věru není potřeba uváděti dopodrobna díla, která hodnotu mají, a déle objasňovat úlohu i význam překladův.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama