Studium

12. června 2008 v 9:48 | Jaroslav Durych |  Umění
Umělec vůbec a básník zvláště má mysliti na smrt. Jednou umře a jeho dílo tu zůstane. Ta smrt není jen jakousi okolností civilní, jako když se úředník octne ve výslužbě nebo jako když se starý kůň dá do jiné stáje. Je to něco nade vše důležitého, co se týká mnohem více ducha než těla. Tělo musí podle přírodních zákonů podlehnouti změnám mrtvolným; do tohoto těla ovšem nikomu nic není, leda snad podnikatelům pohřbů a správcům hřbitovů. Budoucí čtenář nebo divák nemyslí na umělcovo tělo, nepotřebuje ho a překáželo by mu; zato může mysliti na jeho ducha. Anebo nemusí mysliti na jeho ducha, ale jest třeba, aby jeho skutečnost tak či onak pociťoval z jeho díla. Aspoň umělec má míti ducha a také sám musí o tomto svém duchu věděti a cítiti ho. Kdyby o tom nevěděl a necítil ho sám, jak by ho lidé mohli cítiti z jeho díla a jakou mělo by pak jeho dílo hodnotu a trvalost?

Jest zkormucující, jak málo uspokojuje literární tvorba právě po této stránce. Nelze mluviti o úplném nedostatku ducha, ale duch, který se v ní vyskytuje, jest slabý a chudý, spíše žebravý, bezradný a těkavý než mocný a vládnoucí. Jest ovšem i mnoho knih zcela bez ducha, kde se duch buď nahrazuje duchaplností, nebo se nenahrazuje vůbec. Jest patrno, že někteří umělci nemyslí na smrt, totiž na smrt vlastní, na smrt skutečnou, při níž se odděluje duše od těla, tělo se ponechává zkáze a duch se octne kdesi na věčnosti, a to ne jako kapka mlhy, která nemůže nikam spadnouti, nýbrž jako nesmrtelná část lidské bytosti, která má vejíti buď do života věčné slávy nebo do věčné hanby. Zdá se, že mnozí umělci bývají překvapováni příchodem smrti mnohem trapněji, než všelijací takzvaní měšťáci, jimž se vytýká zbahnělost, lenivost a nedostatek ducha. Čili že umělci rádi si libují v tom, že se mohou státi horší odrůdou měšťáků. A přece smrt jest něco, o čem má věděti a přemýšleti každý člověk, pokud je pyšný na to, že není zvířetem.
Velcí umělci pochopili, že smrt má býti a někdy skutečně jest nejslavnějším okamžikem lidského života. Jest přece jen jakýsi rozdíl mezi smrtí a smrtí. Na jedné straně jest smrt prasečí, na straně druhé smrt hrdinská a božská. Umělec a zvláště básník a spisovatel, který z jakékoliv příčiny se vyhýbá pohledu na smrt a studiu smrti, anebo snad vůbec ani tak daleko nedospěl, aby si tyto věci uvědomil, má vlastně jen hodnotu mluvícího a píšícího zvířete.
Zvíře nepotřebuje studia, jen člověk. Umělec, básník, spisovatel, který nestuduje, není úplným člověkem, nýbrž tvorem ve stavu zárodečném, který dosud se nenarodil z ohně a z ducha.
A co se má studovati? Všelicos. Řekne se, že každý má a může studovati jen to, co se hodí jeho povaze. To se však týká jen způsobu a nikoliv věci, neboť nikomu není ponechána úplná zvůle. Pak bychom měli jen samé Bouvardy a Pécuchety. Podle řádu přirozenosti jest tu patrně dán jakýsi společný a nezměnitelný základ, z něhož se musí vycházeti, má-li se dosáhnouti nejvyššího cíle umění. Tímto základem jest místo, na něž jest člověk postaven ve věčnosti. Na tomto místě jest mu dán život a jeho zvláštní úkol, který má splniti svou prací a někdy i utrpením. K tomuto úkolu jsou mu dány schopnosti a prostředky; jednomu smyslové vidění, druhému sluch, třetímu výtvarný hmat, čtvrtému vnímání citové a tak dále; tyto schopnosti se mohou i prolínati; jest mu dán rozum, aby poznal, které prostředky, jež se mu naskytují, jsou pro něho nejvhodnější a jak i kdy jich užívati. A jest mu dáno i svědomí, aby pochopil, že pracovati musí, že musí pracovati dobře a vykonati vše, co vykonati má. A tu záleží na tom, aby pochopil, že nemusí vykonati vše, co by se mu líbilo a co by vykonati chtěl a jak by to vykonati chtěl, ale musí vykonati vše, co vykonati má, a tak, jak to vykonati má.
Totiž nejvyšší úkol nejlepším způsobem. To jest věcí svědomí a podle toho bude souzeno jak dílo, tak i člověk na věčnosti. Podle toho bude dílo nejen žíti, nýbrž působiti. Jsou ovšem díla, která působí zhoubně, díla zlá, jejichž život, který není životem, jest udržován silou, která působí proti životu. Jest to umění temné. Mýlí se však ten, komu jest na obtíž kázeň života a řád mravní, že dokonalosti v umění temném dosáhne pohodlněji. I ďábel jest přísný na své sluhy.
Hlavním předmětem studia v umění jest věčnost, neboť umění směřuje k věčnosti a sen umělcův o nesmrtelnosti duše a o věčnosti díla není jen všelijakou ilusí nebo dětinskou těkavostí, nýbrž pravou podstatou jejich povolání. Ale branou a mostem tohoto života věčného jest smrt, která každému jest dosti blízko, takřka na dohled. To má umělec pozorovati a studovati s láskou. Toto studium jest průpravou k jeho práci a k dosažení velikosti, po níž touží a toužiti má.
Na smrt se však má hleděti přímo, a to na samu její podstatu a nikoliv jako na nějakou umělou dekoraci. Jest třeba poznati její původ, účel a celý její řád. Ten se jeví už v životě každého člověka, v životě národů, v dějinách. Jest třeba mysliti i na zánik národů a na zánik celého světa. Umění totiž neobjímá nějaké maličkosti jako v tělesné chlípnosti, nýbrž veškerý život a veškeré poznání, věci viditelné i neviditelné. Z toho všeho roste umění, poněvadž z toho roste duch a umění roste z ducha. Duch umělcův nemá býti duchem telecím, kachním nebo komářím, nýbrž duchem nesmrtelným. Ale každý duch lidský, i ten nejlepší, může býti zkažen nečinností, zbabělostí a různými svody tohoto světa. Růsti a zachovati se může jen prací a to skutečnou prací duchovní.
Musí tedy hleděti na smrt a studovati moudrost a slávu tohoto okamžiku, ve kterém se koná nejvyšší soud nad člověkem a jeho dílem. Nedívati se na ni s bázní, vzdorem a odporem, ani před ní nezavírati oči a nevyhýbati se jí hloupě a zbaběle po způsobu dobytčím. Neboť smrt ukazuje moudrost a slávu. Každý musí vstoupiti do její brány a záleží na tom, jak tam kdo vstoupí, zda jako tvor připravený, či jako úplný blbec, byť byl na světě jinak sebe váženějším člověkem. A zdá se, že k těm, kteří smrt s úctou a svědomitostí pozorují a studují, ani smrt se nechová záludně a nepřátelsky a že pak mezi ní a člověkem nastává zvláštní rovnováha a harmonický mír, v němž prospívá pokojná práce a nejvyšší požehnání uměleckému dílu.
VÝHLEDY, roč. II., č. 4, 15. dubna 1940
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kamila Kamila | Web | 30. srpna 2017 v 23:40 | Reagovat

Neznate nekdo nejake lekce kytary online

2 Sandokan Sandokan | Web | 9. září 2017 v 22:24 | Reagovat

Kytara!!!

3 Barman Barman | Web | 23. září 2017 v 14:49 | Reagovat

Jakou mate kytaru

4 Bart Bart | Web | 23. září 2017 v 16:00 | Reagovat

Fakt?

5 Barman Barman | Web | 28. září 2017 v 4:06 | Reagovat

Jeste, ze hrajeme vsichni na kytaru...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama