Filmové mayovky a westerny (I. část)

4. června 2008 v 9:49 | Jiří Černý |  Film
Jedním z nepřehlédnutelných fenoménů filmové tvorby šedesátých let minulého století byla řada dobrodružných filmů z exotického prostředí, které vznikaly v Evropě. Rozvoj filmové techniky umožnil nové postupy, které umocňovaly zážitek napětí, dobrodružství a romantiky. Mezi těmito filmy zaujímá zvláštní místo žánr westernu. Western, tedy film s námětem z Divokého západu, respektive osidlování Ameriky, byl pochopitelně svým domovem v Americe. Do značné míry se jedná o projev novodobých amerických dějin, z nichž mnohé události, které vyprávěli dětem prarodiče, byly ještě skutečnou realitou.

Začátkem šedesátých let, kdy mimochodem přesně v roce 1960 v USA vznikl dnes již klasický westernový film Sedm statečných režiséra Johna Sturgese, který jako by korunoval více než půlstoletou tradici tohoto amerického filmového žánru, se stalo něco nečekaného. Westerny začali točit evropští tvůrci v prostředí, které z historického hlediska nemělo s tématem vůbec nic společného. Prvním takovým veleúspěšným westernem byla mayovka, tedy film natočený na motivy románu německého spisovatele Karla Maye, Poklad na Stříbrném jezeře z roku 1962. Zvláště generace narozená v padesátých a šedesátých letech dvacátého století může dosvědčit, jakým hitem se staly i následující filmy režiséra Haralda Reinla: Vinnetou (1963), Vinnetou - Rudý gentleman (1964) a Vinnetou - Poslední výstřel (1965)[1]. Fronty na lístky do kina dosahovaly závratných rozměrů a redakce Československé televize byla v následující době normalizace neustále bombardována dopisy diváků, žádajícími opakování těchto filmů. Tehdy to bylo totiž něco úžasně romantického a barevného. Oslava hodnot jako přátelství, statečnost, spravedlnost, láska a oběť. Většina lidí totiž po těchto hodnotách v skrytu srdce touží. Dobro tu vítězilo, a třebas zde nacházíme i smutek, zlo bylo vždy po zásluze potrestáno.
Podívejme se nyní na tento fenomén z náboženského hlediska. Nebude to rozbor hluboký, ale spíše letmý a náznakový. Nebudeme zkoumat ortodoxii jejich tvůrců, ostatně bylo by to velmi náročné, jak dokládá bohatá bibliografie zvláště k osobě samotného Karla Maye.[2] Zmíníme zde některé skutečnosti, které většinou nejsou v českém ateistickém prostředí známy.[3] Pomohou nám pochopit, proč má divák, nebo přinejmenším dětský a mladý divák, po zhlédnutí těchto filmů dobrý pocit a také proč se tato tvorba liší od většiny jiných westernů.
Německý spisovatel Karel May (1842-1912), jehož osobnost se může oprávněně jevit jako značně problematická, byl svou podstatou hluboce věřící člověk. Narodil se v chudé tkalcovské rodině v saském městečku Ernstthalu (dnes Hohenstein-Ernstthal) v luteránském prostředí. Víru i obrazotvornost mu v dětství vštěpovala zvláště babička svým vyprávěním (na fantazii malého dítěte mohla mít vliv i skutečnost, že asi až do pěti let byl prakticky slepý). Přes mnohé životní kotrmelce a poklesky zůstával Karel May věrný víře v Boha. Za krádeže se dostal dvakrát do vězení, kde hrával na varhany v katolickém kostele. Měl štěstí, že tu narazil na kněze, s nímž si rozuměl a kterého si mohl vážit. O katolické církvi se May později vícekrát vyjádřil s úctou (což v převážně protestantském prostředí vyžadovalo jistou dávku odvahy). Vděčnost dokonce vyzpíval svým "Ave Maria" ve třetím díle románu Vinnetou. Je to mariánská píseň o několika slokách, kterou nechává zaznít i při úmrtí slavného náčelníka Apačů. Ač sám byl rozveden s Emmou Pollmerovou a oženil se podruhé s Klárou Plöhnovou[4], což luterská morálka umožňuje, přiznává: "Mám-li být upřímný, přikláním se silně ke katolickému pohledu na manželství, totiž že je svátostí."[5]
Karla Maye je třeba chápat především jako člověka s velkou, až chorobnou fantazií (což mu nemálo komplikovalo život), který se svými postavami rozmlouval, jako by byly živé. Zároveň byl velký idealista a věřil ve vývoj lidstva k dobrému. Sám se projektoval do ideální postavy Old Shatterhanda (který se v orientálním prostředí jmenuje Kara-ben-Nemsi), hrdiny německé národnosti, jenž se dobrodružství na obou světadílech účastní. Mayovou snahou bylo v příbězích popsat chování ušlechtilého člověka, pozvednutého z hříchu i lidských slabostí, ano, jakéhosi nad-člověka, "nového Adama". Pro americkou část zeměkoule představil takový vzor v indiánském náčelníkovi Vinnetouovi, pro afroasijskou sféru zvolil ženu Marah Durimeh. May úmyslně tvořil typy ušlechtilých ideálních lidí. Ti věří v Boha, což je správné, ale zároveň nemají žádné chyby, což je falešné. Katolický křesťan ví, že dokonalý vzor máme v Ježíši Kristu a mnoho lidských vzorů máme pak v osobách světců. Ti měli své chyby, slabosti a nedostatky, ale nechali se Bohem vést a mohli tak konat dobro a pracovat pro jeho království.
Obraťme nyní pozornost ke kapitole mayovek filmových.[6] Jejich zlatým obdobím jsou, jak řečeno, šedesátá léta dvacátého století. Sešlo se zde, a dnes můžeme říci, že šťastně, několik faktorů, které přispěly k nečekanému kolosálnímu úspěchu: uplynula doba vázanosti autorskými právy na dílo Karla Maye, tématu se chopil mimořádně schopný německý režisér Harald Reinl a do rolí hlavních hrdinů byli vybráni více než vhodní herci: Francouz Pierre Brice jako Vinnetou a Američan Lex Barker jako Old Shatterhand. K tomu můžeme dodat, že i volba neobyčejně malebné a romantické krajiny v tehdejší Jugoslávii (převážně v Chorvatsku) jako místa natáčení byla rovněž šťastná.
Režisér Harald Reinl (1908-1986), původem Rakušan, rodák z Bad Ischlu, nebyl v té době žádným začátečníkem. Měl za sebou na třicet poměrně úspěšných německých filmů, převážně melodramat z domácího prostředí, veseloher a kriminálek. Teprve svými filmy s Vinnetouem a Old Shatterhandem se však stal známým i za hranicemi německé jazykové oblasti. Za zmínku stojí i skutečnost, že se mu dostalo vysokoškolského vzdělání mimo filmový obor (měl titul doktora práv), ale také to, že jako chlapec hltal Mayovy dobrodružné příběhy a byl jimi okouzlen. Ve zralém věku se vrátil do dětství a realizoval svůj sen: zfilmovat příběhy Vinnetoua a Old Shatterhanda. A nutno říci, že se mu to povedlo znamenitě. Dokonce lze konstatovat, že Reinlovy filmové mayovky jsou v jistém smyslu lepší než Mayovy literární předlohy. Reinl a scénárista Harald G. Petersson totiž vytvořili novou kvalitu tím, že se úzkoprse nedrželi literární předlohy. Podařilo se jim vydestilovat z rozvleklých mnohostránkových příběhů to hlavní: jednoduchý přímočarý děj (prakticky bez hluchých míst a nudných konverzací) s oslavou lidských hodnot: přátelství, čestnosti, obětavosti a statečnosti bez důrazu na filosoficko-utopistickou stránku. Divák, a zvláště mladý divák, se s hlavními postavami identifikuje a je zcela vtažen do děje. Romantiku exoticky vyhlížející skalnaté krajiny s množstvím jezer a vodopádů navíc umocňuje znamenitý hudební doprovod Martina Böttchera.
Stejně jako Mayovy příběhy jsou Reinlovy filmy silně idealizované. Nelze zastírat, že se jedná o lehký žánr. Jsme úplně jinde než např. v mnohem realističtějších filmech z časů kolonizace Ameriky Mise (1986) nebo Černé roucho (1991), které jsou náročnější po stránce obsahové i formální. Filmové mayovky je třeba chápat jako dobrodružné pohádky pro chvíle oddechu. Ale přece jenom v nich lze nalézt prvky, které mají i s odstupem času svou cenu, neboť z pozdější produkce velmi rychle mizí. Totiž, hlavní hrdina Vinnetou má ještě víru a pokorně se sklání před vůlí Boha (Mannitoua), který je tu chápán, byť jen v náznaku, víceméně křesťansky. Je nekonečně dobrý a spravedlivý. Ještě tu nalezneme víru v transcendentno, víru v to, že dobro nad zlem nakonec zvítězí. Dalším rysem je, že zde nejsou ukazovány detaily násilí a detaily toho, co má zůstat intimní. A přesto tu dochází také k mnoha krvavým soubojům a střetům s darebáky a také tady je prostor pro lásku mezi mužem a ženou. Ta je ukázána tak krásně a čistě, že ji pochopí i děti.
Harald Reinl těžko může být dáván za příkladný vzor křesťana. Jako většina herců či režisérů měl rozháraný soukromý život. Ani on neobstál před svody a pokušeními, která toto povolání poskytuje v mnohem větší míře než kdekoliv jinde. Se svou první ženou se rozvedl a jako 47letý si vzal o třicet let mladší černookou krásku Karin Dorovou, jíž pomohl k herecké dráze (hrála mimo jiné v jeho třech vinnetouovských filmech). Také s ní se však rozvedl a žil pak s bývalou českou herečkou Danielou Marií Delisovou, která ho na Tenerife zavraždila kuchyňským nožem.
O své tvorbě Reinl říkal, že chtěl vždy podávat hodnoty pozitivní a rozlišovat dobro a zlo. V tom se zcela ještě podobal Karlu Mayovi. Říkal, že chce ukazovat krásu, věrnost a přátelství. "Nikdy jsem nenatočil nemorální film, vždy jsem chtěl ukazovat dobro, které nakonec vítězí, nebo alespoň zůstává."[7] V roce 1965 natočil v tomto duchu, tedy v podstatě duchu mayovek, také příběh Poslední Mohykán, který je (velmi volným) přepisem klasické předlohy Jamese Fenimora Coopera. Nacházíme tu stejné schéma: ušlechtilé postavy bílého lovce a indiánského náčelníka, kteří se oslovují "můj bratře" a jednoznačně stojí na straně dobra proti banditům a pomstychtivým indiánským kmenům. Jako příklad, že i v jiném žánru Reinl usiloval zdůrazňovat dobro, je i - u nás málo známý - gotický horor Hadí jáma a kyvadlo (1967), natočený velmi volně na motivy Edgara Allana Poea. Mimochodem, Reinl tu použil ve správném smyslu i katolickou symboliku a síly zla jsou poraženy na Velký pátek, mimo jiné i díky posvěcenému křížku. Zdržíme se však dalšího hodnocení režisérovy osoby a uzavřeme tento odstavec.
(Vyšlo tiskem: in časopis Te Deum č. 2, 2008, str. 52-55).

[1] Reinl později přidal jako labutí píseň ještě mayovku Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti (1968), s níž se čeští diváci mohli seznámit až po roce 1989. K této skupině je možno přiřadit další filmy jiných režisérů: velkofilm Old Shatterhand (1964) Argentince Huga Fregoneseho, orientální mayovku Žut (1964) , dvoudílný mexický příběh Poklad Aztéků a Pyramida boha Slunce (1964) německo-židovského režiséra Roberta Siodmaka, orientální příběhy Divokým Kurdistánem a V říši stříbrného lva (1965) od německého režiséra F. J. Gottlieba, dále opět indiánky Mezi supy (1964), Old Surehand (1965), Old Firehand (1966) německého režiséra Alfreda Vohrera. Svůj půvab má i mayovka (jediná bez Vinnetoua i Old Shatterhanda) rakouského Georga Marischky Poklad Inků (1966), situovaná do prostředí Jižní Ameriky. Harald Philipp točil volně podle románu Petrolejový princ (1965) a vyprodukoval asi nejslabší film z celé skupiny Vinnetou a míšenka Apanači (1966).
[2] Např. internetové stránky Karl-May-Gesellschaft e.V.: http://karl-may-gesellschaft.de/kmg.htm
[3] Vzpomínám, jak nám při návštěvě muzea Karla Maye v Radebeulu někdy v osmdesátých letech zdůrazňovala naše česká průvodkyně, že Karel May byl "ateistický spisovatel".
[4] Není bez zajímavosti, že obě Mayovy ženy se věnovaly spiritismu. Srov. http://igbserver.wiwi.tu-dresden.de/~thomas/wiki/index.php/Emma_May
[5] May K.: Já, náčelník Apačů, Olympia Praha, 1992, s. 157.
[6] Souhrnný přehled filmů, jejich charakteristik i bohatých ilustračních fotografií podává kniha Michaela Petzela: Karl-May-Filmbuch, Bamberg-Radebeul 1998.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kája Kája | 26. března 2010 v 18:21 | Reagovat

Sedm statčných je jen kopie a napodobenina filmu Sedm samurajů.

2 tereza tereza | E-mail | 7. dubna 2010 v 17:47 | Reagovat

VINETU

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama