Těm, kteří se zanícenou odevzdaností hledají nová „zjevení“ krásy

9. dubna 2008 v 10:20 | Jan Pavel II. |  Estetika
Těm, kteří se zanícenou odevzdaností hledají nová "zjevení" krásy,
aby z nich uměleckou tvorbou učinili dar světu.
"Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré." (Gn 1, 31)
Umělec, obraz Boha Stvořitele
1. Nikdo nemůže lépe než Vy, umělci, geniální tvůrci krásy, zachytit něco z patosu, s nímž se Bůh na úsvitu stvoření zahleděl na dílo svých rukou. Záchvěv onoho pocitu se nesčetněkrát odrazil v pohledu, kterým jste stejně jako umělci všech dob, očarováni úžasem nad tajemnou mocí zvuků a slov, barev a forem, obdivovali dílo své inspirace a pociťovali v něm něco jako ozvěnu onoho tajemství stvoření, k němuž vás chtěl Bůh, jediný Stvořitel všech věcí, určitým způsobem přidružit.

Proto se mi zdálo, že není vhodnějších slov nad slova Geneze, která by otevírala můj List k vám, s nimiž jsem spojen zkušenostmi, jež sahají do vzdálené minulosti a které se nesmazatelně vtiskly do mého života. Tímto spisem se chci vydat na cestu onoho plodného rozhovoru církve s umělci, který se během dvoutisíciletých dějin nikdy nepřerušil a který i na prahu třetího tisíciletí skýtá bohatou budoucnost.
Tento dialog není diktován pouze dějinnými okolnostmi nebo účelovými důvody, nýbrž je zakořeněn v samé podstatě jak náboženské zkušenosti, tak i umělecké tvorby. První stránka Bible nám představuje Boha téměř jako zářivý vzor každého člověka, který vytváří nějaké dílo: v člověku tvůrci se zrcadlí obraz Boha Stvořitele. Tento vztah je v polštině zvlášť zřetelně naznačen lexikální blízkostí slov stwórca (stvořitel) a twórca (tvůrce).
Jaký je rozdíl mezi "stvořitelem" a "tvůrcem"? Kdo tvoří, daruje samotné bytí, dává vyvstat něčemu z ničeho - ex nihilo sui et subiecti, říká se v latině - a v úzkém slova smyslu tak postupuje pouze Všemohoucí. Tvůrce naopak užívá něco již existujícího a dává tomu tvar a význam. Tento způsob konání je vlastní člověku jako Božímu obrazu. Bible říká, že Bůh stvořil muže a ženu "ke svému obrazu" (srov. Gn 1, 27) a dodává, že jim dal za úkol podmanit si zemi (srov. Gn 1, 28). Bylo to posledního dne stvoření (srov. Gn 1, 28-31). V předcházejících dnech, téměř jako by recitoval rytmus kosmického vývoje, stvořil Jahve vesmír. Na závěr stvořil člověka, nejvznešenější plod svého plánu, jemuž podrobil viditelný svět coby nesmírné pole, na kterém má vyjádřit svou vynalézavost.
Bůh tedy povolal člověka k životu a předal mu úkol tvůrce. V "umělecké tvorbě" se člověk víc než kdy jeví jako "Boží obraz" a tento úkol uskutečňuje především tím, že ztvárňuje úchvatnou "matérii" svého lidství, a pak také tím, že užívá tvůrčí vlády nad vesmírem, který ho obklopuje. Božský umělec s láskyplnou dobrotivostí předává jiskru své transcendentní moudrosti umělci lidskému a volá ho k tomu, aby se podílel na jeho stvořitelské moci. Jde přirozeně o účast, která ponechává nedotčenu nekonečnou vzdálenost mezi Stvořitelem a tvorem, jak to zdůraznil kardinál Mikuláš Kusánský: "Tvůrčí umění, jež je duši dáno hostit, není identické s uměním jako takovým, jímž je Bůh, nýbrž je pouze jeho sdílením a účastí na něm."[1]
Čím více si je tedy umělec vědom svého "daru", tím více je pobízen, aby na sebe a na celé stvoření hleděl očima schopnýma kontemplace a díků a obracel se k Bohu svým hymnem chvály. Jen tak může v celé hloubce pochopit sám sebe, své povolání a poslání.
Mimořádné povolání umělce
2. Ne všichni jsou povoláni být umělci ve specifickém slova smyslu. Podle slov Geneze je však každému člověku svěřen úkol být tvůrcem vlastního života: v jistém smyslu z něj vytvořit umělecké, mistrovské dílo.
Je důležité postihnout odlišnost, ale i spojitost těchto dvou stránek lidské činnosti. Rozdíl je zřejmý. Jedna věc je totiž dispozice, díky které je člověk původcem vlastních činů a nese zodpovědnost za jejich mravní hodnotu, a něco jiného je ta dispozice, díky které je člověk umělcem, což znamená, že umí jednat podle nároků umění a s věrností přijímá jeho specifické normy.[2] Proto je umělec schopen vytvářet předměty, což ale samo o sobě ještě nic nevypovídá o jeho mravních dispozicích. Zde totiž nejde o utváření sebe sama, o formování vlastní osobnosti, nýbrž jen o uplatňování vlastních operativních schopností v estetickém ztvárnění myšlenek zachycených vědomím.
Rozdíl mezi mravní a uměleckou dispozicí je tedy zásadní; neméně důležitá je však i jejich spojitost. Tyto dvě dispozice se vzájemně hluboce podmiňují. Když totiž umělec tvoří nějaké dílo, vyjadřuje sám sebe až do té míry, že se jeho tvorba stává jedinečným odleskem jeho bytí, toho, čím je, a toho, jak tím je. V dějinách lidstva jsou pro to nesčetná potvrzení. Umělec ztvárňující mistrovské dílo je totiž nejen povolává k životu, ale určitým způsobem skrze ně odhaluje svou vlastní osobnost. V umění nachází novou dimenzi a výjimečný výrazový prostředek svého duchovního růstu. Umělec svými díly mluví a komunikuje s druhými. Dějiny umění proto nejsou jen dějinami děl, nýbrž i lidí. Umělecká díla hovoří o svých autorech, uvádějí k poznání jejich nitra a odhalují jedinečný přínos, kterým umělci přispívají k dějinám kultury.
Umělecké povolání ve službě krásy
3. Cyprian Norwid, známý polský básník, píše: "Krása je tu, aby nadchla k práci, / práce je pro vzkříšení."[3]
Téma krásy je charakteristické pro hovory o umění. Naznačil jsem to již tehdy, když jsem zdůraznil zálibný Boží pohled na stvoření. Když Bůh zjistil, že to, co stvořil, je dobré, viděl také, že je to krásné.[4] Vztah mezi dobrým a krásným vzbuzuje podnětné úvahy. Krása je v jistém smyslu viditelným výrazem dobra, jako je dobro metafyzickou podmínkou krásy. Dobře to pochopili Řekové, kteří spojením dvou pojmů vytvořili jeden výraz oba obsahující: "kalokagathía", neboli "krása-dobro". Platón k tomu píše: "Moc Dobra se uchýlila do přirozenosti Krásy."[5]
Právě životem a konáním utváří člověk svůj vztah k bytí, k pravdě a dobru. Umělec žije v osobitém vztahu ke kráse. Lze doopravdy říci, že krása je povolání, kterého se umělci dostává od Stvořitele spolu s darem "uměleckého nadání". I tento talent musí jistě - v logice evangelijního podobenství o hřivnách - (srov. Mt 25, 14-30) přinášet plody.
Zde se dotýkáme něčeho zcela zásadního. Kdo v sobě pocítí onu božskou jiskru, jíž je umělecké povolání - básníka, spisovatele, malíře, sochaře, architekta, hudebníka, herce... - pocítí zároveň povinnost nepromrhat tento talent, ale rozvíjet jej, aby jej mohl dát do služeb bližnímu a celému lidstvu.
Umělec a obecné dobro
4. Společnost ve skutečnosti potřebuje umělce právě tak jako potřebuje vědce, techniky, dělníky, odborníky, svědky víry, učitele, otce a matky, kteří by prostřednictvím nejvyšší formy umění - "umění vychovávat" - zaručovali růst osobnosti a rozvoj společenství. V rozlehlém kulturním panoramatu každého národa mají umělci své zvláštní místo. Tím, že jsou poslušni své inspirace, obohacují realizací opravdu hodnotných a krásných děl nejen kulturní dědictví každého národa a celého lidstva, nýbrž prokazují i kvalifikovanou společenskou službu ve prospěch obecného dobra.
Odlišné povolání každého umělce určuje oblast jeho služby, a tím mu také vytyčuje úkoly, které na sebe musí vzít, tvrdou práci, již musí podstoupit, odpovědnost, jíž se musí postavit tváří v tvář. Umělec, který si je toho všeho vědom, také ví, že musí pracovat, aniž by se nechal ovládnout hledáním pomíjivé slávy nebo vášnivou touhou po snadné popularitě, či dokonce vypočítavostí zaměřenou na možný osobní zisk. Existuje tedy etika, dokonce "spiritualita" umělecké služby, která svým způsobem přispívá k životu a obrodě národa. Právě na to chce patrně poukázat Cyprian Norwid svým tvrzením: "Krása je tu, aby nadchla k práci, / práce je pro vzkříšení."
Umění tváří v tvář tajemství vtěleného Slova
5. Starý zákon výslovně zakazuje zobrazovat neviditelného a nevýslovného Boha pomocí "tesané nebo lité sochy" (Dt 27, 15), protože Bůh přesahuje každé hmotné zobrazení: "Jsem, který jsem." (Ex 3, 14) V tajemství vtělení se však sám Boží Syn učinil viditelným: "Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy" (Gal 4, 4). Bůh se stal člověkem v Ježíši Kristu a tajemství vtělení se tak stalo "středem, na který je třeba se odvolávat, abychom mohli pochopit záhadu lidské existence, stvořeného světa a samého Boha".[6]
Toto základní zjevení "Boha - tajemství" se pro křesťany stalo povzbuzením a výzvou i na rovině umělecké tvorby. Zde má svůj původ rozkvět krásy, který odsud, z tajemství vtělení, čerpal svou mízu. Vždyť Syn Boží tím, že se stal člověkem, vnesl do dějin lidstva veškeré evangelijní bohatství pravdy a dobra, a skrze ni odhalil i nový rozměr krásy: evangelijní poselství je jí plné až po okraj.
Písmo svaté se tak stalo jakýmsi "nesmírným slovníkem" (P. Claudel) a "ikonografickým atlasem" (M. Chagall), z něhož čerpala křesťanská kultura a umění. Dokonce Starý zákon, vykládaný ve světle Nového, poskytl nevyčerpatelné proudy inspirace. Biblický text, počínaje vyprávěním o stvoření, o hříchu, potopě, řadě patriarchů, událostech exodu až po mnoho dalších epizod a osobností dějin spásy, podnítil fantazii malířů, básníků, hudebníků, dramatiků a filmových scénáristů. Alespoň jeden příklad: postava, jakou je Job se svou palčivou a stále aktuální problematikou bolesti, vzbuzuje i nadále filozofický, literární a umělecký zájem. A co teprve říci o Novém zákoně? Od narození po Golgotu, od proměnění po zmrtvýchvstání, od zázraků po Kristovo učení až po události vyprávěné ve Skutcích apoštolů nebo eschatologicky naznačené v knize Zjevení, se nesčetněkrát biblické slovo stalo obrazem, hudbou, poezií, a tak řečí umění připomínalo tajemství "Slova, které se stalo tělem".
To vše představuje v dějinách kultury rozsáhlou kapitolu víry a krásy. Odsud čerpali především věřící pro svou zkušenost modlitby a života. V dobách skrovné vzdělanosti bylo pro mnohé z nich výtvarné zpracování Bible dokonce konkrétní katechetickou pomůckou.[7] Pro všechny však, věřící i nevěřící, zůstávají umělecká díla inspirovaná Písmem, odleskem neproniknutelného tajemství, které zahaluje a naplňuje svět.
Plodné spojenectví evangelia a umění
6. Ve skutečnosti přesahuje každá autentická umělecká intuice to, co vnímají smysly, proniká skutečnost a snaží se vysvětlit její skryté tajemství. Vyvěrá z hloubi lidského ducha tam, kde touha dát smysl vlastnímu životu je doprovázena prchavým vjemem krásy a tajuplné jednoty věcí. Všichni umělci sdílejí zkušenost nezměrného rozdílu mezi jakkoliv zdařilým dílem svých rukou a zářnou dokonalostí krásy vnímané na vrcholu tvůrčího okamžiku: to, co dokáží vyjádřit malováním, tesáním, tvořením, je jen záblesk onoho jasu, který na několik okamžiků zazářil před očima jejich ducha.
Věřící se tomu nediví: ví, že na okamžik zahlédl onu propastnou hlubinu světla mající svůj prvotní zdroj v Bohu. Lze se snad divit tomu, že duch je tím natolik přemožen, že se neumí vyjádřit jinak než koktáním? Nikdo jiný než opravdový umělec není ochotnější uznat své meze a přijmout za svá slova apoštola Pavla, podle něhož Bůh "nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli" takže si "nemůžeme myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo kamene lidskou zručností a důmyslem" (Sk 17, 24.29). Stojí-li sama vnitřní skutečnost věcí vždy "za hranicemi" lidské vnímavosti, o co více teprve Bůh v hlubinách svého neproniknutelného tajemství!
Jinou povahu má poznání víry: víra předpokládá osobní setkání s Bohem v Ježíši Kristu. Avšak i tomuto poznání může umělecká intuice napomáhat. Výmluvným vzorem estetické kontemplace, která se proměňuje ve víru, jsou například díla Fra Angelika. Neméně významná je v tomto ohledu i extatická lauda (chvalozpěv), kterou sv. František z Assisi dvakrát opakuje v chartule (lístečku) napsané poté, co obdržel Kristova stigmata na hoře La Verna: "Ty jsi krása... Tys krása!"[8] Svatý Bonaventura to komentuje: "Kontemploval v krásných věcech Nejkrásnějšího a jda po stopách vtisknutých do tvorů, nacházel všude Milovaného".[9]
S podobným přístupem se setkáváme ve východní spiritualitě, kde je Kristus označován jako "nejkrásnější ze všech smrtelníků".[10] Makarius Velký komentuje proměňující a osvobozující krásu Zmrtvýchvstalého takto: "Duše, jež byla plně osvícena nevýslovnou krásou zářivé slávy Kristovy tváře, je vrchovatě naplněna Duchem svatým... je celá okem, celá světlem, celá tváří."[11]
Každá skutečná forma umění je svým způsobem přístupovou cestou k hlubší skutečnosti člověka i světa. Umění jako takové představuje hodnotný přístup k horizontu víry, v němž události života nacházejí své završené vysvětlení. Právě proto evangelijní plnost pravdy nemohla nevzbudit již od počátku zájem umělců, kteří jsou svou přirozeností vnímaví ke všemu, čím se projevuje vnitřní krása skutečnosti.
Poznámky

[1] Dialogus de ludo globi, kniha II: Philosophisch-Theologische Schriften, Wien 1967, sv. III, str. 332.
[2] Mravní ctnosti - a mezi nimi zvláště prozíravost - umožňují danému subjektu jednat v souladu s kritériem mravního dobra a zla: podle recta ratio agibilium (správného kritéria chování). Umění je naproti tomu filozofií definováno jako recta ratio factibilium (správné kritérium tvoření).
[3] Promethidion: Bogumił, verše 185-186: Pisma wybrane, Warszawa 1968, sv. 2., str. 216.
[4] Tento aspekt působivě vyjádřil řecký překlad Septuaginty, když výraz tMb (dobrý) hebrejského textu překládá jako kalón (krásný).
[5] Filebos, 65 A.
[6] Jan Pavel II., Encyklika Fides et Ratio, 80: Zvon, Praha 1999.
[7] Tento pedagogický princip autoritativně vyjádřil sv. Řehoř Veliký biskupu Serenovi z Marseille v jednom listu z roku 599: "Malířství se v kostelech užívá proto, aby negramotní alespoň při pohledu na stěny četli to, co nejsou s to rozluštit v knihách" (Epistulae, IX, 209; CCL 140A, 1714).
[8] Lodi di Dio altissimo, verš. 7 a 10: Fonti Francescane, č. 261, Padova 1982, str. 177.
[9] Legenda maior, IX, 1: Fonti Francescane, č. 1162, op.cit., str. 911.
[10] Enkomia dell'Orthós del Santo e Grande Sabato.
[11] Homilie I, 2: PG 34, 451.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hovedo Hovedo | Web | 31. srpna 2017 v 0:25 | Reagovat

To je moc zajimave

2 Bart Bart | Web | 23. září 2017 v 14:46 | Reagovat

Jeste, ze hrajeme vsichni na kytaru...

3 Pivko Pivko | Web | 23. září 2017 v 15:56 | Reagovat

Kytara!!!

4 Levak Levak | Web | 28. září 2017 v 4:03 | Reagovat

Doporucte mi nejake kytarove lekce

5 Pivko Pivko | Web | 28. září 2017 v 5:25 | Reagovat

Muze levak hrat na normalni kytaru?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama