Krása (Pulchrum) - článek 2. (1. část)

15. července 2008 v 8:37 | Josef Pospíšil |  Estetika
2. Poznavše pojem krásy ve smyslu objektivním přikročme již ku kráse subjektivní, již snad správněji "krásnem" nazývati budeme.
Pojem krásna sv. Tomáš takto vysvětluje: "Pulchrum et bonum in subjecto quidem sunt idem, quia super eandem rem fundantur, scilicet super formam; et propter hoc bonum laudatur ut pulchrum; sed ratione differunt. Nam bonum proprie respicit appetitum, est enim bonum, quod omnia appetunt: et ideo habet rationem finis, nam appetitus est quasi quidam motus ad rem. Pulchrum autem respicit vim cognoscitivam; pulchra enim dicuntur, quae visa placent. Unde pulchrum in debita proportione consistit: quia sensus delectatur in rebus debite proportionatis sicut in sibi similibus; nam et sensus ratio quaedam est et omnis virtus cognoscitiva." P. I. qu. 5. art. 4. ad 1. opp. tom. XX. p. 28.

Ze slov těchto jest jasno, že sv. Tomáš rovněž činí rozdíl mezi krásnem ve smyslu objektivním a subjektivním.
Tážeme-li se, pokud a v jakém vzhledu to, co jest v sobě krásno, také krásným nazýváme, dospíváme ku pojmu krásy v subjektivním smyslu.
Poznáváme-li nějakou dokonalou věc, vzniká v mysli naší zcela přirozeně cit libosti. A libosť tato poskytuje nám duševný požitek, duševnou rozkoš. Proto definuje sv. Tomáš krásno: "pulchrum est, quod visum placet". (Krásno jest, co jevem či názorem svým se líbí.) L. c.
Definice tato jsouc aposteriorní čili přezvědná, neudává sice vniterné bytnosti krásna, může však nicméně za východiště sloužiti, z něhož pojem krásna dále stopovati a vytknouti můžeme.
Předně jest nám místněji určiti pojem názoru (visio), který jest důvodem aesthetické záliby.
Kdybychom pojem názoru výhradně jen ve vlastním a slovném smyslu brali, byla by jak hudba tak i poesie, na niž zrakem nazírati nelze, z říše krásna vyloučena.
Proto neznamená zde názor nazírání okem tělesným, nýbrž nazírání okem duchovým - duchové nazírání. Neb krása věcí jest vlastností, již jen schopností duševnou poznati lze, nikoli však mohutnosti smyslovou. Proto zvíře nezná žádné krásy; jemu líbí se jen to, co jeho pudu k potravě a nápoji a pudu pohlavnímu přiměřeno jest a to výhradně pro smyslnou příjemnost v oné přiměřenosti obsažené, nikoliv však pro nějakou krásu, pro niž naprosto • žádného smyslu nemá.
Novější filosofie, především německá, připisuje člověku zvláštní mohutnosť krasocitem zvanou, jíž prý člověk krásu poznává a se zálibou cítí.
Poněvadž však vědecká methodologie přikazuje, aby se principy a příčiny bez důvodů nerozmnožovaly, proto zajisté zasluhuje přednosť nauka filosofie scholastické, která mimo rozum a vůli jiné mohutnosti intellektuální nepřipouští.
A skutečně jako rozum náš abstraktní pojmy, z pojmů pak soudy a ze soudů úsudky tvoří, tak může i na předmět sobě přiměřený duševně nazírati, což se tenkráte stává, když tento předmět neprostředně "per speciem propriam", t. j. obrazem z něho samého, nikoliv ze předmětu jiného vzatým poznání jeho se představuje. A teprv tenkráte, když rozum předmět poznal, může jej vůli představiti. A jako má vůle zálibu v dobru předmětu, může podobnou aesthetickou rozkoš v jeho krásnu míti.
Proto jest krásno právě jako dobro předmětem obojí mohutnosti lidské, jak rozumu tak vůle. Neb jak dobro tak i krásno musí rozum prve poznati a teprv po poznání může k nim vůle směřovati. Platíť zde jak o dobru tak i o krásnu: "Ignoti nulla cupido".
Máme-li však zálibu v dobru, děje se tak pro jeho užitek, který buď nám anebo jiným přináší; aneb také jednoduše proto, poněvadž v sobě dobrem jest.
Záliba v krásnu liší se od záliby v dobru především svou nezištností v tom smyslu, že krásno se nám líbí, poněvadž krásnem jest, nikoliv však proto, že z něho nám aneb jiným nějaký prospěch kyne.
Záliba v dobru může sice též nezištna býti, což tenkráte se stává, když tato záliba úplně od užitku a prospěchu z dobra plynoucího odezírajíc jen výhradně k jeho přednostem se vztahuje.
Záliba aesthetická v krásnu liší se však od nezištné lásky k dobru tím, že výhradně z duchového názoru na předmět pochází. Jen to se nám líbí, nač nazíráme, a jen tou měrou se nám líbí, kterou nazíráme.
V čem vlastně vniterná bytnosť aesthetické záliby ve krásnu záleží, jest nám neznámo. Všeobecně můžeme však říci, že bytosti rozumné si libují jen v činnostech, které jejich přirozenosti jsou přiměřeny.
Směřují-li tedy tyto činnosti ku předmětům, které zcela přirozeně je vymezují a určují, musí také býti vždy se příjemnou zálibou a rozkoší spojeny.
Našemu rozumu jest docela přirozeno, aby svůj předmět - pravdu - snadně, jasně a názorně poznával. Čím méně nesnadností a překážek v tomto poznání nalezá, tím více se v něm kochá a si libuje. Proto musí nazírání na pravdu (visio, intuitio veritatis) zvláštním zdrojem rozkoše býti, kteroužto rozkoš a libosť zálibou krásoumnou (aesthetickou) nazýváme.
Snadný a jasný názor na pravdu závisí na dvou momentech, na nazírané totiž pravdě a na mohutnosti nazírací.
Prvý moment jest objektivní, druhý subjektivní.
Pravda, na niž jest rozumu zírati, musí předně sama v sobě jasna býti, neb jen tak můžeme na ni jasně nazírati. Proto definuje sv. Augustin krásno: "Pulchrum est splendor veri". (Krásno jest odblesk pravdy.)
Podle této definice záleží krása v lesku, záři či jasu pravdy. Září-li pravda rozumu tou měrou, že se může do ní úplně ponořiti, dochází člověk zvláštního libého a blahého ukojení.
Abychom však úplně do smyslu definice sv. Augustinem o kráse podané vnikli, jest nám i subjektivní podmínku jasného názoru na pravdu místněji uvážiti.
Jsouce bytostmi duchově smyslnými nepoznáváme pravdy ve všem jejím lesku a jasu, jímž v sobě září. Jen čirému, naprostému rozumu leskne se pravda tak, jak v sobě jest.
Duchu našemu, jenž jest bytostí duchovou se hmotou v jedné přirozenosti lidské podstatně spojenou, jest přirozeným předmětem poznání rovněž duchovosť ve hmotě, bytnosti totiž věcí smyslně se nám jevících.
Scholastikové tuto pravdu, jak jsme viděli, vyjadřují větou: "Primum cognitum est intelligibile in sensibili".
Smyslné předměty na naše smysly působící vzbuzují v nás smyslné představy, z nichž teprve rozum odezíraje ode všeho, co jest v nich toliko případného, nepodstatného, ku poznání bytností věcí se povznáší. Poněvadž tedy člověk jen ze zjevů smyslných ku poznání bytností věcí v těchto zjevech zářících proniká, jest docela přirozeno, že tím jasněji tyto bytnosti poznává, čím více na venek smyslně prosvítají.
Jelikož v bytnostech věcí přiměřený předmět rozumového poznání, tedy i duševného názoru pravdy záleží, můžeme také krásno takto definovati: "Pulchrum est repraesentatio ideae per sensibilem formam". Krásno jest zobrazení idee ve smyslné formě, aneb: krásno jest ztělesnění (zhmotnění) předmětu duchového, aneb také: krásno jest zduševnění předmětu smyslného.
Je-li tedy hmotný tvar předmětu úplně přiměřen idei v něm se obrážející, jest tento předmět krásen.
Aby však předmět skutečně krásen byl, musí idea lepým smyslným tvarem zobrazená v sobě pravdiva býti. Neb jen takto jest pravda, co sv. Augustin o krásnu praví, že jest "splendor veri". Ani jeden moment, ani druhý o sobě nedostačuje. Sebe vznešenější myšlénka, není-li zevně přiměřeně provedena, nemůže nikdy pocitu záliby v nás vzbuzovati, jakož i nejdokonalejší forma, nezáří-li v ní myšlénka pravdivá, není rovněž krásna. Tak na př. nebude žádný pravý aesthetik Kaulbachův obraz: "Petr Arbues" krásným nazývati, poněvadž děj, který zobrazuje, historické pravdě přímo odporuje.
Zde nebude snad od místa zmíniti se, pokud mimo zrak i jiné smysly smyslný tvar, v němž idea nějaká názorně se jeví, postřehnouti a tak rozum ku poznání krásna vésti mohou.
Duch náš nedospívá ku poznání svých ideí toliko zrakem, nýbrž hlavně a povýtečně představami sluchem nabytými a řečí zprostředkovanými. Co se týká ostatních smyslů: chuti, čichu a hmatu, sloužíť především hmotnému životu lidskému, a proto mohou představy jejich jen podřízeně předmětem aesthetické záliby býti.
Pro vývoj života duchového jsou však na prvém místě zrak a sluch určeny, tak jak již ohromný a nesmírný obor předmětenstva, k němuž se tento dvojí smysl vztahuje, na rozum dává. Proto nebere duch svých názorných ideí z oboru nižších smyslů: chuti, čichu a hmatu, nýbrž téměř výhradně ze představ zraku a sluchu. Proto měli Spartáni pro všechna umění jen dvě Musy, jež Φαεννά a Κλητά nazývali. I sv. Tomáš tuto pravdu uznává, an dí: "Ad rationem pulchri pertinet, quod in ejus aspectu seu cognitione quietetur appetitus: unde et illi sensus praecipue respiciunt pulchrum, qui maxime cognoscitivi sunt scilicet visus et auditus, rationi deservientes: dicimus enim pulchra visibilia et pulchros sonos". Sr. p. I-II. qu. 27. art. 1. ad 3. opp. tom. XXI. p. 143.
Že však představy i nižších smyslů předmětem krásna býti mohou, vysvítá na př. z pravidelných pohybů tance, které prý tanečnici více aesthetické rozkoše poskytují, než diváku, který rythmický jejich pochod pozoruje.
I vůně může býti příčinou aesthetického požitku, a sice tenkráte, když v nás rozličné upomínky aneb idee vzbuzuje; na př. vůně kadidlová.
Nejméně se snad chuť nade svůj hmotný účel povznáší, ačkoliv mnozí lukullovci tvrdí, že i umění kuchařské veliké požitky aesthetické (!) poskytuje.
Mnozí pojem krásna ještě jinak vymezují:
"Krásným prý jest to, co obraznost ku přiměřené činnosti vzbuzuje a přivádí."
Avšak definice tato jest příliš široka, poněvadž obraznosť přečasto představy nejpodivnější a nejnemístnější, skutečnosti zcela odporující v sobě plodí, které nikterak předmětem krásy a příčinou aesthetického požitku býti nemohou.
Ovšem rozumějí mnozí v době poslední fantasií rozum sám, pokud krásno tvoří, pojímá a v požitku jeho se kochá. Avšak tato rozumová fantasie, jak také zkušenost dosvědčuje, může se zajisté ve mnohých představách kochati, které vší krásy daleky jsou. Mimo to vylučuje tato definice všechen objektivní ráz krásy, ponechávajíc úplně výměr její subjektivnímu mínění, které podle různého stanoviska, na němž kdo stojí, jeden a týž předmět buď za krásný aneb nekrásný pokládati a prohlašovati bude.
Přirozená činnosť fantasie připouští však ještě jiný rozum a tím také správný smysl svrchu uvedené definice.
Všechno poznání lidské vychází, jak víme, ze dvojího zdroje: smyslového a rozumového.
Co do smyslového poznání rozeznáváme a) smysl zevnější; b) smysl vniterný a c) obraznosť spojenou s pamětí smyslovou.
Úplného ukojení, čirého požitku jen tenkráte při poznání nějakého předmětu zakoušíme, když každá z uvedených mohutností poznávacích svou činností ku předmětu sobě přirozeně přiměřenému směřuje a zároveň touto svou činností žádné jiné mohutnosti na odpor nestojí.
Takto vzniká ve člověku harmonický souzvuk všech jeho činností, který jej blahou rozkoší a libostí naplňuje.
Poněvadž jednotlivé mohutnosti nejsou v člověku souřadny, nýbrž podřaděny, může harmonický souzvuk v člověku jen tenkráte vzniknouti, když Činnosti mohutností nižších slouží činnostem mohutností vyšších a vznešenějších.
Za tou příčinou musí poznání smyslné (smysl zevnější a vniterný, obraznosť s pamětí smyslnou) člověka vésti ku poznání rozumovému, v němž všechno poznání lidské konečně svého vrcholu dostupuje.
Smysl postřehuje smyslný zevnějšek předmětenstva, jehož obraz v sobě pojímá. Smyslný tento obraz předvádí obraznosť rozumu, který odezíraje ode všeho případného ku poznání pravdy se povznáší.
Rozumí se samo sebou, že pravdy, které jsou předmětem poznání rozumového, co do vznešenosti velice od sebe se různí.
Jsouť pravdy, které ačkoliv k říši ideální náležejí, přece člověka nad tuto hmotnou pozemskosť vysoko nepovznášejí, kdežto jej jiné až ku zdroji pravdy samé do výšin nebeských povyšují.
Největší požitek aesthetický vzniká pro člověka z krásna, kteréž idee nejvyšší a nevznešenější v lepé formě smyslné co nejdokonaleji zobrazuje a takto názoru duchovému člověka představuje.
Ideami nejvyššími a nejvznešenějšími jsou idee náboženské a mravní, poněvadž v nich poslední účel člověka obsažen jest. Proto jsou pravdy nábožensko-mravní nejvelebnějšími ideály všeho uměleckého snažení. Nikdo nebude zajisté pochybovati, že na př. božská komedie Dantova jest a vždy zůstane jedním z nejvelebnějších a nejvznešenějších plodů básnických všech věkův a národův, podobně jako i "madonny" Rafaelovy (na př. Sixtinská, della Sedia, di Foligno), jeho "proměnění Krista P.", "theologie" a m. j. zůstanou na věky nedostižitelnými díly umění malířského. - Idee nižší, které na př. k výjevům obyčejného života lidského se vztahují, mohou ovšem také ve smyslné formě se zobraziti a tak aesthetický požitek nám připraviti (jako jsou na př. obrazy genrové a t. p.); avšak nesmí nikdy nějaké pravdě vyšší, především nábožensko-mravní odporovati.
Poznání mohutnosti nižší může jen tenkráte pro člověka s pravým aesthetickým požitkem spojeno býti, když stojí v souladu a v souhlasu s poznáním pravd, na nichž důstojnost života lidského svou vniternou jestotou závisí.
Přirozenost naše, která jest svou bytností k náboženství a mravnosti určena, nemůže naprosto žádné člověka důstojné záliby míti v zobrazení, byť i sebe dokonalejším a umělejším, nějaké idee nemravné a protináboženské.
Má-li nějaký předmět býti v pravdě krásným, musí lidské rozumné a mravní přirozenosti úplně přiměřen býti.
Kdykoli tedy nějaké tak zvané umělecké dílo, buď si básní, obrazem aneb sochou, životu nábožensko-mravnímu, tomuto vrcholu a chlumu vší lidskosti odporuje, krásným již není a nazývati se nemůže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wtnahu wtnahu | E-mail | Web | 26. května 2009 v 13:51 | Reagovat

N8zaLr  <a href="http://iqtvnekvkmzz.com/">iqtvnekvkmzz</a>, [url=http://ibkbgzxiarvt.com/]ibkbgzxiarvt[/url], [link=http://urkidlrjiwyd.com/]urkidlrjiwyd[/link], http://xydprfdbkrsl.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama