Zasvěcení lidského pokolení nejčistčímu Srdci Panny Marie

3. dubna 2008 v 8:56 |  Náboženství
Je zřejmo, že v hrozných nebezpečích přítomné doby je třeba se utíkati k vykupitelské lásce Kris­tově, a to s nejmocnější přímluvou Panny Marie, všeobecné prostřednice. Proto množství francouz­ských biskupů, shromážděných v Lourdech na dru­hém národním mariánském kongresu 27. července 1929 vyslovilo nejvyššímu Veleknězi přání, aby bylo celé lidské pokolení zasvěceno neposkvrně­nému Srdci Panny Marie. Totéž přání bylo již před tím vysloveno mnoha pastýři diecésí francouz­ských a italských.
Proti zlu, jímž tolik trpíme, není účinnějšího léku než odvolání plné víry a důvěry k největším pro­středníkům, které nám dal Bůh pro naši slabost. V ekonomii spásy, tak jako ve zbožnosti věřících je Maria nerozlučná od svého Syna a více než kdo­koliv jiný může nám zjednati svou přímluvou vše­chny milosti, kterých nám chce milosrdná láska Spasitelova uděliti. Není tedy divu, že po zasvě­cení lidského pokolení nejsvatějšímu Srdci Páně volá se po obdobném zasvěcení neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

*
Jedno z největších přítomných nebezpečí je jis­tě mezinárodní komunismus, jehož původem je materialism, popírající jsoucnost Boží, budoucí ži­vot; komunismus, jenž ničí důstojnost člověka, ro­diny a vlasti. Snaží se zachvátit celou Evropu a sní o světové revoluci, která bude koncem křesťanství a jakéhokoliv náboženství podle ligy "Bezbožní­ků", kteří se dnes rozlézají po celém světě.
Proti komunistickému hnutí se pozvedá na růz­ných stranách nacionalism, který se často nespo­kojuje tím, že se hájí, nýbrž i napadá a takto často překračuje hranice spravedlnosti. Může pozved­nouti ty, kdož žil životem individualistickým a egoistickým, ale může také způsobiti, že ztratí nadpřirozené hledisko ti, kdož žili v duchu křesťan­ském a chápali všeobecné a základní potřeby du­chovní veškerého lidstva. Nezřídka tíhne přeháně­ný nacionalismus k pohanskému klanění se státu, více méně zbožštěnému. Vyhýbají se jedné formě materialismu naturalistickému a upadají do druhé formy téhož bludu na škodu duší, které mohou tak dokonale zbloudit, že nenaleznou už cesty.
Ovšem, musíme mít lásku k vlasti a k rodině až k heroismu, ale cítíme také stále víc a více nutnost pozvednout se nad tento boj mezi komunismem a nacionalismem tím, že se obrátíme k nadpřiroze­ným pramenům života upřímnou modlitbou, inspi­rovanou velkým duchem víry a důvěry v Boha.
*
Lidé nejlepší, plni hluboké víry a horlivosti, žijící uprostřed světa, který je rozdělen tolika boji, cítí potřebu společné modlitby, která by spojila před Bohem duše hluboce křesťanské z nejrůznějších krajů, aby vyprosila pozvolný příchod Království páně k nám. Bez něho nemůže býti obno­ven mír, nemůže být dán řád rodině, státu, náro­dům.
Aby se tato společná modlitba všech věřících stala důvěrnější a účinnější, netřeba nic jiného než připomenouti si a prožívati nauku o Kristu hlavě lidstva a o Obci Boží, jak rád říkal sv. Augustin, o obci, která počíná zde na zemi a ukončuje se v životě věčném. K ní musí pod vedením Spasitele a Církve spěchat všichni lidé jakékoliv národnosti, v ní se musejí shromážditi jako ve vlasti po výtce všechny duše dobré vůle ze všech otčin země.
Vždyť Spasitel právě proto přišel, aby všichni lidé všech ras a všech národů měli život, který ne­končí - ut vitam habeant, et abundantius habeant.
S touto myšlenkou zasvětil na počátku tohoto století Lev XIII. Božskému Srdci celé lidské pokolení, nejen věřící, nýbrž i nevěřící, mohamedány, buddhisty, ano i atheisty, zkrátka všechny lidi, aby je více přiblížil tímto zasvěcením paprskům milosti, které září z Krista, zemřelého za všechny lidi bez výjimky. Jak učí svatý Tomáš (I. II. 89. 6.), když do­spěje dítě, i nevěřící k plnému užívání rozumu, musí volit mezi cestou, která vede k Bohu, svrcho­vanému dobru a mezi cestou nezřízené rozkoše, která vede člověka k tomu, že miluje sebe nade všechno a takto se vzdaluje od Boha. V tomto oka­mžiku přichází duši dítěte, i nevěřícího, na pomoc milost, a jestliže jí neodporuje, dostane se na dob­rou cestu, která konečně vede od jedné milosti k druhé, až k milosti dobré smrti a spásy věčné. Je jisto, že zasvěcení lidského pokolení Božskému Srdci Páně přiblížilo lidstvo i nevěřící paprskům milosti a zjednalo nejednomu budoucí spásu.
Dnes, kdy stojíme před tak nesmírnými nebezpe­čími, mnozí biskupové se domnívají, že je vhodné žádati svatého Otce, aby obnovil toto zasvěcení a aby prosil zároveň Pannu Marii, prostřednici a matku všech lidí, aby je sama podala svému Synu.
Po modlitbě, která trvá neustále v Srdci Páně a která je jakoby duší oběti mše svaté, která je ne­ustále sloužena na povrchu země, největší mod­litbou, nejmocnější proti duchu zla, proti duchu pýchy, která rozděluje jednotlivce, třídy a národy, je modlitba Panny Marie.
*
Bůh často odpírá dáti jistá dobrodiní leč na hor­livé prosby, až jistý počet duší se jim opravdu od­dá, až položí na prvé místo nadpřirozenou lásku a vlastní posvěcení nad činnost zcela přirozenou. Boj, který dnes rozděluje lidstvo, je především bo­jem ducha, mezi nepromlčitelnými právy Božími a domnělými právy bezbožeckého rozumu, který ne­chce uznat řád milosti a dobrodiní Božího vykou­pení, neustále připomínaného Církví.
Tento rozum, který volá po své absolutní autonomii neboli nezávislosti, raději často popírá sa­ma sebe, hodnotu svých prvních principů, než by uznal jsoucnost Boha, původce spásy.
Chceme-li bojovat proti tomuto duchu a nad ním zvítězit, musíme vyzvednout nade všechno ducha tří božských ctností, ducha víry, důvěry v prozřetelnost Boží a lásky k Bohu a k duším. Co by zmohlo konečně všechno úsilí lidské vědy bez tohoto nadpřirozeného ducha proti náporu materialismu a atheismu, proti zvrácenému idealismu, který neuchovává z pojmu Boha než jméno a jenž přenáší na člověka klanění, které náleží jen jemu. Tíže přítomného zla pochází z převrácení stup­nice hodnot: hledá se spása v rozřešení krize ekonomické, z níž pochází právě nyní nezaměstna­nost, ale tato krize je nerozřešitelná, jestliže se při tom odvrací od pravého posledního cíle lidské činnosti a nedbají nadpřirozené pomoci, bez níž nelze tohoto cíle dosíci. Sháňka po rozkoších a po­zemských zájmech působí, že velká většina lid­stva úplně zapomíná na první řádky křesťanské nauky: "Byl jsem stvořen a přišel jsem na svět, abych Boha poznával, miloval, jemu sloužil a takto dosáhl věčného života." Pomalu se nahrazuje tato nauka o posledním cíli jinou, která se formuluje bez nejmenší zmínky o Bohu, svrchovaném dobru: "Cílem člověka je plný rozvoj jeho osobnosti." A tento rozvoj se hledá tak, že činnost druhotná, vnější a odvozená se zaměňuje za činnost hlavní a naopak. Člověk takto miluje více sebe než Boha; osa života je převrácena. Životodárný princip není na svém místě, všechno odumírá. Druhotný princip, který chtěli příliš vyzvednouti, dávajíce mu přednost před prvním, hyne konečně sám, nemaje více ceny. Je to organismus, kde hypertrofie jistých orgánů na škodu hlavních připravuje smrt. Jestliže sůl se zkazí, nestojí za nic, praví evangelium. K tomu se dospěje pomalu tím, že se dává přednost činnosti přirozené, intelektuelní a sociální, před duchem víry, důvěry v Boha a lásky, tím že se dává přednost ctnostem přirozeným před Ctnostmi božskými. I duše, které byly hodně vyso­ko, tam dospějí, zanedbávají-li, co je nejdůleži­tější: tak na příklad kněz, který je hotov za čtvrt hodiny se mší svatou, aby se pak mohl věnovati činnosti, která bude málo užitečná, protože už nemá náležitého světla.
Tak pomalu nastane naprosté převrácení stupni­ce hodnot a plný rozvoj osobnosti, o nějž se člo­věk snaží, nás nutí myslet spíše na osobnost toho, jenž řekl: Nebudu sloužiti, než na osobnost svatých, kteří pochopili, že tento plný rozvoj spo­čívá v umírání pyšnému já, samolásce, neuvědo­mělému egoismu, abychom žili opravdu v Bohu a pro Boha.
Tato cesta vede ke zničení veškeré moudrosti. Místo aby se soudily věci podle jejich nejvyšší příčiny a jejich posledního cíle, soudí se nejvyšší podle nejnižšího, nejmateriálnějšího. Užitečné, které nelze pochopiti než jako něco, co může býti dobré vzhledem k cíli, stává se cílem posledním. Tento převrat stupnice hodnot, neboli řádu, ničí samozřejmě veškeren mír, který se definuje: v kli­du spočívající řád, stanovený Bohem.
*
Ke komu se utéci v takovém všeobecném zmatku?
Kdybychom věděli, kde je duše, která je nyní nejsvětější na zemi, mnozí by ji raději slyšeli, než největšího filosofa nebo státníka naší doby. - Ni­kdo zde na zemi neví, kde je tato duše, nejsvětější ze všech na této zemi. Ona sama více než kdokoliv jiný zná cenu skrytého života jako takový sv. Alexej, Benedikt Lábre, svatý farář Arský, svatá Terezie Ježíškova. Ovšem její modlitba je jistě velmi účinná.
Než nevíme-li, kde se nalézá nejsvětější duše naší generace, víme, kde je nejvyšší Pastýř, jenž je neomylný v našem vedení a víme také, která duše je po duši Kristově rozhodně nejsvětější mezi všemi lidskými pokoleními, jejíž modlitba je nejmocnější. To je jistojistě duše Mariina.
Modlitba Marie, matky všech lidí, nám zjedná sílu, kterou potřebujeme v tomto všeobecném zmatku.
Modlitba Mariina je všeobecná v nejvyšším smyslu slova. Panna Maria prosí nejen za všechny duše jednotlivé na zemi a v očistci, nýbrž i za ro­diny, za všechny národy, které mají žíti pod pa­prsky světla evangelia, pod vlivem Církve. Prosí, aby království Kristovo se rozšířilo až na konec světa místo království nenávisti a pýchy.
Milosrdná láska Mariina ke všem lidem přesa­huje lásku všech svatých dohromady. Proto její modlitba je velmi účinná proti duchu nesvárů, které drásají jednotlivce navzájem, třídy a národy. Jestliže skutečná a s plným vědomím uzavřená smlouva s ďáblem může míti často tak hrozné ná­sledky v životě duše, jak by mohlo nepřinésti du­chovního užitku zasvěcení Panně Marii, vykonané s velkým duchem víry, a obnovované každého dne s věrností stále větší? Modlitba Panny Marie za nás je modlitba Matky moudré, milující, silné, kte­rá bdí neustále nad svými dětmi, nad všemi lidmi, kteří jsou pozváni k požívání plodů vykoupení.
To zakusí každý, kdo zasvětí každého dne Marii všechny své práce, své skutky duchovní a všechny své počiny. Nabude víry a důvěry, kdy se bude zdát všechno ztraceno. Jestliže osobní zasvěcení Kristu prostřednictvím i Marie, jak je vykládá blahoslavený Ludvik Grignion z Montfortu, může nám získati tolik milostí a síly tím, že nás uvádí hlouběji do tajemství obcování svatých, jak by mohlo být bez užitku zasvěcení celého pokolení lidského Kristu prostřednictvím Marie, vykonané společným Otcem všeho křesťanstva, zvláště v okolnostech, v nichž nyní žijeme, a kdyby se všichni věřící z různých krajů spojili v často obnovované vroucí modlitbě v oka­mžiku mše svaté.
Nad internacionalism, jenž pohrdá duchem a tra­dicemi jednotlivých národů a nad nacionalism, který často zapomíná na vyšší požadavky lidstva, dlužno vyzvednouti "supranacionalism" života Cír­kve katolické neboli všeobecné, jenž musí spojiti různé národy pod jedním světlem evangelia, v té­že nadpřirozené naději a téže lásce k Bohu. Kéž by Matka Spasitelova svou modlitbou vyprosila věřícím různých národů světlo, aby pochopili tato slova Kristova: "A já jsem jim dal slávu, kterou jsi mi dal, aby byli jedno, jakož i my jsme." (Jan XVII. 22.)
Abychom dosáhli této milosti, je třeba, abychom se často modlili s Marií, spojujíce se vroucně s její zářivou čistotou a její milosrdnou láskou ke hříš­níkům. Tato modlitba s Pannou Marií uklidňuje i v hodinách nejbolestnějších, kdy myslíme na ne­bezpečí, ve kterém se nalézá tolik duší, které v něm mohou zahynout. Ve velkých otázkách, tý­kajících se vůle Boží spasiti všechny lidi a před­určení zašel by náš rozum snadno buď na cesty pelagianismu, nebo do opačného bludu kalvinistického. Když se však modlíme vroucně k Matce Boží, stává se často, že sesílá do naší duše bez hluku slov a jak to jen matka dovede něco ze své sladké něhy a své svatosti, světlo života, které vše uvádí v klid a mír. Připomíná nám, že jsme pod vedením Božím a že jeho milosrdná lás­ka září všem duším, i nevěřícím, aby jim vlévala touhu po pravdě a spáse více než bychom si mys­leli.
*
Co nejvzácnějšího můžeme obětovati Marii za spásu duší? - Mše svaté. Více než kdo jiný znala ona cenu předrahé krve svého Syna a pokračuje ve spojování se s jeho obětí, poučuje nás, aby­chom i my tak činili. Od nějaké doby se stalo zvy­kem dávati sloužiti každého dne mše svaté na tyto tři úmysly: za Rusko, za obrácení Číny a Japonska a za obrácení mohamedánů a pohanů v Africe. Bylo by třeba také sloužiti mše svaté za kraje, kde zuří pronásledování, jako v Mexiku a ve Španělsku, spojujíce s těmito mšemi svatými pravého ducha modlitby, pokání a zadostučinění. První sešit Jednoty eucharistické pro obrácení mohamedánů připomíná tato slova P. Ch. de Foucauld, zemřelého jako oběť svého povolání mezi nevěřícími: "Každý člověk se nám musí jevit jako bratr, pokrytý jakoby pláštěm Krví Ježíšovou… Co bychom neučinili pro duše, jejichž cenou je krev Ježíšova?… Zemřel za každou z nich. Každý křesťan musí být apoštolem. Vynasnažím se, abych vykonal vše možné pro spásu nevěřících národů v naprostém zapomenutí na sebe. Dobro, které ko­ná některá duše, je obrazem jejího vnitřního du­cha…
"Obětujte svůj život Bohu rukama naší Matky, nejsvětější Panny, ve spojení s obětí Pána našeho Ježíše Krista a se všemi úmyslu jeho Srdce!"
"Všechny vaše bolesti, všechny vaše slzy jsou duše. - Neztrať nikdy svatého přijímání svou vi­nou. Jedno svaté přijímání je více než život, více než všechny statky světa, více než celý okrsek zemský; toť Bůh sám, toť můj Ježíš. Jediná mše svatá oslavuje Boha více než by mu mohli vzdáti chvály všichni andělé, mučedníci a všichni lidé. Mučednictví všech lidí a klanění všech andělů je něco konečného; mše svatá je nekonečná." Svátostná krev, prolévající se každého dne na našich oltářích, je krví Beránka, jenž snímá hří­chy světa. Oběť mše svaté, jsouc v podstatě po­kračováním oběti kříže, přivlastňuje nám plody jeho, činí nás jí samé účastny v obětování a při­jímání.
Tak se uskuteční, co je řečeno ve Zjevení svaté­ho Jana: "Nyní se stala spása a síla kralování na­šeho Boha a moc Krista jeho, protože byl svržen žalobce našich bratří, jenž je obžalovával před tváří Boží ve dne i v noci. I přemohli ho krví Beránkovou." (XII. 10.)
*
Každodenní sloužení mše svaté za Rusko není dnes méně důležité. Nic není více politování hod­ného než tento národ: postavení dětí, vychováva­ných v neznabožství a nadšení pro pokrok řádu zcela hmotařského - zničení svazku manželského a rodinného - zármutek těch všech, kdož ještě chtějí býti věrni svým povinnostem k Bohu a pra­covati o své spáse.
Duch zloby se nebojí ničeho tak jako mše svaté, zvláště když je sloužena s velkou horlivostí a když mnoho se jí účastní s duchem víry. Když nepřítel dobra se svíjí před nějakými nepřekonatelnými překážkami, to proto, že v nějakém kostele obě­toval nějaký chudý kněz s duchem víry vykupitelskou oběť Těla a Krve Páně.
Připomeňme si, že "Kristus je stále živ a neustá­vá se přimlouvati za nás" (Žid. VII. 25.). Činí tak zvláště při mši svaté. V okamžiku, kdy slova obo­jího proměňování jsou pronesena, Ježíš chce, aby vykonala, co znamenají. Co chce, to koná. Chce se nyní znovu obětovat za nás, aby nám přivlastňoval zásluhy svého umučení a své smrti.
Po příkladu Marie, prostřednice všech milostí, spojme se tímto vnitřním úkonem s obětí stále trva­jící v Srdci Kristově, která je jako duší oběti mše svaté. Spojme se s ní, přijímajíce nadpřirozeně a velkomyslně všechny denní bolesti a soužení. Než obětujme především Bohu drahocennou krev jeho Syna v duchu klanění, zadostčinění, prosby a díkůčinění. Obrácení duší je dílem vykupitelské Krve. Nejmocnější prosbou u Srdce Páně je prosba Marie, všeobecné prostřednice a matky všech lidí, která více než kdo jiný po svém Synu zná nesmírné duchovní potřeby dneška.
"Je v pořádku, aby děti projevovaly svému otci nejtajnější prosby," píše kardinál Mercier. Můžeme doufati, že jednoho dne, až přijde hodina, sta­novená prozřetelností, svatý Otec Pius XI., nazývaný papežem misijním, maje zřetel na přání bisku­pů a věřících, zasvětí lidstvo svatému Srdci Mariinu, aby ona nás představila tím účinněji svému Synu. Obracejme se k ní s největší důvěrou, připomínajíce si slova, která nám praví v liturgii: Qui me inveniet, inveniet vitam et hauriet salutem a Domino - Kdo mne nalezne, nalezne život a dosáhne spásy od Hospodina. (Přísl. VIII. 35.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petr ton Petr ton | Web | 31. srpna 2017 v 0:08 | Reagovat

Zkuste lekce kytary Nanastroj.cz

2 Barman Barman | Web | 9. září 2017 v 22:03 | Reagovat

Bez kytary to nejde

3 Bart Bart | Web | 23. září 2017 v 15:32 | Reagovat

Jaka je nejlepsi skola kytary

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama