Červenec 2008

O roli čertů v pohádkách (2. část)

29. července 2008 v 11:41 | jjs |  Literatura
Čert klasický
Podle ruského formalisty V. J. Proppa se v pohádce vyskytuje v různých modifikacích sedm základních rolí: škůdce, dárce, pomocník, princezna a její otec, odesilatel, hrdina a nepravý hrdina. Podívejme se z hlediska těchto rolí na klasickou pohádku Boženy Němcové "O chytré princezně." Hrdinou je chudý řemeslník Jiřík, který jednou zahlédne v zahradě princeznu, do které se na první pohled zamiluje.Ví, že je pro něj nedostupná, ale on prohlásí, že by dal i duši čertu, aby ji získal. Do cesty se mu připlete mládenec v zeleném, který prohlásí, že je čert a že mu jeho přání může splnit, když mu upíše svou duši. Jiřík stvrzuje svou smlouvu s čertem vlastní krví. Čert vybaví Jiříka penězi, šaty i schopnostmi pohybovat se ve vysokých kruzích. Jiřík princeznu okouzlí, její otec jim požehná a za nějakou dobu se koná svatba. Dvacet let, které měl s čertem dohodnuté, uplyne jako voda, až přijde den, kdy se má Jiřík rozžehnat se světem a odevzdat svou duši. Prosí čerta ještě o tři dny navíc, které mu čert poskytne i s tím, že má nárok na tři přání. V případě jejich nesplnění se čert zaváže vrátit Jiříkovi úpis. Jiřík vymyslí dva velmi fyzicky náročné úkoly, které však čert hravě plní. Jiříkova zoufalství si všimne jeho žena, která jej přiměje, aby se jí svěřil. Princezna na sebe bere úkol vymyslet poslední přání pro čerta. Nařizuje mu, aby jí bezbolestně vytrhl tři vlasy a ty pak natáhnul o tři lokte. To čert nedokáže splnit ani po poradě s Luciferem. Musí Jiříkovi vrátit úpis. Lucifer čerta nabádá, aby byl příště chytřejší.

O roli čertů v pohádkách (1. část)

29. července 2008 v 11:34 | jjs |  Literatura
Bohové, andělé a démoni
Na formování postavy čerta, jak ji známe z pohádek, se podílely pravděpodobně dvě tradice - pohanská a křesťanská. Náboženství starověkého Řecka a Říma, jejichž kultura mocně ovlivnila vývoj Evropy, je polytheistické. Řečtí bohové později přijatí rovněž Římany nemají atributy, které můžeme přirozeným rozumem přisuzovat Bohu, ale jsou to nadlidské bytosti vyznačující se nesmrtelností (ale ne věčností), silou (ale ne všemohoucností). Hypertrofované jsou u nich vlastnosti tělesné, popřípadě rozumové, nikoliv však morální. Řečtí bohové se vyznačují stejnými slabostmi jako lidé, snad jen umocněnými tím, že jsou bohové. Našli se filosofové, kteří řecké náboženství odmítali jen z etických důvodů. Varro píše, že bohům se přičítají takové činy, za něž by se styděl i ten nejopovrženější člověk, Seneca je nazývá nečestnou společností. Mezi lidmi a pohanskými bohy nezeje nekonečný rozdíl jako mezi člověkem a pravým Bohem, pohanští bohové jsou sice mocnými vládci, kterým se lidé klaní a přinášejí jim oběti, nejsou však vládci absolutními, už proto, že sami jsou podřízeni neosobnímu osudu. Proto není nemožné, že si bohové vyhlédnou lidské dcery, se kterými obcují. Plodem lásky bohů a lidí bývají polobohové neboli Héroové, bytosti obdařené jak lidskými (smrtelností), tak nadlidskými schopnostmi (obrovskou silou a statečností). Kromě bohů a polobohů zná řecká mytologie zvláštní tvory obývající přírodu a rovněž ryze duchovní bytosti. Shodně je nazývá daimóny.

Co je umění

17. července 2008 v 12:43 | Břetislav Štorm |  Umění
Na otázku, co je umění, dostávali jsme zpravidla jen odpovědi neúplné a nedostatečné. Nejlepší odpovědí bylo vždy nakonec ono slavné, naduté či pokorné "nevím". To však docela nic nevysvětluje a otázka zůstává bez odpovědi.
Bezútěšnost úvah o umění nás může přivést až k pokraji zoufalství. A je podivné, že i v jiných oborech lidské činnosti ozývá se posléze táž hluchá prázdnota, totéž tajemné, avšak zcela nesmyslné "nevím". Na otázky přicházejí jen prázdné ozvěny otázek.
Pokusím se vyložit, proč. Položí-li někdo otázku v uzavřeném kruhu lidí, stejně naladěných a stejně zvědavých na uspokojivou odpověď, neuslyší nic než odpověď podmíněnou otázkou. Je to tak, jako by se ptal kámen kamene, co je kámen, květ květu, co je květ.
Neptejme se tedy, co je umění, v kruhu odborníků; oni sami to nemohou vědět.

Člověk a umění

16. července 2008 v 10:49 | Roman Cardal |  Filosofie
UMĚNÍ A UMĚLOST

Svět, v němž žijeme, v sobě nese stále výraznější stopy specificky lidské činnosti. Člověk není bytost, která by se pouze přizpůsobovala svému prostředí. Vedle silných akomodačních schopností má také moc přizpůsobovat svět svým potřebám. Proto ho přetváří a vtiskuje mu takovou podobu, aby stále dokonaleji naplňoval představu lidského domova. Svou činností obrácenou vůči světu se člověk v prvé řadě snaží eliminovat všechna nebezpečí ohrožující jeho život. Když se mu prostřednictvím určitých základních opatření (konstrukce obydlí, zhotovení si oblečení apod.) podaří zajistit vlastní existenci v nepříznivém prostředí, nenavrací se k přírodnímu životu spokojenému s tím, že dokázal svou dovedností vymezit hranice, před nimiž se živelnost přírody zastavuje. Povzbuzen prvními úspěchy, pracuje ještě intenzivněji na transformaci přírodních skutečností a s uspokojením si uvědomuje své dominantní postavení v řádu hmotné skutečnosti.

Krása (Pulchrum) - článek 2. (část 2)

15. července 2008 v 8:38 | Josef Pospíšil |  Estetika
Jiného názoru jest moderní aesthetika.
Lessing ve svém "Laokoonu" praví, že nejvyšší úkol výtvarného umění záleží v zobrazení tělesné krásy. Nejvyšší tělesná krása jest prý ideálem pro všecko umění výtvarné.
Že tento názor je zcela lichý, vyplývá již z principů svrchu uvedených. Popíráť právě podstatu všeho krásného umění, jehož úkolem jest krásu ideální přiměřenými smyslnými tvary znázorniti. Jakmile tato ideální krása nějakému dílu schází a vše jen ve smyslné, tělesné kráse se soustřeďuje, přestává býti dílem aesthetickým, jelikož mu oživující duše, formální princip vší krásy schází.

Krása (Pulchrum) - článek 2. (1. část)

15. července 2008 v 8:37 | Josef Pospíšil |  Estetika
2. Poznavše pojem krásy ve smyslu objektivním přikročme již ku kráse subjektivní, již snad správněji "krásnem" nazývati budeme.
Pojem krásna sv. Tomáš takto vysvětluje: "Pulchrum et bonum in subjecto quidem sunt idem, quia super eandem rem fundantur, scilicet super formam; et propter hoc bonum laudatur ut pulchrum; sed ratione differunt. Nam bonum proprie respicit appetitum, est enim bonum, quod omnia appetunt: et ideo habet rationem finis, nam appetitus est quasi quidam motus ad rem. Pulchrum autem respicit vim cognoscitivam; pulchra enim dicuntur, quae visa placent. Unde pulchrum in debita proportione consistit: quia sensus delectatur in rebus debite proportionatis sicut in sibi similibus; nam et sensus ratio quaedam est et omnis virtus cognoscitiva." P. I. qu. 5. art. 4. ad 1. opp. tom. XX. p. 28.

Krása (Pulchrum) - článek 1.

15. července 2008 v 8:36 | Josef Pospíšil |  Estetika
Krása jsouc vlastností věcí nadsmyslnou nemůže smyslem poznána býti. Smysly můžeme sice krásné předměty pozorovati, ale vlastnost, pro niž předměty krásnými nazýváme - krása, jest toliko předmětem poznání rozumového. Každý smysl vztahuje se jen ku svému vlastnímu předmětenstvu, zrak k barvám, sluch ke zvuku atd., a proto musí mohutnosť, kteráž krásu jakožto společnou vlastnost předmětů všech jednotlivých smyslů poznává, nade smysly býti povýšena, musí býti rozumová. Proto jest poznání krásy jen člověku, nikoli však zvířeti přístupno. Jen člověk jsa bytostí rozumovou jest schopen krásu poznati.