Svatý Jan Nepomucký a proletářský básník

16. května 2008 v 8:07 | jjs
Nekonečné je Boží milosrdenství a nezměrné je lidské pohrdání Boží milostí. V dokumentu II. vatikánského koncilu Lumen Gentium se píše:
Na základě Písma svatého a tradice [posvátný sněm] učí, že tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16,16; Jan 3,5) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat. (Lumen Gentium, 14)

My, věřící katolíci, jsme šťastní, že Bůh nám dal poznat cestu, po které k němu máme kráčet, a modlíme se, abychom na ní vytrvali. V dnešní pohanské době se však i mezi našimi blízkými vyskytují lidé, kteří po této cestě nekráčejí. Víme, že by se na ni měli vydat, modlíme se za ně, mluvíme s nimi a doufáme, že se obrátí, že jim Bůh udělí mimořádnou milost alespoň v hodince smrti. Jelikož je máme rádi, snažíme se pro ně najít omluvu a zůstat přitom věrní učení Církve. Říkáme si: je pravda, že křest a Církev jsou nutné pro spásu, spasen však nemůže být ten, kdo to ví, nad tím, kdo to nevěděl se snad Bůh smiluje - Boží milosrdenství je nekonečné - a kdyby věděli, určitě by do Církve vstoupili. Neměli bychom však na to spoléhat, ale snažit se co nejvíce o jejich obrácení (prostředky k tomu máme - modlitba, oběť Mše svaté), neboť bychom se mohli provinit opovážlivým spoléháním na milosrdenství Boží.
V dnešní době pod vlivem učení teologa Urse von Balthasara jsou někteří lidé přesvědčení o tom, že nakonec každý člověk přijme Boží milost a že můžeme mít oprávněnou naději, že všichni budou spaseni. Je to skutečně pravda? Není tento názor příliš optimistický? Neopomíjí fakt, že lidská přirozenost je porušená? Což se Bůh nedává dostatečně poznat? Což nedal člověku rozum? Což jej stále nezahrnuje svou milostí? Proč jej tedy lidé nechtějí následovat? Je pravda, že ti, co jej nenásledují, činí tak z nezaviněné nevědomosti? Což ale, když Boží milostí někdo pohrdá? Co když ji někdo zatvrzele odmítá?
Aniž bychom chtěli kohokoliv soudit, ukážeme si na příkladě, jak jasně někdy Bůh hovoří a jak sveřepě je člověk schopen jej neposlouchat.
Básník Jaroslav Seifert ve své knize vzpomínek Všecky krásy světa vypráví také tento příběh. V předvečer svátku svatého Jana Nepomuckého se schází s Bohumilem Mathesiem a Josefem Horou v jedné z pražských vináren. Večer s vínem jim příjemně ubíhá, až pánové zjišťují, že nemají na další sklenice. Seifert bojuje s pokušením. V peněžence má tři zlaté dukáty, které otec jeho matky opatroval několik desítek let, a po své smrti mu je jako nejstaršímu vnukovi odkázal. Matka, která mu dukáty předávala mu kladla na srdce, aby je uchoval pro své děti. Tyto penízky básník po krátkém boji pokládá na stůl, aby je proměnil za víno pro sebe a své přátele. Když se však jeho společníci seznámí s historií penízků, jeho záměr mu rozmluví. Zástavu za další džbánky dává Bohumil Mathesius - snubní prsten.
Nakonec se přátelé rozcházejí a ubírají se každý svou cestou domů. Seifert dostává hlad a chuť na cigaretu. Do cesty se mu připlete krámek, v němž voní párky. Tentokrát neodolá pokušení a nabízí prodavači jeden zlatý dukát za párek a cigarety. Prodavač se jej ptá, jestli nemá ještě nějaké. Básník vytahuje zbylé dva a získává za ně dvacetikorunu, párek s houskou, hrst cigaret a skleničku slivovice.
Ráno jej přepadnou výčitky svědomí. Poté, co mu žena vyhubuje, sdělí mu, že včera večer u nich byla jeho matka a ptala se po nějakých dukátech a že přijde tento večer zas.
Je svátek svatého Jana Nepomuckého. Seifert jde ven. Svátek světce mu připomíná jeho učitele z gymnázia, který Jana Nepomuckého nechoval v lásce. Seifert píše:
A dosti zevrubně nás informoval o Herbenových i Macharových bojích s církevními kruhy a o boji proti tomuto baroknímu světci, které před lety naplňovaly sloupce pokrokového tisku. Šlo prý dokonce o záměnu dvou osob. Skutečný Jan Nepomucký proslul prý spíše nikoliv jako kněz, ale jako bankéř, půjčující kněžím peníze na lichvářský úrok. Královnina zpověď a žárlivost rozzuřeného krále Václava - to vše prý patří k obratné římské legendě a machinaci. [...] To vše prý mělo jediný důvod koncipovaný jezuity v pokořené zemi: zahladit světlou památku Husovu mezi českým lidem a nahradit její pravdivost falešným světcem s pěti hvězdami kolem jeho hlavy. Směšné a zlé zároveň. A profesor lehce udeřil klouby své ruky do zelené desky katedry, jak se říkalo profesorskému stolu. Ano, tak to je. A tak to bylo.
Básník přichází k hrobu sv. Jana Nepomuckého v chrámu svatého Víta a modlí se zvláštní modlitbu. Připomíná svatému vše, co jej naučil jeho gymnaziální učitel a na závěr mu naznačuje, že by přece jen mohl udělat malý zázrak a dopomoci mu k jeho dukátkům, už proto, že jeho básníkova matka byla velkou světcovou ctitelkou.
Když přichází domů, vypravuje mu jeho žena, co se jí přihodilo:
"Tak ti kupuji dole v krámě zeleninu a platím. Prodavačka peníze přepočítala a jednu z drobných mincí mi vrací. Paní, ten nechci. Ten je nějaký divný. Dejte mi jiný. [...] "Tak jsem jí dala jiný a doma jsem si jej prohlédla a byl to tenhle dukátek." A podává mi jej.
"Řekni mi, kde se vzal v mé peněžence."
"Propána!" zvolal jsem překvapeně. "Půjč mi tu svou portmonku."
Když jsem ji otevřel, v jiné přihrádce byla druhá mince a v třetí další. Bože, jak je ten svatý Jan rozmarný! Položil jsem všechny tři vedle sebe na stůl a klesl jsem s tlukoucím srdcem na pohovku. Vtom někdo zazvonil.
"To bude asi maminka," povídá žena.
Stal se malý zázrak. Bůh promluvil jasně k básníkovi, který byl členem komunistické strany, prostřednictvím světce, o kterém se nejvíce pochybovalo. Mohl uvěřit. Mohl se zajímat o postavu sv. Jana Nepomuckého a své pochybnosti rozptýlit, neboť již v roce 1921 vyvrátil Josef Pekař, historik, který určitě katolické Církvi nestranil, argumenty Herbenovy protikatolické agitace v knize Tři kapitoly z bojů o sv. Jana Nepomuckého.
Pekař především ukazuje, že nebyli dva Janové, ale jen jeden. Když kronikář Václav Hájek z Libočan nachází v jednom ze svých pramenů chybné datum smrti Jana z Pomuku 1383, dělá z jednoho Jana dva. Jednoho, který zemřel v roce 1383, druhého, který byl zabit v roce1393. Historik Dobner, k jehož názoru se kloní i protestant František Palacký, však ukazuje, že Jan Nepomucký byl jen jeden. Ani odlišná jména "z Pomuku" a "Nepomucký" nejsou důvodem k tomu domnívat se, že zabití Janové byli dva, neboť Pomuk je starý název pro Nepomuk.
Pomluvou je, že Jan Nepomucký byl proslulý lichvář. Pravda je, že několikrát půjčil drobné obnosy patrně venkovským kněžím, a to vždy bezúročně. Stejným způsobem půjčoval i Jan Hus.
Pekař rovněž tvrdí, že sv. Jan dost dobře mohl být královniným zpovědníkem. Rozhodně nejsou žádné důkazy o tom, že jím nebyl.
I teorie o tom, že svatořečení Jana Nepomuckého vymohli jezuité, aby v národě zahladili památku mistra Jana Husa, je směšná. Především o svatořečení Jana se zasazovali celé Čechy, nejen jezuité. Naopak někteří němečtí jezuité byli proti a pověst o svatosti Jana Nepomuckého existovala v českém národě dávno před vznikem jezuitského řádu. Památku mistra Jana Husa vytlačit Jan Nepomucký rovněž nemohl z toho prostého důvodu, že obecně vzato žádná taková památka v Čechách doby pobělohorské nebyla. Husa uctívala jen hrstka starokališníků, ke kterým měli čeští evangelíci stejný vztah jako ke katolíkům. Ano, tak to bylo a tak to je, chce se nám říct. Už proto, že tentokrát se jedná o názory seriózního, nestranného historika a ne nenávistnou protikatolickou agitaci.
Kdyby se Jaroslav Seifert seznámil s Pekařovou knihou, zjistil by, že si Jan Nepomucký svatořečení zasloužil a že to, co mu tvrdil jeho gymnaziální učitel, jsou hanebné lži. Jeho víra vzbuzená zázrakem se mohla opřít o rozum.
Ale Jaroslav Seifert se neobrátil. Vzhledem k tomu, že popsaný příběh díky různým indiciím datujeme rokem 1928, musíme konstatovat, že i po tomto zážitku zůstal členem Komunistické strany, nevystoupil z ní a setrval v ní až do roku 1929, kdy byl vyloučen kvůli podepsání manifestu, kterým levicoví básníci vyjádřili svůj nesouhlas s tím, že se do čela strany postavil Klement Gottwald. Po svém vyloučení z KSČ vstupuje do strany sociálně demokratické, což rovněž nelze očekávat od člověka, který se obrátil díky sv. Janu Nepomuckému, jenž byl mimo jiné umučen za to, že byl na straně Církve v jejím boji proti snaze státu uzurpovat její pravomoci. Rovněž se od katolického konvertity nedá čekat, že bude podporovat komunisty ve Španělsku, což dělá Seifert ve své sbírce Psáno do rotačky z roku 1936. Proti obrácení Jaroslava Seiferta svědčí i fakt, že manželství, které uzavřel na žižkovské radnici, nenechává zplatnit Církví.
Jaroslava Seiferta si můžeme vážit za to, že se nestal poslušným nástrojem bolševického režimu jako například spisovatel Jan Drda, za to, že se zastával vězněných spisovatelů, za to, že v období normalizace spolupracoval s disidenty a že podepsal Chartu 77. Někteří lidé si jej dokonce mohou vážit i za to, že nebyl radikálním a přesvědčivým ateistou, jak napsal liberální publicista Boris Cvek, což považujeme za značně přitažené za vlasy: "Rád bych podotkl, že z velkých osobností českých dějin není snad žádná radikálně ateistická a ve svém ateismu přesvědčivá. Byl ateistou Patočka? Kosík? Rádl? Černý? Jsou ateisty Havel nebo Jirous? Bondy? Seifert? Čapkové?" (Mimochodem výběr jmen je zvláštní: je například známo, že se Rádl hlásil k protestantismu a Jirous je katolíkem, ale to zřejmě pro pana Cveka nehraje roli, pro něj jsou to jen nepřesvědčiví ateisté.)
Je problém, jestli toto stačí. Je známo, že Bůh chce člověka celého, že nedělá kompromisy jako lidé. Kdysi v kostele zaznělo, že spasen může být i ateista, který se řídí vlastním svědomím. Zní to pěkně, zádrhel však je v tom, že se svědomím člověka, který je ateistou není něco v pořádku už proto, že je ateistou. Věřit v Boha je povinnost vyplývající z přirozeného zákona, který má člověk vepsaný v srdci a který Bůh pro jistotu ještě deklaroval: "V jednoho Boha věřiti budeš!" A svatý Pavel píše: "Bůh dává jasně najevo svůj hněv při každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí, kteří svou nespravedlností překážejí pravdě. Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh sám zjevil. Co je totiž u něho neviditelné - jeho věčná moc a jeho věčné bytí - to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit. Ačkoliv Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila." (Řím 1, 18-21) A co potom člověk, jehož modlitby jsou tak zřetelně vyslyšeny a který se setkává se zázrakem? Pán Ježíš říká nevěřícímu Tomášovi: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!" A co potom ten, kdo viděl a neuvěřil?
Nebudeme soudit, abychom nebyli souzeni. Jaroslav Seifert zemřel v roce 1986. Nevíme, jestli byl smířen s Bohem či nikoliv. Nezbývá nám nic jiného, než se za něj modlit. Odpočinutí věčné dej jim, ó pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočívají v pokoji.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kilian Kilian | Web | 30. srpna 2017 v 23:58 | Reagovat

To je moc zajimave

2 Jackeline Jackeline | Web | 9. září 2017 v 21:54 | Reagovat

Jakou mate kytaru

3 Bart Bart | Web | 23. září 2017 v 15:18 | Reagovat

Kytara!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama