Kalilogie čili o výslovnosti XI.

28. dubna 2008 v 9:14 |  Durdík, J.: Kalilogie
Nová slova povstávají v každém jazyce; tím více se to děje, když jazyk dlouho byv zanedbáván k novému procitne životu. Svět zatím byl učinil postup vpřed, vytvořil mnoho nových pojmů a k nim nových slov, obratů, složenin. Nám schází za tou příčinou v mnohých oborech, a proto musíme tvořiti znova. To není výčitkou, nýbrž předností, kterouž právem bychom se honositi měli. Obohacování jazyka děje se různým způsobem.
1. Stará slova, kterým více lid nerozumí, budíme k novému životu příhodným užíváním jich. Z Králodvorského rukopisu slovo hvozd a mnoho jiných. Ve drahých památkách literatury naší ještě mnohé pěkné slovo čeká na své zmrtvýchvstání.

2. Ve spisovnou řeč uvádějí se výrazy z lidu. V jedné krajině mají často pěkné slovo, o němž v druhé krajině ani nevědí; taková slova prostřednictvím spisův celému národu stávají se majetkem, a řeč z tohoto zdroje vždy se osvěžuje.
3. Jiné slovanské jazyky podávají nám dosti látky, zvláště v oněch slovích, která mají známý kmen, kupříkladu: douti, dychati, duch, duše v českém a ruské vozduch čili přispůsobeno vzduch (povětří). Zvláště co se týče přírody, a sice morských úkazů, horstva vysokého, domácnosti, máme bez obalu čerpati odjinud, zejmena z ruštiny i polštiny.
4. Skládání slov. Zde se natropilo mnoho řečí, že prý slovanské jazyky vůbec a zejmena čeština nemilují složených slov, jako němčina, angličina; že prý se to příčí duchu jazyka a bůhví co všechno tajemnou učeností se namítalo. Ale pravého jádra přece se nedodělali, snad proto, že jest tak jednoduché. Skládání slov pranic neprotiví se duchu slovanského jazyka, a nalezá svou hranici jen v kladném pravidle: Skládejme slova podle potřeby, a hleďme k tomu, aby byla srozumitelná a libozvuká. Vyhoví-li se tomu pravidlu, nebudou zajisté proti jiným pravidlům, poněvadž řeč hledí ku krátkosti, jasnosti a kráse. Logická přesnost, zachování obdob, mluvozpytná správnost vesměs ustupují psychologickým a estetickým zákonům v druhou řadu. Že by složená slova slovančině nesvědčila, jest předsudek, jejž jazyk sám nejlépe vyvrací. Pohledněme jen na jmena míst v Čechách a jinde. Ovšem stvůry jako slamoklobouk, krkošátek a podobné nejsou pěkné - jsou proti duchu jazyka, a na základě této šerednosti osnuje se pravidlo, že tak skládati slova nesmíme. A přece jest toto skládání jindy oprávněno - slovo vodopád jakožto slovo srozumitelné a pěkné není více proti duchu jazyka - a zrovna tak žalozpěv, letopočet, knihtiskárna, rodokmen, pivovar, slavověnec aj. nejsou proti němu.
Pouze jasnost a krása - kde ty přestávají, tam přestává i jazyka duch - toho pravidla vesměs musíme si všímati ve tvoření slov. Tak se skládá statné jmeno s jinými částkami řeči: lamželezo, cenizub, masorád.
Podobně se skládají ze dvou slov jmena přídavná: bezplodý, dvounosý, tichoplozí, rychlonohý; a z různých živlů například: rudovous, konitrud, tichošlápek, svatotajemník. Zvláště ozdobná jsou adjektiva básnická: skalopevný, děsnozvuký, dlouhopustý - homérická. Všem těm slovům rozumíme hned; skalopevný tolik co pevný jako skála - a proto se hodí do češtiny a není proti duchu. Pro adjektiva máme ono veliké množství koncovek (itý, avý atd.). Zvláštních útvarů připouští české sloveso - pro jeho krátkost i pro naznačování děje: Zatápěl, však nezatopil. Znamenitého účinu dosáhneme skládáním sloves s předložkami: Strom zjara aspoň zakvěte si. (Jak pěkné a pro češtinu význačné jest zakvěte si!) Já dotesknil se úlevy. Mne chladný mramor rozvášniti mohl.
Slova zcela nová se tvoří z kmenů daných hlavně dle obdoby. Tak například týmže způsobem, jakým se utvoří ze slovesa nahraditi statné jmeno náhrada, máme právo z naladiti utvořiti nové slovo nálada. Slovo to jest sice nové, ale každý mu rozumí, kdo ví vůbec, co to jest naladiti, lad v slovanském jazyce. Mimoto jest to slovo pohodlné, dá se dobře skloňovat a neposlouchá se nemile.
Příkladův těchto jest veliké množství, ne vždy jsou výsledky šťastné. Předponami a koncovkami vzniká stále hojnost nových slov; prvými jsou zvláště předložky a koncovky u statných jmen ání, ení, ost ap., u přídavných ý, ný, ivý, ový, atý atd. Co se týče prvých, jsou ání, ení slovesná substantiva, a poněvadž jsou obyčejně dlouhá, mimoto špatně se skloňují, nemajíce dosti tvarů (podle znamení), hledíme za poslední doby k tomu, aby se nahrazovala, kde jen poněkud možná, kratšími výraznými substantivy. Tak říkáme pozdrav místo pozdravení, příkaz místo přikázaní, zdar místo zdaření, vzdech místo vzdechnutí, výbuch místo vybuchnutí, rozmach místo rozmáchnutí, úkoj místo ukojení; syčení - sykot; hučení - hukot; ječení - jek; seknutí - sek; říznutí - řez atd., ač v mnohých případech oba tvary chováme, abychom jimi značili jemný rozdíl synonymický. Koncovka ost jest v českém zvláště příhodná ku tvoření slov abstraktních, vlastností vyšších pojmů, názvů filosofických - podstata = substantia, a z toho podstatnost = substantialitas; stvořenost, příčinnost ap. Mezi ostatními koncovkami sluší dáti vždy přednost těm, které jsou kratší, širší a sklonnější. Tak zajisté, když jsme byli druhdy mluvili o "záložnicích" neb o "záložních kasách", navrhl jsem (v letě 1858) slovo nové: záložna, které mnohem pohodlnější jsouc, potrvalo v oběhu.
Tak vhodnou koncovkou lze dvojici slov neb rozložité nesklonné slovo v jediné schůdnější přetvořiti.
Dále se slova zkracují a libějšími činí odsouváním koncovek; říkáme zárod místo zárodek, účin místo účinek aj. Krátké slovo jest pohodlnější než dlouhé - proto znamenáme na všech jazycích, že v rozvoji svém kráčejí k slovům menším, kratším, méněslabičným. Jazyky nevyvinuté mají slova nejdelší; kdežto nejvíc vzdělané a rozšířené, kupř. jazyk anglický a čínský, mají slova krátká, ano většinou jednoslabičná. Týž pochod i u nás se koná. Čím blíže době naší, tím kratší jsou slova uměle utvořená, a jest nyní pravidlem, aby nová slova nebyla roztáhlá.
Tak se kdysi mělo přeložiti slovo perfectibilitas Vervollkommnungsfähigkeit - druhdy by byli psali: zdokonalovatedlnost, latinské slovo má 6, německé 7, české 8 slabik - avšak nejdřív odpadne slabika dl: zdokonalovatelnost, pak utvoří se slovo ihned ze slovesa finitivního zdokonaliti a výsledek bude zdokonalitelnost, šestislabičný, jenž už s latinským závoditi dobře může. Podobným způsobem mnohá jiná slova vnitřními změnami se zjednoduší; pochod tento není možná zastaviti. Rozlezlé slovo okolostojičnost ustoupilo ráznějšímu okolnost atd.
Zvláště nepěkně působí dlouhá slova, kdy se jich mnoho shrne v jedno místo. Kupříkladu: "Nejsvrchovanější zdokonalitelnost mohútnosti představovací nevysvětluje podstatu lidského myšlení, namítají protivníci novověkého dušesloví." Proto jest nejlepší pravidlo, abychom delší slova kratšími obratně prokládali. Tak vzniká i v próze líbezný rytmus, neposlední to tajemství pěkného slohu. Zvláštní sily a krátkosti dodávají slohu českému participia a přechodníky, ovšem jsou-li na svém místě. Gramatik jeden varoval od užívání participií, kde by z toho vznikala rozvláčnost a nejasnost; sám pak chtěje výstrahu svou zmocniti per contrarium, pokračuje dále: "Dvě zkrácenými býti mající věty musejí míti společný podmět ..." Proto není-li to skutečným zkrácením neb ozdobením slohu, raději takých konstrukcí nechati! Mluvit krátkými větami, které přirozeně k sobě přiléhají. Stylistika čili nauka o slohu skládá se z podobných pravidel a vyžaduje také zvláštního pozoru. Sem by vlastně náležela valná její část.
Všecko to ne snad umění básnickému, ale všem oborům platí, kde užívají mluvy, písma a kde tvoří nová slova - od prosté popěvky až k nejvyšší matematice. Každá terminologie dbá aneb aspoň dbáti má pravidel právě dotčených; a mnohých jiných.
Často ještě nastane potřeba utvořiti nové slovo neb přijmouti novou frázi.*) I nám sluší výrok M. Müllerův: "Jakmile řeč ztratí svou schopnost k neobmezeným změnám, svou lhostejnost ke všemu, co ve svém vývoji od sebe odvrhá, a svou ochotu okamžitě vyhověti všem potřebám myšlénky a citu: promění se její přirozený život nezbytně v umělou pouze jsoucnost." (Přednášky o mluvovědě I.) Tím neotvírá se brána nejapnému tvoření slov, jakéž jednou bývalo v módě - právo tvořiti nová slova má jen ten, kdo vyslovuje neb aspoň uvádí nové myšlénky. Takým obmezením chlapeckému hraní s kořeny a všem slovíčkářským prostocvikům bude u nás zrovna tak učiněn konec jako úzkostlivosti, aby se jazyk životem neporušil. Konečně máme v českém jmena zdrobnělá čili diminutiva.
Jsoutě pro slovanské jazyky vůbec velmi význačná, a u nás hlavně rozmohla se diminutiva za příčinou svrchu uvedenou; jazyk český byl z jednání veřejného vyloučen, vláda, sněm, ouřad, vojsko, vyšší vrstvy společnosti, básnictví, literatura vůbec, vše to jednalo ne po česku a užívalo jiných jazyků, všech víc než českého. Český jazyk tudíž neztratil sice svou výbornost, svou mnohotvárnost, svou vlohu, nezapře nikdy svůj vznešený původ, ale vyvinoval se pouze jedním směrem - obmezen jsa na kruh domácí, v prostých vrstvách lidu stal se jaksi jazykem žen a dětí, a ty přivedly do něho ono množství diminutiv. Tak jako v literatuře pro dětský věk nacházíme diminutiv poměrně víc než ve spisech pro lidi vůbec - tak má i literatura, která příliš diminutiv chová, ráz jisté dětskosti.
V českém máme celé básně, kde všecka substantiva se zdrobňují. Jsem si úplně vědom zvláštního půvabu, jejž diminutiv na příhodném místě má, a kdo chce mluvu ženských a dětí karakterizovati, bude v nich vždy míti výborný prostředek; však proti přílišnému užívání jich rozhodně čelím, poněvadž se to za poslední doby vskutku rozmohlo. Králodvorský rukopis, dekrety Žižkovy, Šafařík, Mácha, Chocholoušek, Tyl a Jan z Hvězdy jich mnoho nemají.
Zvuk jejich hromaděním sykavek, užíváním úzkých samohlásek a prodlužováním slov obyčejně není okrasou, ba nedopatřením mnohdy zrovna nepěkným jest. Ano máme básně, ne zrovna pro děti psané, kde se to hvězdičkami, měsíčky, kvítečky, cestičkami a jinými čičkami a čičky jenjen hemží. Tím se podporuje titěrná hra, neboť všecky plody básnické s hojnými diminutivy mají ráz titěrnosti a nedospělosti. Kde píšeme zrovna pro nejútlejší mládež, užívejme diminutiv, ale přec i zde poskrovnu. Pravidlo, které pravou toho hranici stanoví, jest velmi jednoduché. Považujme užívání diminutiv za figuru (obrat, otázka, výkřik, opětování, ironie ...), a tím jest naznačeno vše: Aby se figura nezprotivila, nesmíme užívati jí zhusta a vždy na místech příhodných. Sice vzniká odporná manýra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kilian Kilian | Web | 30. srpna 2017 v 23:53 | Reagovat

Lekce kytary NaNastroj.cz jsou super

2 Verca Verca | Web | 23. září 2017 v 15:09 | Reagovat

Jakou mate kytaru

3 Jackeline Jackeline | Web | 28. září 2017 v 4:31 | Reagovat

Fakt?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama