Vy mladí kněží!

10. června 2008 v 8:29 | G. Bernanos |  Literatura
(úryvek z knihy "Deník venkovského faráře)
"Rád bych věděl, co máte teď v žilách, vy mladí kněží! Za mých časů vychovávali církevníky - nestahujte obočí, mám chuť vám nafackovat! - ano, církevníky, berte to slovo, jak chcete, hlavy farností, zkrátka pány, muže, kteří vládli. Ti vám dovedli zkrotit vesnici, jen co zdvihli bradu! Oh, já vím, co mi řeknete: dobře jedli, dobře pili a nekašlali na karty. Neříkám, že ne. Když se vezme práce jak se patří, udělá se rychle a dobře, zbude vám dost dobrého času a kdekdo při tom pochodí líp. Teď nám posílají ze seminářů ministranty, fňukaly, kteří se domýšlejí, že pracují líp než ostatní, protože nemohou být s ničím hotovi. Fňuká to, místo aby to poroučelo. Čte to hromadu knih, a nebylo to nikdy s to pochopit - pochopit, rozumíme! - podobenství o Ženichovi a Choti. Co je to manželka, kamaráde, pravá ženská, tak jak si ji může přát mužský, je-li dost hloupý, aby se neřídil radou sv. Pavla? Neodpovídejte mi, mluvil byste hlouposti! Nuže, je to holka tvrdá do práce, ale která staví věci na své místo a ví, že až do konce se bude musit se vším začínat znovu. Ať se církev svatá pachtí, jak chce, nezmění tento svět v božítělový oltář. Měl jsem jednou - bylo to v mé dřívější farnosti - ohromnou kostelnici, sestřičku z Brugg, sekularizovanou v r. 1908, zlaté srdce. První týden, to vám bylo leštění - dům Boží se začal svítit jako klášterní hovorna, ani jsem ho nepoznával, na mou čest! Byly totiž právě žně, ani kočka nepřišla ve všední den do kostela, a ta čertovská babka po mně chtěla, abych si zouval boty - já, který nemohu pantofle vystát! Myslím, že je dokonce zaplatila ze své kapsy. To se rozumí, že den co der nacházela vždycky novou vrstvu prachu na lavicích, trochu čerstvé plísně na koberci před oltářem a pavučin - ach kamaráde, pavučin, že by to stačilo nevěstě na výbavu! Myslil jsem si: jenom si lešti, holka, však uvidíš v neděli! A přišla neděle. Oh, byla to obyčejná neděle, žádný svátek s vyzváněním, zkrátka obyčejné zákaznictvo. Běda - o půlnoci ještě pořád drhla a leštila, při svíčce! A za pár neděl, ke Všem svatým, jsme měli misie, až to praštělo, kázali dva junáci redemptoristé. Nešťastnice lezla celé noci po čtyřech mezi džberem a konví, kropila a myla o sto šest, až začal růst mech vzhůru po pilířích a tráva vyrážet mezi dlaždicemi. A ne a ne jí napravit hlavu, té dobré sestřičce! Kdybych ji byl poslechl, byl bych vyhodil všecky ze dveří, jenom aby měl Pán Bůh nohy v suchu, chápete? Říkal jsem jí: Vy mě přivedete na mizinu samými lektvary - babka chudák kašlala a kašlala! Konečně si musila lehnout s kloubovým revmatismem, srdce vypovědělo a bác - sestřička stála před svatým Petrem. V jistém smyslu je to mučednice, to nelze popřít. Její chybou, to se ví, nebylo, že chtěla bojovat se špínou, ale že ji chtěla vyhladit, jako by to bylo možné. Farnost, to je špinavé, jakpak jinak! Celé křesťanstvo, to je ještě špinavější. Jenom počkejte na slavný den Posledního soudu, uvidíte, co se andělé po lopatách navyhazují i z nejsvětějších klášterů, jaký to bude úklid! Zkrátka to dokazuje, že církev má být řádnou hospodyní, řádnou a rozumnou.' Moje sestřička nebyla pravou hospodyní. Pravá hospodyně ví, že dům není schránka na ostatky. To jsou básnické nápady."

Věděl jsem, že to tam přivede. Zatímco si nacpával dýmku, pokusil jsem se mu neohrabaně vyložit, že jeho příklad snad nebyl zrovna nejlíp zvolen, že tato jeptiška, nadšená mytím, nemá co dělat s ,ministranty', s ,fňukaly', kteří ,fňukají, místo aby poroučeli'.
"Neklam se," řekl mi tvrdě. "Omyl je u obou stejný. Jenomže ,fňukalové' nemají vytrvalosti mé sestřičky, to je to. Sotva začnou, už nechávají všeho, vymlouvajíce se, že zkušenost neodpovídá jejich rozoumku. Jsou to zavařeninové čumáky. Člověk ani lidstvo nejsou živi ze zavařeniny. Pán Bůh nenapsal, že jsme medem země, chlapče, nýbrž solí. Nu, a náš ubohý svět se podobá starému tatíkovi Jobovi na hnojišti, plnému ran a vředů. Sůl na živé maso, to pálí. Ale také to chrání před shnitím. Jedním vaším koníčkem je vyhubit ďábla - a druhým, aby vás měli rádi, to se ví, že pro vás samy. Pravého kněze nemají nikdy rádi, pamatuj si to. A mám ti něco říci? Církev na to kašle, aby vás měli rádi. Ať si vás nejprv váží, ať vás poslouchají! Církev potřebuje pořádek. Dělejte pořádek, jak je den dlouhý. Dělejte pořádek, myslíce na to, že nepořádek už zítra nabude zase vrchu, protože je bohužel v pořádku světa, aby noc vyhodila do povětří to, co jste večer udělali. Noc patří ďáblu."
"Noc," řekl jsem (byl jsem si jist, že ho rozzlobím) - "to je officium řeholníků...?"
"Ano," odpověděl mi chladně. "Ti provozují muziku."
Snažil jsem se, abych se zdál pohoršen.
"Nemám nic proti vašim rozjímačům, každý své. Nehledíme-li k hudbě, jsou to také květináři."
"Květináři?"
"To bych řekl. Když uklidíme, umyjeme nádobí, oloupeme brambory a prostřeme na stůl, strčíme také do vázy čerstvé květiny - to je řeholní stav. Povídám ti, že moje kulhavé přirovnání může pohoršit jenom hlupáky, protože, to se rozumí, je tu jistý odstín... Mystická lilie není lilií polní. A má-li ostatně člověk raději svíčkovou než kytici barvínku, je to tím, že je sám hovadem břichem. Chci říci, že tvoji rozjímači jsou velmi dobře vyzbrojeni, aby nás opatřili květinami, pravými květinami. Naneštěstí se někdy v klášteřích hudlaří - tak jako jinde - a my pak až příliš často dostáváme květiny z papíru."
Pozoroval mě úkradkem, a mně se zdá, že v takových chvílích vždycky vidím na dně jeho pohledu mnoho něhy a - jak bych to řekl - cosi jako úzkost a neklid. Já mám své zkoušky, on také své. Ale stojí mě to přemáhání, abych o nich mlčel. A nemluvím-li, je to bohužel méně z hrdinství nežli z onoho studu, který prý cítí také lékaři, aspoň svým způsobem a podle druhu starostí, které plynou z jejich povolání. Kdežto on, on o svých starostech vždycky pomlčí, ať se děje, co děje, a skryje je pod svou drsnou přímostí, neproniknutelnější nežli oni kartuziáni, které jsem potkal v chodbách Z …, bílé jako voskové svíce.
Znenadání mi sevřel ruku do své, která je napuchlá od cukrovky, ale tiskne ještě bez tápání, tvrdá a velitelská.
"Řekneš mi snad, že vůbec nerozumím mystikům. Ano, řekneš, jenom se nedělej! Tak poslouchej, chlapíku! Měli jsme ti v semináři profesora kanonického práva, který si o sobě myslil, že je básník. Vyráběl ti náramné kusy s náležitými stopami, rýmy, césurami, se vším všudy, nešťastník! Byl by zveršoval i kanonické právo. Chyběla mu jenom jedna věc, říkej si jí, jak chceš, inspirace, génius, ingenium - což já vím! Já nemám génia. Dejme tomu, že by mi Duch Svatý dal jednou znamení - můžeš si myslit, že bych nechal smetáku a utěrek a zabrousil k Serafínům, aby mě naučili zpívat, i když by mi to zpočátku třeba trochu neladilo. Dovolíš mi však, abych se vysmál do očí lidem, kteří zpívají v chóru, dřív než Pán Bůh zvedne taktovku!"
Trochu se zamyslil a jeho obličej se mi zdál v tu chvíli ve stínu, ačkoli byl obrácen k oknu. Ba i jeho rysy ztuhly, jako by očekával ode mne - nebo snad od sebe samého, od svého svědomí - námitku, vyvrácení, nevím co ... Ostatně se skoro vzápětí rozjasnil.
"Co dělat, synku, mám svůj úsudek o harfě Davidově. Byl to nadaný chlapík, to se rozumí, ale celá jeho muzika ho neuchránila od hříchu. Já vím, že chudáci dobře smýšlející spisovatelé, kteří vyrábějí životy svatých na vývoz, si představují, že člověk je pod střechou ve vytržení, že je mu tam teplo a bezpečno jako v lůně Abrahámově. Bezpečno...! Ovšem, nic není někdy snadnějšího, než vyšplhat nahoru: Bůh tě tam nese. Jde jenom o to, vydržet, a až přijde čas, umět sestoupit. Všimni si, že svatí, ti praví, měli mnoho nesnází při návratu. Když byli přistižení v svém úsilí o rovnováhu, prosili nejprve, aby se o tom mlčelo: "Neříkejte nikomu, co jste viděli..." Bylo jim trochu hanba, rozumíš? Hanba, že jsou mazlíčky Otce, že pili z číše blaženosti dříve než druzí. A proč? Pro nic za nic. Ze zvláštní přízně. Milosti tohoto druhu ...! První hnutí duše je, utéci jim. Lze chápat mnoha způsoby slovo Písma ,Je strašné upadnout v ruce Boha živého'. Co pravím, v ruce! Do jeho náručí, na jeho srdce, na srdce Ježíšovo! Hraješ si pěkně svůj malý part v koncertě, břinkáš na triangl nebo na cymbál, dejme tomu, a najednou tě požádají, abys vystoupil na stupínek, dají ti stradivárky a řeknou ti: ,Tak do toho, brachu, poslouchám !' - Brrr...! Pojď se podívat na mou oratoř, ale utři si napřed nohy, ať mi neumažeš koberec."
Nevyznám se moc v nábytku, ale jeho pokoj se mi zdál nádherný: postel z těžkého mahagonu, skříň s třemi dveřmi, bohatě vyřezávaná, křesla potažená sametem a na krbu ohromná bronzová Jana z Arcu. Ale pan farář z Torcy mi nemínil ukazovat svůj pokoj. Vedl mě do jiné světnice, velmi holé, opatřené jenom stolem a klekátkem. Na zdi dost ošklivý barvotisk, podobný těm, které je vídat v nemocničních sálech; představuje buclatého, růžového Ježíška mezi oslem a volem.
"Vidíš tenhle obraz," povídá. "Je to dárek mé kmotry. Měl bych zač koupit si něco lepšího, umělečtějšího, ale mám raději tohle. Zdá se mi to ošklivé, ba i trochu hloupé, a to mě upokojuje. My jsme, synku, z Flander, z kraje velkých pijáků, velkých jedlíků - a bohatých... Vy, umounění chudáci z Boulonnais, si nemůžete v svých lepenkových barácích ani udělat představu o bohatství Flander, černé země... Nesmíte po nás chtít moc krásných slov, která omračují zbožné paničky, ale mystiků máme přece hezkou řádku, synku! A nejsou to žádní souchotináři, to ne...! Život nám nenahání strachu: máme v sobě poctivou krev, hezky červenou, hezky hustou, která nám buší v spáncích, i když jsme naliti jalovcovou jako slívy nebo když nám hněv stoupe do kotrby, flámský hněv, který by porazil vola - poctivou hustou červenou krev s nádechem modré krve španělské, který tak zrovna stačí, aby ji zapálil... Nu zkrátka, ty máš své trampoty, já jsem měl své - nejsou to patrně tytéž. Ty třeba lehneš do ojí - já jsem v nich vyhazoval, a to nejednou, můžeš mi věřit. Kdybych ti řekl... ale řeknu ti to jindy, dnes vypadáš nějak mizerně, mohl bys mi omdlít. Abych se vrátil k svému Ježíškovi, představ si, že farář z Poperinghe tam u nás a generální vikář, takto bystrý muž, si vzali do hlavy, že mě pošlou do Saint-Sulpice. Saint-Sulpice, to byl podle nich Saint-Cyr mladého kněžstva, Saumur - nebo Válečná škola. A potom, můj pan otec (mimochodem, myslil jsem nejprv, že je to žert, ale zdá se, že farář z Torcy nejmenuje svého otce nikdy jinak: je to snad nějaký zvyk ze starých časů?) - můj pan otec měl seno v dřevácích a pokládal za svou povinnost dělat čest diecési. Jenomže, namoutě...! Když jsem viděl ta stará plesnivá kasárna, která páchla mastnou polévkou, brr...! A všecky ty hodné mládenečky, tak hubené, že i když jste se na ně, na chudáky, dívali zpředu, vypadali vždycky jako ze strany... Zkrátka se třemi nebo se čtyřmi dobrými kamarády - víc jich nebylo - jsme dávali profesorům co proto, dělali jsme výtržnosti - zkrátka vyváděli hlouposti. První v práci a u talíře, to bych řekl, ale jinak ... hotoví čerchmanti. Jednou večer, když všecko spalo, jsme vylezli na střechy a dali jsme se do mňoukání - mohlo to vzbudit celou čtvrť. Náš spirituál klečel u postele a křižoval se, myslil chudák, že všechny kočky z okresu si daly dostaveníčko na svatém domě, aby si tam vypravovaly ohavnosti - hloupý žert, neříkám, že ne! Na konci trimestru mě ti pánové poslali domů, a s jakými známkami! Není prý hloupý, hodný chlapec, dobré povahy, a tintili vantili... Zkrátka hodím prý se leda k pasení krav. Já, který jsem měl jenom jednu myšlenku, stát se knězem! Stát se knězem, nebo umřít! Srdce mi tak krvácelo, že Pán Bůh dopustil, abych byl pokoušen se zahubit - na mou věru! Můj pan otec byl muž spravedlivý. Zavezl mě v bryčce k jeho biskupské Milosti s několika slovy od jedné mé pratety, představené visitandek v Namuru. Jeho Milost byl také muž spravedlivý. Pustil mě hned do své pracovny. Vrhl jsem se mu k nohám, řekl jsem mu, jaké pokušení jsem měl, a on mě vypravil příští týden do svého velkého semináře, boudy ne zrovna pokrokové, ale solidní. Ale to nevadilo. Mohu říci, že jsem viděl smrt zblízka, a jakou smrt! Také jsem si od té chvíle umínil, že se budu držet zkrátka, že potáhnu jako mezek. Dělat pořádně službu, a dost! jak říkají u vojska. Můj Ježíšek je ještě tuze mlád, aby se už moc zajímal o hudbu nebo o literaturu. A ošklíbl by se bezpochyby na lidi, kteří by se spokojili kroucením očí, místo aby přinesli čerstvou slámu jeho volu nebo ohřebelcovali osla!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama