Stručně o biblické kritice: Evangelia a Pentateuch

14. dubna 2008 v 12:12 | hama |  Náboženství
Tradičně se mělo za nejstarší evangelium Matoušovo, které podle sv. Augustina napsal Matouš nejprve aramejsky a později ho přepracoval (ne pouze přeložil) do řečtiny. Pak bylo Markovo (napsáno podle kázání sv. Petra), pak Lukášovo (inspirované mj. kázáními sv. Pavla), Janovo se mělo za nejmladší, protože autor měl podle Tradice motiv doplnit, co v ostatních evangeliích scházelo, protože Pán Ježíš to svěřil jen jemu, Jakubovi a Petrovi.

Podle biblické kritiky nejprve vznikl soupis výroků Pána Ježíše, který se označuje Q (to je z němčiny, znamená to Quelle, zdroj; neobsahoval prý žádnou zprávu o vzkříšení), podle něj sepsal evangelium sv. Marek (a zprávu o vzkříšení doplnil.) Sv. Matouš (nikoliv ovšem apoštol, ale nějaký nezávislý pisatel) vyšel z Q a Marka, ale přidal k tomu vlastní látku, kterou si dílem vymyslel. Ta se označuje někdy jako M. Podobně to udělal nezávisle na Matoušovi sv. Lukáš. (Jeho vlastní látka se někdy označuje jako L.) Sv. Jan (také není totožný s apoštolem) pracoval nezávisle na všech třech i Q, ale použil vlastní starou tradici, kterou ale velmi přepracoval a doplnil o vlastní myšlenky. Datování vzniku evangelií podle biblické kritiky je asi o 10-20 let pozdější než podle tradice.
Jaká je argumentace proti biblickokritickému pojetí? Např.: Není důvod, proč by někdo psal výrokopis Q, protože pro křesťany bylo nejdůležitější Zmrtvýchvstání, nikoliv výroky. Proto první, co se tradovalo, byla zpráva o Zmrtvýchvstání, tj. PŘÍBĚH, nikoliv výrokopis. (Osobně se domnívám, že to mohlo být právě aramejské Matoušovo evangelium, třeba už ve čtyřicátých letech.) Výroky v tom příběhu samozřejmě byly, to je jasné. Výrokopis je mnohem pozdější forma, kterou má například apokryfní gnostické Tomášovo evangelium.

Jedině, že by Pán Ježíš Kristus z mrtvých nevstal. Pak bychom museli připustit, že jediné, co zoufalým křesťanům zbylo, byly výroky Pána Ježíše, ke kterým si pak přimysleli Zmrtvýchvstání, aby otupili absurditu bezútěšného velikonočního příběhu. A to je předpoklad, který biblická kritika zamlčuje.
Nyní k Pentateuchu.

Jaká je tradiční verze?
Autorem Pentateuchu je Mojžíš. Papežská biblická komise v roce 1906 ve svém dokumentu konstatuje (parafrázuji):

Mojžíšovo autorství Pentateuchu nutně neimplikuje vytvoření celého díla takovým způsobem, že by Mojžíš napsal každé slovo nebo ho nadiktoval sekretářům. Legitimní hypotézou je naopak, že koncipoval práci sám pod vedením božské inspirace a potom pověřil psaním jednu či více osob, chápaje, že budou věrně reprodukovat jeho myšlenky, že nepřiadjí nebo neuberou nic v rozporu s jeho vůlí a že potom bylo dílo schváleno Mojžíšem a dáno pod jeho jménem.

Jaká je verze judaistů?
Raši z Troyes i rabbi Menachem Leibtag (na webu www.tanach.org) se shodují, že Pentateuch (nazývaný v Písmě samém Tórah = zákon či Sefer Mošeh = Svitek Mojžíšův, případně haséfer = Ta Kniha) byl jako celek dán Mojžíšovi. Vývoj či rozliční spisovatelé se nepřipouští.

Jaká je verze biblických kritiků?
Pentateuch byl prvním kriticky zkoumaným textem. Francouzský katolický kritik Jean Astruc v osmnáctém století rozlišil dva prameny, které Mojžíš použil, a to podle dvou jmen, kterými se nazývá Bůh: Elohim (tj. Bůh) a JHWH (tj. Hospodin.) Podle jeho následovníků se mohlo jednat také o dvě různá prostředí, kde texty vznikaly, nebo dva prameny, které vznikly až po Mojžíšovi.

Nejslavnější teorii vzniku Pentateuchu sestavil protestantský racionalista Julius Wellhausen. U této teorie se na chvíli zastavíme a pojednáme ji podrobněji.

Nejstarší částí Pentateuchu je podle něj ten text, ve kterém se Bůh nazývá slovem JHWH. Jeho autor, nazývaný Jahvista (zkratka J, 950-850 př. Kr.) se vyznačuje lidovými příběhy, patriarchové v jeho podání mají daleko k dokonalosti, JHWH je projevuje lidské jednání a lidské emoce. Má vlastní verzi stvoření uvedenou v Gn 2. Mladší (850-750) je tzv. Elohista (E): Boha nazývá Elohim a píše v Severním království. Zabývá se hodně morálkou a náboženskými otázkami, Elohim už není tak lidský, jako byl Jahve, používá andělů a zjevuje se ve snech. Stvoření světa se podle něj dělo ve dnech, jak popisuje Gn 1. Oba tyto texty spojil v jeden kolem roku 650 redaktor R. V souvislosti s Jósiášovou reformou (cca 600) bylo tzv. Deuteronomistou sepsáno Deuteronomium (5. kniha Mojžíšova). Deuteronomista se vyznačuje podle Wellhausena tzv. "náboženským pragmatismem:" Bůh Izrael trestá za špatnost a žehná mu, když Ho Izrael správně uctívá. Jahvistovo, Elohistovo a Deuteronomistovo dílo bylo v jedno spojeno do roku 500, kdy na scénu vstupuje poslední autor, označovaný P podle německého Priester = kněz. Detailně popisuje, vyžívá se v rodokmenech, zato nepíše moc příběhů, zdůrazňuje naprostou transcendenci Boha. Konečnou podobu Pentateuchu zpracovává kolem roku 400 redaktor RP.

Tato teorie je vcelku přijímána jako východisko i pro současnou biblistiku.

Jak bránit tradiční pojetí?
Wellhausen a jeho následovníci zamlčují svá nejvýš sporná filosofická východiska. Jejich předpoklady jsou vzaty z Hegelova náboženského evolucionismu. Náboženství nevzniká zásahem Božím, ale vyvíjí se: "citové" náboženství a zákonodárství je starší než "rozumové." Katoličtí biblisté hájící tradici naproti tomu vycházejí z dobře obhajitelné filosofie sv. Tomáše Akvinského.
Různost Božích jmen nemusí znamenat různost pramenů či prostředí vzniku textů, ale spíše vyjadřuje Boha jednajícího různými způsoby. ("Ve své plnosti je Bůh ve Starém zákoně nazýván "Él Eljón". Na úrovni stvořitelských sil se projevuje jako "Elóhím", na úrovni bytosti dávající identitu Izraelitům jako "JHWH", na úrovni bytosti dávající protějškovou identitu "Elóhím" jako "JHWH Elóhím"." Horák)Jmen Božích je více, nežli jen dvě, různě se zaměňují či spojují, a to ve straších verzích Pentateuchu více nežli v novějších. (Dvě jména Boha (Alláh a Rab) obsahuje i Korán, který je prokazatelně od jednoho autora) Dva příběhy stvoření světa v Gn 1 a Gn 2 se neliší původem, ale významem, Božím poselstvím: první poukazuje to, že člověk je součástí stvoření, na rovnoprávnost muže a ženy, na požehnání Boží lidskému rodu. Druhý příběh poukazuje na význam manželství a rozličné úlohy muže a ženy a hlavně staví stvoření do vztahu k člověku. Zdvojení textu je koneckonců v semitské literatuře obvyklé. (Opět lze srovnat i Korán, který je od jednoho autora.)

Proti křesťanům, kteří popírají mojžíšský původ Pentateuchu, lze argumentovat tím, že Písmo sv. připisuje Pentateuch Mojžíšovi: naznačeno je to v Pěti knihách samých, i jinde, a hlavně to potvrzuje náš Pán Ježíš Kristus.

Rovněž celá křesťanská Tradice se na Mojžíšově autorství shoduje. Naopak popírání bylo znakem sekt, třeba Nazareů.

Použitá literatura
Col: Biblická hermeneutika
Heger: Písmo sv. Starého Zákona
Méchineau: L'origine Mosaique de Penatateuque
Tutr: Pohled na autorství Pentateuchu v průběhu dějin
Rav Menachem Leibtag: http://www.tanach.org/breishit/breishit/brshts1.htm
Rašiho komentář k SZ: http://www.chabad.org/library/article_cdo/aid/63255/jewish/The-Bible-with-Rashi.htm
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama