O roli čertů v pohádkách (1. část)

29. července 2008 v 11:34 | jjs |  Literatura
Bohové, andělé a démoni
Na formování postavy čerta, jak ji známe z pohádek, se podílely pravděpodobně dvě tradice - pohanská a křesťanská. Náboženství starověkého Řecka a Říma, jejichž kultura mocně ovlivnila vývoj Evropy, je polytheistické. Řečtí bohové později přijatí rovněž Římany nemají atributy, které můžeme přirozeným rozumem přisuzovat Bohu, ale jsou to nadlidské bytosti vyznačující se nesmrtelností (ale ne věčností), silou (ale ne všemohoucností). Hypertrofované jsou u nich vlastnosti tělesné, popřípadě rozumové, nikoliv však morální. Řečtí bohové se vyznačují stejnými slabostmi jako lidé, snad jen umocněnými tím, že jsou bohové. Našli se filosofové, kteří řecké náboženství odmítali jen z etických důvodů. Varro píše, že bohům se přičítají takové činy, za něž by se styděl i ten nejopovrženější člověk, Seneca je nazývá nečestnou společností. Mezi lidmi a pohanskými bohy nezeje nekonečný rozdíl jako mezi člověkem a pravým Bohem, pohanští bohové jsou sice mocnými vládci, kterým se lidé klaní a přinášejí jim oběti, nejsou však vládci absolutními, už proto, že sami jsou podřízeni neosobnímu osudu. Proto není nemožné, že si bohové vyhlédnou lidské dcery, se kterými obcují. Plodem lásky bohů a lidí bývají polobohové neboli Héroové, bytosti obdařené jak lidskými (smrtelností), tak nadlidskými schopnostmi (obrovskou silou a statečností). Kromě bohů a polobohů zná řecká mytologie zvláštní tvory obývající přírodu a rovněž ryze duchovní bytosti. Shodně je nazývá daimóny.

O získání přízně bohů lidé usilovali prostřednictvím obětí. Oběti se konaly veřejně i soukromě, obětovaly se zemědělské plodiny i zvířata, víno i olej (úlitby). Maso z obětovaných zvířat se jedlo nebo pálilo. Popis pohanských obětí připomíná po technické stránce oběti starozákonní (když odmyslíme fakt, že zatímco i v Řecku se výjimečně konali oběti lidské, Starý Zákon lidské oběti přísně zakazuje). Tím, čím se odlišují oběti vyvoleného lidu od obětí pohanských, je jejich vnitřní smysl, který vzhledem k rozdílu mezi Bohem a pohanskými bohy je značný. Zatímco úcta k Bohu jakožto svrchovanému pánu všehomíra je morální povinností každého tvora, který má rozum, úcta k pohanským bohům jako o stupeň vyšším bytostem než jsou lidé, je vedena spíše utilitarismem. Před Boží tváří se neskryje nikdo, před tváří rozhněvaného boha je možné najít útočiště u boha jiného, který prvního zrovna nechová v lásce.
Bůh, který se po tělesné stránce nápadně podobá čertům, je bůh stád a lesů Pan. Má lidskou postavu, ale kopyta, bradu, uši a ocas kozla. Je symbolem plodivosti a sexuální síly. Býval považován nejčastěji za syna boha Herma a nymfy Kallistó, která jej po jeho narození pro jeho vzhled pohodila. Toulal se po lesích v doprovodu nymf a pronásledoval zvěř a nymfy. Miloval samotu, ukrýval se v jeskyních a na opuštěných místech a těm, kdo ho rušili, naháněl náhlým zjevením a křikem "panický" strach. Mezi přírodními daimóny nalezneme satyry. Jednalo se o nezbedné, prostopášné, ale i zbabělé průvodce boha Dionýsa. Vyznačovali se mohutnými a neforemnými rukama a nohama, rozpláclým nosem, ježatými vlasy a koňským nebo kozlím ocasem. Byli smyslní, měli rádi radovánky a orgie.
Svatí Otcové viděli v pohanských bozích pokažené představy o andělích, které pocházely z prvotního prazjevení daného Adamovi. Shodně s Písmem svatým však považují pohanské bohy za anděly zlé, tedy démony. Není totiž možné, aby se andělé dobří projevovali jako oni. Nemohli by požadovat oběti, neboť oběť přísluší jen pravému Bohu, ani hříšný kult. Jak se to má s anděly, dobrými i zlými, podle nauky Církve? Především je třeba říci, že andělé jsou tvorové, v hierarchii stvoření zastávají místo za Pannou Marií. Jsou to tvorové ryze duchovní, i když někteří teologové jim připisovali jemné tělo. Jakožto duchové nezabírají žádný prostor, jsou nesmrtelní a mají rozum a svobodnou vůli. Jejich poznávací schopnosti jsou o mnoho vyšší než lidské, i když mají rovněž své meze. Podle učení Církve Bůh anděly vybavil nejen přirozenými schopnosti, ale také nadpřirozenou milostí. Po stvoření jejich stav nebyl definitivní, ale byli podrobeni zkoušce. Někteří z nich se rozhodli pro Boha a dosáhli slávy blaženého patření, někteří se od Boha odvrátili, ztratili posvěcující milost a byli zavrženi.
Dobří andělé jsou nápomocni Bohu v díle spásy. Je všeobecným přesvědčením Církve, že každý člověk, křesťan či pohan, má svého strážného anděla, jehož moc především pozorujeme při ochraně dětí. Andělé ochraňují lidi před nebezpečím těla i duše, vzbuzují v nich dobré myšlenky, přimlouvají se u Boha za hříšníky a potěšují duše v očistci. Nemohou působit na rozum a vůli, protože nad nimi je člověk pánem, ale mohou působit prostřednictvím smyslů. Je rovněž ne příliš teologicky potvrzeným přesvědčením, že své anděly strážné mají i zvláštní úřady jako je papežský nebo královský, národy a země. Patronem Církve svaté je archanděl Michael. Dobré anděly je třeba ctít, vzývat je a poslouchat jejich vnuknutí, která vždy sledují naše dobro.
Andělé, kteří zhřešili, jsou navěky zavrženi. Jejich místem je peklo, z něhož neexistuje vykoupení, i když část zlých andělů dlí na zemi, dokud nepřijde soudný den. Zvláštní místo mezi zavrženými anděly má jeden, který bývá označován za svůdce ostatních. Bývá nazýván ďáblem nebo Luciferem. Obvykle se soudí, že hříchem andělů byla pýcha, tedy nezřízené zalíbení v sobě bez pamatování na to, od koho všechno mají. Podle některých názoru se ďábel chtěl vyrovnat Bohu. Čím větší byla vznešenost andělů, tím horší byl jejich pád. Vzhledem k tomu, že andělé měli větší poznání než lidé a nebyli zatížení tělesnou stránkou, jejich hřích jim Bůh neodpustil. Zavržení andělé svádí lidi ke zlému. Ďábel svedl člověka k prvotnímu hříchu a stále společně s ostatními démony mezi lidmi působí. Bůh ďábelské pokušení dopouští z různých důvodů - z trestu, že je člověk vyhledává, na zkoušku nebo i proto, aby zjevil svou svrchovanou moc. Ďábel může pokoušet pouze z vnějšku (např. prostřednictvím zlých lidí) nebo zvnitřku přímým působení na nižší složky duše. Na rozum a vůli působit nemůže, ty zůstávají svobodné. Někdy získává nad člověkem zvláštní moc, která se nazývá posedlostí. Proti vlivu démonů jsou účinné kříže, posvěcené předměty a žehnání. Nad posedlými Církev provádí exorcismy. Dobrovolné spojení s ďáblem za účelem získání výhod se nazývá čarodějnictví. Typickým projevem čarodějnictví byla činnost pohanských věštíren, které jak dosvědčují pohanští autoři, po příchodu Krista umlkly.
Soudíme, že na pohádkových postavách čertů můžeme pozorovat pohanské představy o bozích i křesťanské pojetí padlých andělů. Setkání pohanského boha s ďáblem v apokryfním Nikodémově evangeliu jako by symbolizovalo střet dvou kultur - antické a křesťanské. Před sestoupením Pána Ježíše do pekel přichází k vládci podsvětí Hádovi ďábel. Tvrdí mu, že přichází někdo, kdo se vydával za Božího syna a pronásledoval jeho služebníky, ale byl ďáblem skrze židy přemožen, takže je zřejmé, že je to pouhý člověk. Hádes se přesto zalekne a žádá ďábla, aby Pána Ježíše k němu nevodil. Bojí se, že mu odvede všechny mrtvé. Během jejich rozhovoru přichází Pán, vysvobozuje všechny mrtvé, potom nechá spoutat ďábla a přikáže Hádovi, aby jej držel v podsvětí, až do druhého Pánova příchodu.
Jako pohanští daimoni obývají čerti některá opuštěná místa, pohybují se v blízkosti strmých skalních stěn (čertova skála) nebo se usazují v polorozpadlých mlýnech (čertův mlýn). Jsou obdařeni tělesnými atributy, které nacházíme již u pohanských božstev vyznačujících se divokostí, smyslností a škodolibostí, například u výše zmíněného boha Pana a satyrů. Právě spojení lidského se zvířecím je to, co vyvolává strach. Stěží najdeme dítě, které by se nebálo čerta, přestože je vychováváno v přesvědvědčení, že čerti jsou neškodné a směšné figurky, které koneckonců vůbec neexistují. Nejinak je tomu s dospělými, běžná postava pohádkového čerta u nich sice strach nevyvolává, protože jsou dostatečně ujištěni, že něco takového jako čert existuje jen v pohádkách, kde se to chová zcela směšně. Méně konvenční spojení lidských a zvířecích rysů u postavy umístěné do realističtějšího (méně pohádkového) prostředí však nepochybně málokoho nechá zcela klidným. Je to tím, že čert se svými atributy výborně ztělesňuje odvrácenou stranu lidství. Jako by ukazoval, že v člověku nacházíme kromě jeho rozumové stránky a vůle tíhnoucí k dobru (to symbolizuje lidská podoba) také stránku pudovou - nezřízené vášně a touhy, které mohou lidství zcela ovládnout, tuto stránku pak symbolizují zvířecí rysy. Nechceme se tím uchylovat k Jungově teorii, podle níž je čert nejčistším spodobněním archetypu Stínu, tedy odvrácené strany člověka, kterou se člověk snaží vytěsnisnit a která je externalizována právě v postavě čerta. Nechceme čerty označit za projekce kolektivního nevědomí. Podle nás je pohádkový čert něco víc. Je spodobněním zla, svůdcem a zároveň nositelem trestu. Takoví nejsou řecký bůh Pan či satyrové, přestože co do tělesné schránky jsou od čertů k nerozeznání. Takoví přestávají být čerti moderních pohádek, kteří se stále více začínají podobat pohanským bohům nebo samotným lidem. Pohádkový čert je postava formovaná křesťanskou vírou, jakkoliv se do její podoby promítly lidové mýty. S útoky na křesťanskou víru se postupně proměňují i představy čertů. Postupně si na vybraných pohádkách ukážeme změny, které v chápání role čerta v pohádkách objevují.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 burdik burdik | E-mail | 4. listopadu 2008 v 16:02 | Reagovat

je to příšěrně dlouhě

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama