Složenost krásna

23. dubna 2008 v 15:02 | Josef Durdík |  Estetika
Krásno tedy líbí se samo sebou bez ohledu ku příjemnosti k užitku a k osobním zájmům vnímatele. Tyto tři znaky vyloučili jsme z jeho pojmu, ač ve skutečném zjevu všechny více méně dojem krásna pozměňovati mohou.
Vezměme jednotlivý jednoduchý pocit, na příklad čistý ton (ne jak jej dává určitý hudební nástroj, kdež už ton jest jinými zabarven, tedy jednoduchým není). O něm neřekneme, že jest krásný - má-li povstat dojem krásy, musí býti tonů více. Prima o sobě jest nerozkladný pocit, podobně ostatní tony; každý z nich zůstává i ve skupině ostatních vždy tím, čím jest, každý, vnímán-li o sobě, jest lhostejný. A přece jaký to rozdíl, znějí-li spolu prima, sekunda a septima - nebo v druhém případě prima, tercie a quinta. Ze živlů o sobě lhostejných přece podle toho, kterak které složíme, vzniká zcela zvláštní dojem. Při jediném toně nemůže býti řeči ani o melodii ani o harmonii ani o rythmu, - a jen tím přece hudba působí. Jakmile ton sesiluju, tedy dynamických účinků dosíci hledím, není to jeden ton více, nýbrž jeden slabší a druhý silnější, tedy dva.

Taktéž dojem jednotlivé barvy je pouze smyslný, tedy v aesthetickém ohledu lhostejný. Představme si však vedle sebe dvě rozdílně zabarvené desky, a sice zelenou a modrou, po druhé opět zelenou a červenou; poznáme v obou případech opět dojmy rozdílné, - říkámeť, že zeleň a červeň lépe se k sobě hodí než zeleň a modř. Podobně jako s barvami a tony má se s jinými živly. Několik přímých čar určité délky mohu postaviti k sobě rozličným způsobem, ku příkladu jednou tak:
Schéma
Zde v obou případech tytéž přímky jsou, a přec jaký to rozdíl dojmův, které z rozdílného sestavení vyplývají! Jedna přímka o sobě jest lhostejna, nedává žádného dojmu, teprv ve společnosti s jinými pomáhá činiti útvar, jenž aestheticky není lhostejným. Pohlédneme-li na výkres, pozná každé oko, že svrchní skupina jest bez ladu a skladu, kdežto dolení svým způsobem složenosti lepší dojem činí, ač v žádné z nich na jednotlivých těch čarách nic zvláštního nelpí.
I o představách čili pojmech (obyčejně slovy naznačených) totéž platí. Způsob, jakým představu vyslovím, podmiňuje dojem; tedy poměr její jakožto celku k jiným představám, a opět poměr Všech částkových představ k vyslovení užitých. "Mělčina" a "bezpečnost" jsou představy lhostejné, pokud je o sobě považujeme; - složím-li je ale v jeden celek: mělčina bezpečnosti, vzniká zvláštní dojem z poměru obou představ. Podobně vznikne "labyrint světa", "zima rozbrojů", "loď pouště"…, "doba milostná, kdy svit a tma se k sobě tulí,"… (poměr, v nějž postaveny jsou svit a tma, představy lhostejné, ten se líbí: ony k sobě se tulí) a j. a j. Zde jsme na stopě skutečného krásna ovšem v nejjednodušším jeho útvaru; i nemusí déle doličováno být, že něco jednoduchého, něco samo o sobě stojícího nikdy nemůže zploditi dojem krásy. K tomu třeba více členův. Vnímáme krásotu pouze na předmětech složených. Složenost jest tedy nutným význakem všeho krásna.
Výrok ten zdá se odporovati obecnému mluvení, kdež často jednoduchost uvádí se co zvláštní známka aspoň jistého druhu krásy. Zdánlivý spor ihned zmizí, jakmile přihlédneme ku pravému významu slov. Složené musí býti vše, co jest krásné, ale nemusí být složité (komplikované). Složitost značí vlastnost složenosti v stupni vyšším. Co má tolik členů, tedy tak složeno jest, že se nedá snadno přehlédnout, tomu říkáme složité, a jmenujeme spolu i složenou věc, která však při menším množství složek svých snadněji pojmouti se dá, také jednoduchou. Musíme míti tedy na paměti dvojí smysl slova jednoduchý: 1) přesný, jakožto protivu složeného vůbec, 2) nevlastní, jakožto protivu složitého či spletitého, plného, hojného, tedy co naznačení méně složitého. Co krásné jest, musí býti složené, ač nemusí ale může býti složité. Při tom jest rozdíl vždy jen stupňový, ale něm konečným ohledem zakládá se tajemství důležitého jednoho různění v oboru krásy. Na zjevech, kde dojem krásy docílí se nejmenším množstvím členův, tedy, jak se prostě mluvívá, způsobem jednoduchým, založeno jest lepokrásno; kdežto když počet členův nad potřebu se rozmnožuje, vzniká plnokrásno (bohatost, nádhera, přeplněnost). O hodnotě obou však rozhodovati zde ještě místa není. (Viz § 13. a 18.)
Kdykoli jsme cítili mocnost krásy, kdykoli jsme kochali se v divadle přírody nebo v díle uměleckém, nechť to byla budova neb socha nebo báseň a hudba, vždy měli jsme množství jednotlivých představ, z jejichžto součinění teprv dojem krásy se rodil. Při zjevech uvedených vysvítá věc ovšem patrněji, ale není jinak ani v případech nejjednodušších, - samo o sobě nemůže něco jednoduchého (totiž jedna barva, jeden ton, jedna představa) nikým v pravdě krásným nazváno býti. Ku kráse náleží vždy, aby předmět měl členy, aby byl rozčleněn, aby byla mnohost před námi.
Tím vytčena jest kladná známka krásy, čímž postoupili jsme v určení pojmu o krok dále. Abychom však ještě více objasnili známku tuto, poslyšme námitku, již možná zde učiniti. "Krásno je prý něco složeného - ale kde jest vůbec cos jednoduchého? I příjemné je složeno, ku příkladu toto jablko zde!" Tak námitka - dobře; však ne celé jablko jest příjemné, ale jeho chuť nebo barva, nebo hladký povrch, nebo vůně. Chuť však jest pocit, v němž neznamenáme nižádných složek; zpomeňme sobě na sladkost, na kyselost, - tu nečijeme dříve několik jiných jakostí, ze kterých by se sladkost teprv skládala. Jeden pocit sám o sobě jest jednotný a jednoduchý, nerozkladný; s obsahem jeho splývá dojem jeho. Nebo co jest sladkost mimo sladkost samu? - obsah se nám jinak nehlásí než dojmem, my tedy ani v myšlení jedno od druhého odděliti nemůžeme, kdežto při krásnu velmi dobře různíme dojem a předmět jeho. Ve všech případech svrchu dotčených představiti si můžeme členy i celek předmětu, a opět zálibu zvlášť, která k nim se pojí.
Dále může něco složeného zase býti členem nové skupiny. Dům se líbí ovšem sám o sobě, pokud jest z množství členů složen, ale může býti členem celé skupiny domů, kdež objevuje se co jednoduchý, ovšem jen u významu poměrném, as tak jako v lučbě mluvíváme o základíku složeném. Můžeme odtud vzíti ještě jinou obdobu, totiž o složenosti rozlišené podlé řádu. Nejjednodušší skupina je ze dvou členů; skládání může jíti dále, ze tří, ze čtyř členů a t. d. Tyto prvotní skupiny skládají se opět v složitější, kdež platí za jednoduché členy, tak že nabudeme ponětí o rozčlenění předmětu jdoucím zpět po stupních od skupin nejhojnějších až k nejprostším. Každý skutečný zjev bývá takto skupina skupin, ano dodá-li jiný výraz pádnějšího smyslu, řekněme soustava skupin.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mynotes mynotes | Web | 12. května 2008 v 23:13 | Reagovat

A to jsem si myslela, že s četbou těžkých textů nemám problém :-). Skončila jsem v polovině.

Nicméně - parádní téma...

2 Pedro Pedro | Web | 31. srpna 2017 v 0:24 | Reagovat

Jake lekce kytary byste doporucili?

3 Hovedo Hovedo | Web | 31. srpna 2017 v 0:24 | Reagovat

Zkuste lekce kytary Nanastroj.cz

4 Sandokan Sandokan | Web | 9. září 2017 v 21:30 | Reagovat

To je moc zajimave

5 Jackeline Jackeline | Web | 9. září 2017 v 22:21 | Reagovat

Jaka je nejlepsi skola kytary

6 Pivko Pivko | Web | 28. září 2017 v 4:03 | Reagovat

Jakou mate kytaru

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama