Omyl Ernesta Hemingwaye

13. června 2008 v 8:47 | jjs |  Umění
V knize Pohyblivý svátek, kterou americký spisovatel Ernest Hemingway vydává za vzpomínky na svůj pobyt v Paříži v letech 1921-1926, popisuje, co se mu přihodilo při posezení se spisovatelem Fordem Maddoxem Fordem na zahradě jedné z kaváren. Ford Maddox Ford si přisedá k Hemingwayovu stolu, aby se mezi nimi rozpředl rozhovor, jehož absurditu podtrhuje i následující příhoda.

V tu chvíli přešel kolem po chodníku dost vyzáblý člověk v peleríně. Šel s nějakou vysokou ženou a podíval se k našemu stolu, pak se zas podíval jinam a šel si dál po bulváru.
"Viděl jste, jak jsem ho odmrštil pohledem? řekl Ford. "Viděl jste to, jak jsem ho odmrštil?"
"Ne. Koho jste to odmrštil?"
"Belloca," řekl Ford. "Že jsem mu to ale dal!"
"Já jsem to neviděl," řekl jsem. " A proč jste ho odmrštil?"
"Ze všech dobrých důvodů, co jen můžou existovat," řekl Ford. "Že jsem mu to ale dal!"
[...]
Když Ford odešel, byla už tma. Došel jsem si naproti ke stánku pro poslední vydání Paris-Sport Complet, kde byly výsledky odpoledních dostihů v Auteuil a program na zítřejší dostih v Enghienu. Vrchní Emile, který vystřídal ve službě Jeana, se přišel ke stolu podívat, jak dopadl poslední dostih v Auteuil. Potom si ke mně přisedl jeden můj dobrý známý, který do Lilas chodíval zřídka, a právě když si u Emila objednával, po chodníku zase přešel kolem nás ten vyzáblý člověk v peleríně s tou vysokou ženskou. Pohledem zabloudil k nám ke stolu a pak stranou.
"To je Hilaire Belloc", řekl jsem svému příteli. "Dneska odpoledne tu byl Ford a úplně ti ho odmrštil pohledem."
"Nebuď blbec," řekl mi přítel. "Tohle je přece Aleister Crowley, ten diabolista. "Říká se, že prý to je nejhříšnější člověk na světě."
"Tak promiň," řekl jsem.
Tato banální historka, která nechá nezasvěceného člověka naprosto chladným, může nabýt pro toho, komu něco říkají jména osob, které byly zaměněny, symbolických rozměrů. Nejlépe se nám paradox záměny vyjeví, představíme-li stručně oba muže, kteří se stali předmětem Fordova a Hemingwayova omylu.
Hilaire Belloc (1870-1953) byl synem Francouze a Angličanky, která konvertovala ke katolicismu. V katolické víře vyrostl odmalička, přesto měl mnoho vlastností, které ho spojují s anglickými konvertity, jakými byli R. H. Benson, G. K. Chesterton či Graham Green. Konvertovat v Anglii ke katolické víře znamenalo něco jako stát se zrádcem národa. Konvertita ve společnosti ztratil své bývalé postavení, musel začít od samého počátku jinde - mezi opovrhovanou menšinou. Pohnutky těchto mužů tedy musely být silné, nešlo tedy jen o estetické okouzlení, ale o skutečné povolání. Angličtí konvertité měli něco, co rodilým katolíkům chybělo a chybí - nesamozřejmou víru, kterou si museli dokonale obhájit před sebou i před okolím. Z tohoto důvodu vynikali v apologii Církve a na druhé straně byli imunní vůči "duchu doby", kterému tolik katolíků podléhalo. Takovouto roli sehrávají někteří konvertité i v dnešní na křesťanství zapomínající Evropě.
Hilaire Belloc kritizoval převládající směry své doby socialismus, liberalismus, progresivismus, scientismus a jiné pro jejich rezignaci na své kořeny - křesťanství v nejpůvodnější podobě, tedy na katolicismus. V převládající interpretaci anglických dějin spatřoval nesprávné pojetí role reformace a katolické Církve. Reformace podle něj přinesla kapitalismus a konec přirozené zbožnosti. Odmítal kapitalismus a socialismus, jako altervativu k nim chápal teorii tzv. distributivismu.
Belloc miloval víru, bral ji naprosto vážně a bránil ji v mnoha esejích, románech, cestopisech, politických polemikách i ekonomických spisech.
"A proč jste ho odmrštil?"
"Ze všech dobrých důvodů, co jen můžou existovat," řekl Ford. "Že jsem mu to ale dal!"
Aleister Crowley (1875-1947) se narodil do zámožné rodiny sekty "plymouthských bratří", zvláštní odnože anglikánské církve. Matka jej vychovávala četbou Bible. Zřejmě nenaplňoval její představy o zdárném synovi, proto jej občas nazývala bestií. To pravděpodobně Aleisterovi imponovalo. V třiadvaceti letech vstoupil do okultní sekty Zlatý úsvit. V roce 1904 provádí evokaci Hóra, jehož obraz nachází v Káhirském muzeu pod číslem 666. Pod údajným vlivem démona píše Knihu zákona (Liber Legis) - jedná se o zmatenou protikřesťanskou směs myšlenek Rabelaise a Nietzscheho. "Čiň, co chceš, budiž celý zákon!" "Rozdrťte ztroskotance a slabochy, toto je zákon silných." Na těchto "originálních" myšlenkách buduje svůj kult Velké bestie. V roce 1920 zakládá na Sicílii své Thelémské opatství, kde provádí své zvrhlé magické rituály, které jsou výrazně sexuálně orientovány.
Ve své knize Magick píše, že mezi lety 1920-1928 ročně obětoval kolem 150 chlapců. Spisovatelka Hamnettová ve svých vzpomínkách napsala, že se v době jeho působení na Sicílii jedno dítě ztratilo. Crowley, snad v touze po zviditelnění či finanční náhradě, ji žaluje. U soudu vychází najevo, kým Crowley je. Na otázky soudců odpovídá jednoznačně, že odmítá křesťanské Desatero i jakoukoliv morálku a považuje se za Démona 666. Z žalobce se stává obžalovaný. Soud jej však pro nedostatek důkazů osvobozuje. Crowley odchází volný. Umírá v roce 1947 jako těžký narkoman, jehož tělo pokryté otevřenými ranami je téměř bez svalů.
"Nebuď blbec," řekl mi přítel. "Tohle je přece Aleister Crowley, ten diabolista. "Říká se, že prý to je nejhříšnější člověk na světě."
Stěží si dovedeme představit, že by mezi sebou mohly být zaměněny protikladnější osobnosti než katolík Belloc, apologeta Církve odmítající vykořisťování nižších vrstev, a satanista Crowley, který nenáviděl křesťanství a který napsal: "Rozdrťte ztroskotance a slabochy, toto je zákon silných..." Zajisté se mohlo jednat o náhodu. I kdyby se však o náhodu jednalo, nesymbolizuje tento omyl omyly světských intelektuálů, které ve své knize charakterizuje americký spisovatel Paul Johnson a kteří velmi často vědomě či nevědomě zaměňují dobro se zlem a mezi něž nepochybně patřili Ford i Hemingway?
Zrod novověkého světského intelektuála datuje Johnson do 18. století. Předtím byli intelektuálové spojeni s náboženstvím a byli svázáni v ideologii i morálce pravidly vnější autority a zděděné tradice. Světský intelektuál se přestává cítit být vázán zjeveným náboženstvím. Pasuje se na rádce lidstva, má odvahu diagnostikovat neduhy společnosti a považuje za své svaté poslání léčit je pomocí svého intelektu. Zatímco dřívější intelektuál byl služebníkem Božím, novodobý se cítí být kompetentní Boha nahradit. Prastarou víru smetává ze stolu, zděděné pravdy odmítá a nahrazuje je svými.
Ernest Hemingway byl mužem, který do Johnsonovi definice intelektuála skvěle zapadá. Narodil se v roce 1899 do rodiny silně nábožensky založené, jeho rodiče byli přísnými kongregacionisty. Náboženství svých rodičů odmítá a proti křesťanství pojímá odpor, o čemž svědčí i některé pasáže z jeho děl. V povídce Čistý, dobře osvětlený podnik paroduje Otčenáš, v díle Smrt odpoledne Ukřižování. I když se po sňatku se svou druhou ženou stává formálně katolíkem, neprotestuje proti vypalování kostelů, znesvěcování oltářů a vraždění katolíků během občanské války ve Španělsku.
Hemingway tedy odmítá křesťanskou etiku a nahrazuje ji etikou vlastní tak, jako to udělalo mnoho intelektuálů před ním. V čem jeho etika spočívá? Jde mu o pravdu jeho vlastních pocitů, o bezprostřední zkušenost, o čin. Ve svých dílech popisuje silné, rozhodné, statečné muže činu. Snaha být ztělesněním své etiky a neschopnost svému ideálu dostát jej vede k uchylování se k nedůstojnému prostředku - ke lžím. Lže o své službě v armádě za první světové války, lže o občanské válce ve Španělsku, lže o svých přátelích v knize svých vzpomínek Pohyblivý svátek (takže historka o Bellocovi a Crowleyovi nemusí mít reálný podklad, což by ji učinilo ještě symboličtější).
Proč musí Hemingway lhát o svém životě, proč je pro něj třeba, aby se podobal svým hrdinům? Podstata toho tkví v jeho literárním stylu ovlivněném jeho novinářkou praxí. Jeho krédem bylo psát věci tak, jak jsou, ne tak jak by měly být. Jenomže to, jak věci byly, zase nekorespondovalo s jeho ideálem, kterého se nechtěl vzdát. A tak se pomocí přetvářky snažil, aby to alespoň vypadalo, že popisuje skutečnost. Nepřizpůsoboval tedy svoje dílo skutečnosti, ale skutečnost svému dílu - ovšem jen zdánlivě. Skutečnost byla úplně jiná. Ve svém románu z období občanské války ve Španělsku Komu zvoní hrana hrdina Jordan, který se dostal do bezvýchodné situace, odmítá spáchat sebevraždu jako to udělal jeho otec. Autobiografické rysy jsou zřejmé - Hemingwayův otec spáchal sebevraždu. Sebevraždou končí nakonec v roce 1961 i Ernest Hemingway. Svému ideálu nedostál.
Hemingwayova snaha o nahrazení křesťanství vlastní etikou selhala - z Belloca se vyklubal Crowley. Ernest Hemingway neměl sílu žít tak, jak si vysnil. Násilná snaha o to, aby to alespoň vypadalo, že je jako mužové z jeho románů, přinesla mnoho zlého. Byl čtyřikrát ženatý a svým ženám velice ubližoval, hádal se svými přáteli a psal o nich ošklivé věci, podporoval komunistické hordy vraždící katolíky ve Španělsku i Castrovu revoluci na Kubě. Své tělo i duši zničil alkoholem a nakonec spáchal sebevraždu. Našeptávání velkého Lháře slavilo opět své úspěchy. Předvedl starý trik, kterým tolik intelektuálů oklamal a klame. Stačí mu říct to, co řekl našim prarodičům: "Ne, nezemřete, naopak Bůh ví, že v den, kdy byste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh znát dobro a zlo." (Gen 3, 4-5) Dějiny lidstva i osud spisovatele Ernesta Hemingwaye naopak svědčí o tom, že "...odplata za hřích je smrt, dar Boží je však věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Řím 6, 23)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jakub Jakub | Web | 13. června 2008 v 9:41 | Reagovat

Moc hezky napsané.

Tak mě napadá, že přístup Ernestův dnes aplikuje mnoho "moderních" katolíků. Jsou sami sobě měřítkem morálky, etiky. Jedná se pak o život v Pravdě(která jedniná má tu moc osvobodit)? Asi těžko.

2 jjs jjs | 13. června 2008 v 13:37 | Reagovat

To by se určitě dalo. Obecně to platí o intelektuálech. Celé panoptikum moderních intelektuálů je v této knize: http://www.paulinky.cz/index.php?a=prodejna&s=detail&nazev=Intelektualove Z ní jsem čerpal i některé informace o Hemingwayovi.

3 anonym anonym | 27. července 2016 v 2:33 | Reagovat

Nechápu jak někdo může říct že "katolicismus je křesťanství v jeho původní podobě". Chápu že si to někteří katolíci rádi myslí, ale lidé z prvotní církev by s tím nesouhlasili.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama