Kalilogie čili o výslovnosti IX.

5. dubna 2008 v 4:37 |  Durdík, J.: Kalilogie
Každá samohláska jest složený tón, totiž jistý tón hlavní, jinými svrchními tóny zabarvený. Slyšíme-li jednu samohlásku několikrát po sobě, jest pojem zajisté méně pěkný, než kdy samohlásky se střídají. Vezměme např.:
"Nyní plížily se stíny, tiší posli z mrtvých říší."
Zde v šestnácti slabikách jest i 13 krát - nebo "Kde jste něžné dětské touhy!" - Kdežto naproti tomu u verši:
"Kraj úrodný jak úděl z ráje"
máme následující řadu samohlásek: a, ú, o, ý, a, ú, e, á, e čili a, u, o, i, a, u, e, a, e. Každá z nich jest tón zvláštní barvy, i máme zde střídání tónův (co do barvy), můžeme to nazvati podle analogie s hudbou také melodií. Melodie jest pravidelná posloupnost tónů. - A vskutku můžeme dojem z takové věty přirovnati vhodně k melodii - mluva zní tu melodiózně - pravím zúmysla: pouze přirovnati.

Krása jazyka jest pojem trochu kolísavý; jeden klade ji v ten, druhý v onen živel, a mimoto má zvyk zde takový vliv, že velmi nesnadno se vylučuje z posouzení zvukové stránky mluvy. Kterému jazyku jsem uvykl, ten mně jest nejkrásnějším - jeho příkrosti a tvrdosti mi nejsou nápadny, a naopak na cizím jazyce slyším někdy i skutečný libozvuk co dojem nepříjemný. Tak Němcům, jak známo, zní mluva česká vesměs hrozně; i v takovém výroce jako "Sláva ti vlasti má!" jest prý samé r.
Tak se posuzuje vskutku. Platí-li kde, kolik hlav, tolik smyslů, jest to zde. V rozdílnosti soudů vidíme, co jest osobní gusto, o kterém se hádati nelze. Ale přece jsou některá všeobecná pravidla, kterých upírati může jenom žert nebo zaslepenost. Tak kupříkladu jsou zajisté čisté samohlásky (a, e, i, o, u) krásnější než ztemněné (ä, ö, ü ap. v angličině například); a opět, že střídání různobarvých samohlásek jest příjemnější než jednostejnost jich čili monotonie. Samohlásky jsou však jen živly, a na složení jich záleží; proto může i jazyk takový, který má ztemněné samohlásky vedle čistých, větší rozmanitosti dosíci v posloupnosti zvuků, a v tom ohledu býti krásnějším, avšak nikdy zpěvnějším.
Vlaština jest zpěvnější než angličina, a rovněž čeština. Co se pak týče vokální melodie, poukázáno buď opět k vlaštině. Kdekoli utkvíme na jednotlivém verši básně italské, všude máme a zastaneme milou rozmanitost v samohláskách, mezi nimiž snad jediné u trochu málo se objevuje. V českém jest přirozená rozmanitost sama sebou dána, spisovateli není třeba, než toliko hledět, aby v té stránce mluvu nekazil. Lid bezděčně má pozor na samohlásky a libuje si v melodii jich; od nejjednodušších případův asonance, v národních písních se vyskytující:
Napij se synáčku, napij,
Dokud tě matička šatí! -
Ty jsi jenom ta jediná,
Co jsi srdce mé ranila!
až k celým větám, v příslovích, kdež pravidelné opětování celé řady (paralelismus) samohlásek překvapuje, kupříkladu:
Jak je kroj, tak se stroj!
Komu se nelení,
Tomu se zelení.
Čím jsou vody kalnější,
Tím jsou lovy valnější. -
Kdo si uvědomiti chce, jak pěkně u nás lid mluví, nechť poslechne, jak mluví lid německý. Spisovatel český nemá tedy hromaditi samohlásky stejné, kde toho býti nemusí, kde jen něco píle a pozornosti protivnou monotonii by zamezilo. Zvláště však týká se to básníkův - a samohlásek úzkých (e, i), zejmena však i. Proti í-kání v mluvě naší dosti se namluvilo; Cyril Kampelík svým upřímným způsobem jemu válku vypověděl, a proto není třeba jeho argumentaci zde opakovati. Ale podotknout se musí znova, že těch í máme dost, a že se k melodii samohlásek málo hledívá. Slabika, která končí samohláskou, sluje otevřená: (ba), souhláskou zavřená: (lap).
Následuje-li po otevřené slabice samohláska, čili slabika zpředu otevřená, shrnou se dvě neb i více samohlásek na jednom místě: špani-elský. Obě slabiky: ni-el jsou proti sobě otevřeny, povstává otevřenina, čili poněvadž co jest otevřeno, zeje (gähnt, zívá), také průziv (hiát). Kdyby se takové dvě samohlásky měly vyslovit, musil by hlas po prvé samohlásce ustati, učiniti malou přestávku a pak teprv ke druhé samohlásce skočiti. Průziv sám o sobě není zlozvukem, on pouze ruší plynulost slov, a proto jazyky románské i slovanské jej všelijak obmezují. Čeština v příkladě svrchu uvedeném pomáhá si dvojím způsobem: buď vsouvá h mezi i-e, nebo slučuje obě samohlásky v ě, tedy povstane španihelský (tak mluví lid) nebo španělský (spisovný jazyk). V jiných případech jest to souhláska j, co pomáhá: Marie nevyslovuje se Mari-e, nýbrž Marije. I v slově hiát jest hiát, a vyslovuje se hiját. V písmě sluší těchto věcí dbáti. A i on mne opustil, zajisté průziv nepříjemně vyniká.
Máme však velmi mnoho prostředků, vyhýbati se mu. V tom záleží také obratnost spisovatele a vlastnost dobrého slohu. Máme totiž velmi mnoho slov, která podle potřeby samohláskou nebo i souhláskou ukončit můžeme - můžem, dále - dál, státi - stát, který - kterýž aj., a konečně lze slova vždy jinak přestaviti, takže průziv málo rušiti může. Viz kapitolu následující.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pedro Pedro | Web | 30. srpna 2017 v 23:53 | Reagovat

Zkuste lekce kytary Nanastroj.cz

2 Jackeline Jackeline | Web | 9. září 2017 v 21:48 | Reagovat

Jaka je nejlepsi skola kytary

3 Sandokan Sandokan | Web | 23. září 2017 v 15:09 | Reagovat

WOW

4 Levak Levak | Web | 28. září 2017 v 4:32 | Reagovat

Skola kytary

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama