Jak se Václavu Konzalovi stýská po starých časech

11. června 2008 v 9:23 | Pavel Zahradník |  Náboženství
V dubnovém čísle časopisu "Getsemany" byl otištěn otevřený list Václava Konzala, bývalého člena pověstné pražské liturgické překladatelské skupiny (a bratra známého ženatého "biskupa" Jana Konzala), adresovaný kardinálu Miloslavu Vlkovi.1) Dopis, napsaný již 12. prosince 2007, je velice obšírný, a to přesto, že redakce "Getseman" jej o něco zkrátila. Obsahem dopisu je kritika, jíž pisatel podrobil práci svých nástupců, totiž nynější překladatelské skupiny, zabývající se na základě instrukce "Liturgiam authenticam" revizí Ordo missae bugniniánského ritu; výsledek této práce je v dopise označen za "naprostou katastrofu." Pokud jde o jazykovou stránku věci, zdá se ostatně, že Václav Konzal má ve většině svých výtek pravdu - jazyková úroveň nového překladu je, můžeme-li soudit podle citovaných ukázek, vskutku otřesná.

Tyto výtky týkající se jazyka, které zabírají největší část Konzalova textu, však nejsou tím, co při četbě katolického čtenáře nejvíce upoutá. Mnohem zajímavější jsou zlostné Konzalovy výpady proti samotné instrukci "Liturgiam authenticam", která se snaží vybudovat když ne hráz, tak alespoň jakési zábrany, namířené proti svévoli dosavadních "překladatelů" bugniniánské liturgie; jak známo, změny, jež tito překladatelé zaváděli (jak v češtině, tak i v mnohých jiných jazycích), jakousi podivnou náhodou vesměs směřují k dalšímu odklonu od katolické víry, kterou ostatně zatemňuje sám bugniniánský ritus.
Instrukci "Liturgiam authenticam" Konzal opovržlivě nazývá "ministerskou vyhláškou subalterních kuriálních úředníků", na jiném místě zase prohlašuje, že jej "přímo uráží, když kuriální subalterní úředníci mají určovat, co biskupové smějí a nesmějí udělat v liturgických překladech" (tady Konzal mimochodem prokazuje docela slušnou schopnost intriky - jeho galikánsko-febroniánská obhajoba svévole biskupů je přirozeně vedena snahou zalíbit se adresátovi listu). Ostatně na "příkazy a zákazy nedostatečně vzdělaných, tím však arogantnějších kuriálních ouřadů" si Konzal stěžoval již dříve, v dalším ze svých veřejných dopisů.2)
Bývaly však doby, kdy kuriální ouřadové byli jiní, kdy byla přímo radost jejich instrukce poslouchat. Konzal na to teskně vzpomíná: "[…] po koncilu jsem cítil, jaké že to vanutí Ducha je, co je to radostná zvěst; když chodily přípisy podepsané Lercaro nebo Bugnini, s chtivostí jsem je pročítal." Autor, jak vidíme, stydlivě mluví jen o vanutí jakéhosi blíže nekonkretizovaného Ducha, lze však mít oprávněné podezření, že šlo o samotného Zlého ducha, tehdy často vystupujícího pod přezdívkou Duch koncilu.
Co však českému ctiteli Lercara a Bugniniho na nové instrukci tak vadí, co ho na ní tak rozčiluje? Kuriální ouřadové, kteří instrukci sepsali, jsou totiž natolik smělí, že požadují, aby překladatelé vskutku překládali, to znamená, aby na původním textu nic neměnili, aby nic nepřidávali ani neubírali, aby tak nevznikaly jakési volné variace na původní text. Přístup Václava Konzala a jeho spolupracovníků byl, jak víme, právě opačný a původní text pro ně žádnou autoritu nepředstavoval. Proč bychom se však divili, když víme, že se neostýchali opravovat samotného Ježíše Krista (známý příklad "za mnohé" contra "za všechny").
Proč konzalovci měnili, někdy naprosto zásadně, text liturgie? Jedním z důvodů byla nepochybně samolibá pýcha. Z Konzalova otevřeného listu jasně vyplývá, že důležitou předností konzalovské liturgie je pro něj skutečnost, že obsahuje "pomníčky" (tak je sám nazývá) svých tvůrců, tedy zvlášť podařené, vtipně přeložené či spíše pozměněné kousky liturgického textu! Takovýto přístup k liturgii se zdá přímo neuvěřitelný, ale nejde o přeřeknutí, bezelstný autor o pomníčcích mluví hned dvakrát - jednou nám vykládá, na jakém místě v českém překladu liturgie najdeme pomníček Josefa Zvěřiny, jinde se zase zmiňuje o pomníčku Zdeňka Švédy. Snad by bylo podle něj nejlépe, kdyby kněz průběžně během konzalovské mše upozorňoval věřící na to, čí pomníček skrývá modlitba, která bude právě následovat.
U Švédova pomníčku je dobře se trochu zastavit, neboť jde o jednu z největších ohavností, které Konzal a jeho kumpáni v textu liturgie spáchali. Jde o dobře známou změnu, kterou tvůrci české úpravy liturgie svévolně provedli v Confiteor, kde z trojího, stupňovitého vyznání "mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa" vytvořili českou variaci "je to má vina, má veliká vina." Změna byla provedena bez sebemenšího důvodu (i když Konzal v souvislosti s tímto překladem latinského textu breptá cosi nesmyslného o hebrejštině a aramejštině), pouze z hloupého trucu, tak typického pro české kacířství již od Husových dob. Tak je tomu nepochybně i v tomto případě: "Hle, všichni třikrát, ale my - dvakrát!" Jak bylo vůbec možné přijít na takovýto absurdní nápad, který se nepochybně bolestně dotkl mnoha českých katolíků, kterým znovu a znovu, při každé modlitbě vyznání hříchů (!) bylo a dodnes je připomínáno, že jsou právě svědky a bohužel i účastníky projevu dětinského vzdoru? V duchu si představuji asi takovouto scénku:
Zdeněk (vchází): Mám skvělou zprávu!
Václav (vstává, běží ke Zdeňkovi a vzrušeně volá): Přišlo něco od Lercara? Nebo snad od Bugniniho?
Zdeněk: Ale né. Jen jsem dostal nápad.
Václav (trochu zklamaně): Jaký, povídej!
Zdeněk: Tak jsem přemýšlel, jaký pomníček bych si ještě postavil, a mám to. Vyhodíme jim jedno "mea culpa", takže jim zbydou jen dvě. (Směje se) Jako dvojí zapření svatýho Petra!
Václav: Ale to je přece pitomost! (Usmívá se) Pravda, "věřící je vůl",3) ale přece jen… Jak mu to chceš vysvětlit?
Zdeněk: No co? Přece jako obvykle. Prdnem tam zas něco o aramejštině.
Zdeněk, Václav a Bonaventura (svíjejí se smíchem; když se uklidní, pustí se do prznění dalších liturgických textů).
Změn, které prováděli Konzal a spol., je ovšem mnohem více, a ne všude je příčinou takováto čirá pýcha; mnohé z těchto změn byly nepochybně zaváděny z věroučných důvodů, s cílem oslabit, zatemnit či pokřivit katolickou víru. Na jednom z čelných míst je tu třeba uvést zlovolné soustavné vynechávání klíčového slůvka "semper", "vždy", v sousloví "Maria semper virgo", tedy zatemňování věroučné pravdy o ustavičném panenství Panny Marie. Nebudeme tu však rozebírat všechny takovéto případy, zvláště když tuto práci již dobře vykonal Michal Kretschmer.4) Povšimněme si už jen dvou dalších míst v Konzalově otevřeném dopise, která na pisatele vrhají vskutku ostré světlo.
Stejně jako ďábel, jak víme i z lidových pohádek, nemá rád svěcenou vodu, Václav Konzal bytostně nesnáší dvě slova, totiž "katolický" a "římský." V novém překladu bugniniánské liturgie má být slovo "catholica" znovu překládáno slovem "katolická", takže se má zase mluvit o katolické Církvi a o katolické víře. Je to jen přirozené, vždyť jinak toto slovo, tlumočíme-li latinský text, ani přeložit nelze. Čeští upravovatelé ovšem, jak známo, nejen nahradili katolickou Církev jakousi "nadkonfesní" obecnou církví, ale z nenávisti ke slovu "katolický" si dokonce vymysleli podivnou "obecnou víru."
Nynější (zatím jen zamýšlený) návrat ke slovu "katolická" vrhá Václava Konzala do stavu úplného zoufalství. Mluví o tom, že jej tento překlad "přímo bolí", pak zase, že jej "přímo zarmucuje", opakuje, že je to "záležitost bolestná", hrozí se "konfesijního zúžení" a nakonec odhazuje masku a otevřeně říká: "Nevím, proč tady máme najednou hlásat něco o církvi katolické, když původní autoři textu mysleli církev obecnou" (zřejmě tedy odlišnou od Církve katolické). Zde je ovšem otázkou, koho Konzal pokládá za "původní autory textu" - je možné, že má na mysli své mistry Lercara a Bugniniho, a pak by toto prohlášení mohlo být i pravdivé.
Informace o tom, že v novém českém překladu má být "Missale Romanum" do češtiny přeloženo (světe div se) jako "Římský misál", Václava Konzala neméně rozzlobila. Pateticky proto volá: "Je-li to pravda, protestuji!" Konzal totiž trvá na svém, konzalovském, "Českém misálu", plném milovaných pomníčků, a neuspokojí ho žádný kompromis. Variantu ve tvaru "Český misál římské liturgie" pokládá za směšnou. Prostě zmínka o nenáviděném Římu, byť obsažená pouze v titulu liturgické knihy, musí z "jeho" liturgie zmizet.
V samotném závěru svého dopisu, tam, kde hovoří o nešťastném "mea culpa", Václav Konzal opět brání liturgii, kterou s partou svých kamarádů před lety stvořil, vrací se ke svým oblíbeným pomníčkům a vyslovuje tuto neuvěřitelnou větu: "Nemyslím si, že bychom měli tyto pomníky kácet jako vandalové na hřbitově české liturgie." Autorova drzost tady doopravdy bere dech. Označení "vandal", které tu vztahuje na ty, kdož chtějí odstranit aspoň ty nejhorší nešvary špatného překladu špatné liturgie, se totiž dá s mnohem větším oprávněním použít na někoho jiného, totiž právě na propagátory bugniniánsko-konzalovského ritu, proslavené svým barbarským řáděním v českých kostelích, připomínajícím českobratrskou devastaci svatovítské katedrály v roce 1619.
Vzpomínám si na smutnou dobu, kdy byl v celé Praze likvidován římský ritus a nahrazován novým bugniniánským ritem. Nový ritus nebyl zaveden ve všech farnostech najednou, takže po několik měsíců bylo možno přecházet z jednoho kostela do druhého a aspoň oddalovat rozhodující chvíli; pamatuji si, že posledním (aspoň posledním, o kterém jsem se já tehdy dozvěděl) kostelem, v němž se mše svaté sloužily podle římského ritu, byl malý, zastrčený kostel sv. Petra na Poříčí. Nakonec však "spadla klec", konzalovci ovládli české kostely a i v Církvi u nás nastala skutečná doba Temna, která vhodně ladila s normalizací ve veřejném životě.
Pravda, ještě po dlouhou dobu se udržovalo aspoň zdání normálních poměrů. U sv. Vojtěcha za Národním divadlem sloužil biskup Matoušek pravidelně o jedenácté latinskou mši svatou. Prostředí bylo úplně stejné, "jako by koncilu nikdy nebylo" - sloužilo se "versus orientem", přijímalo se vkleče u mřížek; byl už tam sice přítomen Bugnini (bez konzalovské úpravy), ale staří, "předkoncilní" kněží dokázali svým působením aspoň načas jakoby zadržet zlo, které už bylo v novém ritu obsaženo. Jak tu nevzpomenout na P. Marečka z augustiniánského kostela sv. Tomáše, tak milujícího římskou liturgii i gregoriánský chorál! Do počátku této smutné doby spadá i obnova veřejné činnosti řeckokatolické Církve v našich zemích; v kostele sv. Klimenta bylo od toho času možné "zbožně slyšet" nedeformovanou byzantskou liturgii, která naštěstí neměla svého Bugniniho..
Jinak však také u nás už přicházely ke slovu "nové Letnice", jak je hrdě nazývali jejich stoupenci; byl to ostatně název nadmíru vhodný, neboť vskutku šlo o zbrusu nové Letnice, přesněji řečeno Anti-Letnice, při nichž se neznámo kde, snad ve skrytu zednářských lóží, snad na pracovištích tajných služeb komunistických států, rodilo náboženství zcela odlišné od toho, jež má svůj původ v jeruzalémském Večeřadle a s nímž má nové náboženství společných jen několik málo vnějších rysů. Konzalovci, horliví stoupenci nového náboženství, se hned po zavedení nového ritu jali pilně budovat své pomníčky v českých i moravských kostelích. Stavěli samozřejmě takové pomníčky, na něž jejich schopnosti stačily, pomníčky poněkud hérostratovského rázu - nic hodnotného netvořili, zato zběsile ničili. Nastala doba, kdy se vandalsky (zde je to slovo vskutku na místě) odstraňovaly kazatelny, nemilosrdně se bořily mřížky, ničily se oltáře a nahrazovaly se pověstnými "ševcovskými ponky", které mezi sebou závodily v šerednosti. Ostatně není se čemu divit - jestli Zlý duch nenávidí Pravdu a Dobro, je jen přirozené, že nenávidí také Krásu.
Od koncilu a od následné destrukce liturgie již uplynula zhruba čtyři desetiletí, ale odpor vůči Zlu, které tehdy vtrhlo do Církve, se naštěstí nepodařilo zničit, naopak stále, byť pozvolna, vzrůstá. Na rozdíl od ponuré doby krátce po koncilu, kdy se zděšení katolíci cítili jako udeřeni palicí do hlavy, je již dnešní vzdor silnější, organizovanější, a co je ještě potěšitelnější, mezi jeho stoupenci jsou stále početněji zastoupeni i příslušníci mladé generace, která již "starou" Církev v její slávě nemohla poznat. Nadto oproti časům neblahého pontifikátu Jana Pavla II., za nichž hluboký úpadek Církve (doufejme) již dosáhl svého dna, nynější výzvy a příkazy, přicházející od Petrova stolce, vzbuzují přece jen jistou naději. Pravda, světlých okamžiků je stále málo, příliš málo, a po jednom kroku vpřed obvykle následuje bázlivý půlkrok zpátky; nedůvěřivá skepse mnohých pochybovačů je tedy rozhodně na místě. V takovýchto chvílích nejistoty přichází jako posila otevřený dopis jednoho z hlavních ničitelů liturgie v českých zemích, dopis plný neskrývané zloby, bezmocného vzteku, který jím prostupuje od začátku až do konce, dopis obsahující zděšené zvolání: "Jde o plíživou revokaci Druhého vatikánského koncilu a jeho závěrů." Snad se Václav Konzal nemýlí, snad už přece jen máme nejhorší za sebou, snad chvíle obratu vskutku nadešla…
-----
1) Václav Konzal, Otevřený dopis Miloslavu Vlkovi, Getsemany, č. 193, duben 2008 (http://www.getsemany.cz/node/1271).
2) Václav Konzal, Rezignace na členství v překladatelské komisi, Getsemany, č. 157, leden 2005 (http://www.getsemany.cz/node/694). Z tohoto listu pochází i následující vzpomínka na přípisy od Lercara a Bugniniho.
3) O tom, že pevné přesvědčení reformátorů, že "věřící je vůl", bylo důležitým předpokladem pro realizaci pokoncilní liturgické reformy, se zmiňuje Evžen Kindler, K českým překladům latinských liturgických textů, http://www.katolikrevue.cz/fides/k_cs_prekladum_liturgickych_textu_evzen_kindler.htm
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lukáš Biskupický Lukáš Biskupický | E-mail | 13. září 2008 v 8:57 | Reagovat

Znamenitý článek, který byl psán pro stránky Katolická kultura. odtud je bez souhlasu a bez zvedení citace převzal na stránky signály.cz autor blogu hama. Chci jen vyjádřit, že si takových "redaktorů", co kradou příspěvky bez odkazů¨, hluboce nevážím...

2 Josef Ořešský Josef Ořešský | 19. ledna 2009 v 0:41 | Reagovat

Zahradníčku Zahradníčku z tebe je na zvraceni V. Konzalovi nesaháš ani k botě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama