Vznešenost a směšnost

6. srpna 2008 v 10:04 | Josef Pospíšil |  Estetika
Nejen nade krásnem v užším smyslu pociťujeme aesthetickou libosť, nýbrž také nad předměty vznešenými a směšnými.
1. Ačkoliv názor idee ve smyslném tvaru jest prvým a obyčejným předmětem aesthetické záliby, přece není tímto předmětem obor vší aesthetické libosti vyčerpán.
Duch lidský má v sobě přirozený a podstatný pud, který ho ustavičně nutká, aby ve světě ideálním nelpěl na jednotlivých ideách, nýbrž aby z ideí nižších k ideám vyšším ustavičně výše se povznášel, až by konečně k idei nejvyšší, ku poznání bytosti nekonečné dospěl. K nekonečnosti jej pudí všechna bytnosť, všechna snaha a tužba jeho, poněvadž ve smyslnosti a konečnosti klidu a blaha nedochází.

A tato nekonečnost jeví se člověku především ve vznešenosti jako v nějakém zrcadle.
Vznešenost jest jen zvláštním tvarem krásna. Vše, co jest vznešeno, jest také krásno, ačkoliv není všechno, co jest krásno, také již vznešeno.
Při vznešenosti jest podobně jako i při krásnu dvojí hledisko rozeznávati: objektivní a subjektivní.
a) S hlediska objektivního jeví se býti vznešeným, co dokonalostí obyčejnou míru daleko převyšující se vyznamenává.
Vznešeno jest, co jest tak veliko, že vše ostatní jsouc k němu přirovnáno, malým a nepatrným se jeví.
b) Kdykoliv na předmět, který co do velikosti své dokonalosti obyčejnou míru přesahuje, nazíráme, vzniká v duši naši libosť k níž však zároveň pocit úcty, podivu a úžasu se pojí. A právě proto nazýváme takovýto předmět z hlediska subjektivního vznešeným.
Vznešeným jest tedy, co neobyčejnou velikostí, dokonalostí se vyznamenává a proto v nás nejen pocit libosti, nýbrž i úcty, podivu a úžasu vzbuzuje.
Jako při krásnu jest také při vznešenosti rozeznávati vznešenost naprostou a vztažnou.
Vznešeností naprostou jest jediné Bůh.
Přirovnáme-li nekonečné dokonalosti božské k dokonalostem bytostí stvořených, jest všecka velikosť stvořená tak nepatrná, že takořka před nekonečností božskou úplně mizí. A proto musí nám také Bůh býti předmětem nejhlubší úcty a nejvyššího podivu.
Vše, co jest mimo Boha, může jen vztažně vznešeným slouti, a to proto, poněvadž ve vznešenosti božské má větší neb menší účastenství.
Naprostá vznešenost božská jeví se na venek ve všemmíru a sice jak v řádu hmotném tak i ethickém, a proto jest i vztažná vznešenost dvojího rázu, a) hmotného a b) ethického.
Vše, co jest ve světě vznešeného, jest jen odleskem a obrazem vznešenosti božské. Vznešenost relativní jest tedy jen projevem vznešenosti naprosté, božské.
a) Ve světě hmotném jeví se nám býti vznešenými velikolepé útvary přírodní (vysoké hory, vodopády atd.), naproti nimž Člověk nicotu svojí jestoty živě pociťuje, jakož i úžasné zjevy přírodní (bouře, vichory atd.), v nichž síly přírodní takou neodolatelností působí, že každá lidská moc jim musí podlehnouti.
b)V řádu ethickém zračí se vznešenost ve velikosti mravní síly, mravní povahy. Vznešenosť ethická jeví se ve velkodušnosti, v ryzosti smýšlení a jednání, pokud tyto dokonalosti k cíli mravnímusměřují.
Ethické zlo - hřích - nemůže nikdy vznešeným býti. Kdykoliv toto zlo obyčejnou míru překračuje a způsobem nevídaným a neslýchaným, se jeví, nazýváme je ohavností.
Moderní aesthetikové mají za to, že nemožno v nekonečnosti žádné libosti míti a proto prý pojem nekonečnosti, bezměrnosti a p. není pojmem aesthetickým. Neboť prý naprostá nemožnost a neschopnost velikost předmětu pochopiti vzbuzuje v nás nepokoj a nelibost.
Názor tento jest však úplně lichý. Libost ve předmětu vznešeném povstává tím, že duch lidský bytost nekonečnou byť i úplně jí pochopiti nemohl, přece poněkud poznávaje ze svých sil se těší, jimiž, co prve se mu zdálo býti naprosto nepřístupným a nepochopitelným, přece poněkud proniká a chápe.
Blahý pocit nad bytostí nekonečnou vzniká takto ze záliby, jakouž duch lidský sám nad sebou pociťuje proto, že ze hmoty se povznésti a k bytosti nejdokonalejší, na níž všechen svět závisí, poznáním svým se přiblížiti a jí se připodobniti může.
Avšak ještě jiná jest příčina této záliby. Kdo z této příčiny nad bytostí nekonečnou libost pociťuje, že duchem svým aspoň poněkud ji proniká, ten stojí teprv na prvém stupni poznání.
Čím více duch lidský bytost nekonečnou poznává a do její jestoty ducha svého ponořuje, tím více se stává své vlastní nepatrnosti, ba nicoty vědomým. Ohromný, nekonečný rozdíl mezi bytostí nekonečnou a mezi ním samým staví se mu pořád jasněji před oči.
Avšak toto poznání vlastní nepatrnosti a malomocnosti a božské vznešenosti a velebnosti nekormoutí člověka, nýbrž naplňuje ho blahem a libostí. Neb poznávaje takto svou jestotu ve vlastní a pravé bytnosti její cítí se na Bohu skrz na skrz závislým a proto také tak Bohu blízkým, že tuto blaživou jeho blízkost takořka pociťuje, podobně jako dítě, které, ačkoliv o své naprosté závislosti na otci úplně jest přesvědčeno, přece tímto přesvědčením blahé lásky k němu nikterak nepozbývá. Ano naopak, čím více otcovy výtečné vlastnosti a nutnosť jeho péče a starosti o sebe poznává a cítí, tím více lne k němu důvěrou a vděčnou oddaností. - Vystoupí-li poutník krásy přírodní vnímavý na vysokou horu, kteráž zrakům jeho rozkošnou vyhlídku po vůkolí poskytuje, oplývá srdce jeho zálibou nevýslovnou, a přece jest obzor jeho jen obmezen! Co jest ještě krásy ve přírodě, které ani netuší?! A tato nevystihlosť krásy přírodní neruší mu nikterak rozkoše a záliby, kteréž nade krásou poznanou pociťuje.
Velikost a bezměrnosť předmětu nějakého jen tenkráte činí na nás dojem vznešenosti, když nás na Boha upomíná, k Bohu povznáší. Světská budova, kdyby sebe rozsáhlejší a velikolepější byla, nepůsobí na nás nikdy takovou měrou, jako gothický dóm, jehož každá jednotlivá čásť mysl naši vzhůru k Bohu povznáší a takořka uchvacuje.
Jest sice pravda, že i atheisté pocit nekonečnosti v sobě mají, ačkoli v Boha nevěří. Než v tom právě záleží nezvratný důkaz, že přirozenost lidská jest usilovnější a účinnější než všechna mravní převrácenost lidská. A právě proto atheisté tvoří si místo osobního, nekonečného Boha jakýsi tajůplný prapůvod všeho bytí, před nímž stojíce se hrozí.
Z toho dá se také vysvětliti, proč ve starověku, dokud idee náboženské přede všemi ostatními převládaly, znázornění vznešenosti nejhlavnějším předmětem jak poesie tak i výtvarných umění bylo, jako na př. u Římanů znázornění Joviše. Umění a básnictví stálo u jednotlivých národů tenkráte na nejvyšším stupni dokonalosti, když pojem vznešenosti nejkrásnějšího smyslného tvaru docházel. Stavitelství zajisté tenkrát největšímu rozkvětu se těšilo, když ve středověkých gothických dómech vznešenost s lahodou vnější formy závodila. Hebrejská poesie, která hlavně bytosť nekonečnou opěvuje, nezhrdá také žádnou z pomůcek, jichž novověké básnictví pro ladnou a lepou formu užívá. Nejvznešenější snad básní jest báseň Habakukova, která zároveň i překrásnou básnickou formou se vyznamenává; totéž platí také o žalmu 90.
2. S pojmem krásy a vznešenosti souvisí pojem směšnosti.
Směšno jest, co nějakým způsobem jest nemístno aneb co požadavkům rozumu odporuje.
Při tom však musí býti tři podmínky vyplněny:
a) Co předmětem směšnosti jest, nesmí býti nezaviněným zlem tělesným;
b) dotčený odpor s požadavky rozumu nesmí býti zároveň odporem proti zákonům mravnosti; a
c) nemístnosť a odpor musí nás náhle a neočekávaně překvapiti.
Podle toho jest pošetilosť, nesmysl a odpor hlavním předmětem směšnosti.
Proto se stává směšnosť tím větší, čím větší jest pošetilosť, nesmysl a odpor. Dopustí-li se muž vážný nějaké pošetilosti aneb nesmyslu, stává se zajisté směšnějším, než člověk méně vážný.
Přesnadno jest věci svaté, na př. slova písma sv., jimiž jen nejvznešenější idee vyjadřovati jsme uvykli, směšnými učiniti tím, když k malicherným a titěrným věcem se potahují.
Nestoudné žerty, kterými se tak mnohá společnosť baví, plynou bez veliké duchaplnosti samy sebou z diametrálního protikladu, jenž mezi nimi a mezi slušností a veřejnou mravností záleží.
Čím vznešenější jest báseň, na př. epos, tím se stává směšnější, když někdo její antický obsah moderní lehkou formou přioděje (travestie), aneb když její velkolepou formou všední nějaký předmět opěvuje.
Ale jak lze vysvětliti aesthetickou libosť, již nad předměty směšnými pod zmíněnými podmínkami pociťujeme?
Záliba tato pochází odtud, že duch náš bývá mile a libě dojat, kdykoliv nesmysl nějaké věty jasně poznává a tak nerozum v ní obsažený přemáhá.
Co jest směšno, nemůže nikdy povahy krásna míti. Neboť co jest nemístno, co požadavkům rozumu odporuje, nemůže zajisté v sobě krásno býti. Scházíť tu první nezbytná podmínka vší krásy, totiž dokonalosť. Směšnosť může jen potud cenu aesthetickou míti, pokud k tomu slouží, abychom krásu kontrastem ve směšnosti obsaženým snáze a dokonaleji poznali. Jen proto se smějeme nad nějakou pošetilostí a nerozumností, poněvadž jsme si jasně vědomi, v čem moudrosť a rozumnost záleží. Kdykoliv tedy pošetilosť, nesmysl, odpor poznáváme, poznáváme zároveň moudrost, rozumnosť a soulad, jimž směšnosť odporuje a tím poznáváme také krásu samu. Směšnosť slouží takto nepřímo ku poznání a vytknutí krásna samého.
Bibliografická citace
POSPÍŠIL, Josef. Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského : materiální logika, noetika a všeobecná metafysika. 1. vyd. Sv. 1. Brno : Papežská knihtiskárna benediktinů rajhradských, 1883. Vznešenosť a směšnosť, s. 409-413.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Linda Linda | Web | 6. srpna 2008 v 10:07 | Reagovat

HEJ, CU VIDĚT JAK BUDEŠ ČUMĚT NA MŮJ BLOG ! ! !

2 Myzterig Myzterig | Web | 6. srpna 2008 v 10:08 | Reagovat

Ahoj, vážně promin že ti sem píšu, ale můžeš se podívat na můj 1. rozvrh? Chtěl bych slyšet názory lidí jak se jim libí, díky ;) http://naruto-online.blog.cz/0808/muj-1-rozvrh-s-narutem#komentar

3 kučiNQa <3 kučiNQa <3 | Web | 6. srpna 2008 v 10:09 | Reagovat

:) wow super blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama