Forma

24. dubna 2008 v 9:02 | Josef Durdík |  Estetika
Nic jednoduchého nezpůsobí dojem krásy. Vždy musí krásný předmět být složený. Jednotlivé složky jeho jsou v aesthetickém ohledě lhostejny, k nim záliba aesthetická připojena není, ač mohou působiti zálibu jiného druhu, smyslům lahoditi a p. Dojem barvy zelené o sobě není částkou onoho dojmu, jejž na mne činí sestavení červené a zelené barvy; tenť vyplývá pouze z poměru jich k sobě. Musíme obě shrnout v jedno, považovat je za celek a vidět obě najednou, pojímat je jedním rázem. Nikoli k jedné z nich, nýbrž k sestavení jich záliba se poutá. Slyším-li akkord, není konsonance něco zvláštního mimo tony aniž jest rozdělena po jednotlivých tonech, z nichžto bych ji jaksi sbíral, nýbrž co se mi líbí, jest poměr tonův k sobě; z něho vzniká krása.

Když vidím přímky na str. 14. vykreslené před sebou, není pochyby, že se mi bude líbiti ono druhé sestavení jich, tedy opět poměr, a sice poměr polohy, v jakých na vzájem jsou; dodatek záliby náleží poměrům, - nenáleží ani jedné ani druhé barvě, nýbrž oběma najednou, - ani druhé, ani třetí, ani žádné přímce v obrazci, nýbrž všem najednou. Řeknu-li "Perlo srdce mého", vyslovil jsem, co do obsahu as tolik váží jako "Drahý!" - a přec jak rozdílná jsou v obou případech řečení! "Drahý" rovněž lhostejno jest v aesthetickém ohledě, kdežto tentýž obsah v prvém řečení má své členy, k jejichžto poměru nutně se skytá dodatek záliby. Jiný příklad: Někdy jsme v takovém rozpoložení, že se nám nejtěžší věci snadnými býti zdají, jindy zas nejmenší věc nám překáží. Tak se vyslovila jednoduchá pravda, faktum; touž pravdu vyslovím jinak: Dnes člověk skály drtit chtěl - a zejtra klopýtne o zrnko písku. Čím se liší toto vyslovení od prvého? Myšlénka jest v obou tatáž, ale přece v druhém případě jinak dojímá. Příčina jest právě toto jinaké vyslovení, tedy způsob jeho. - Kronista by vypravoval: Občanská válka, která naši zemi tak dlouho sužovala, skončena jest; vévoda z Yorku zvítězil a nastal blahý žádoucný mír. Způsob zprávy této může však býti jiný, a podle něho bude i dojem zcela jiný: Ze zimy rozbrojův se stalo nám tím sluncem z Yorku léto slavené. Jednoduchá zpráva o tom jest nám, jichžto se netýče, snad věcí lhostejnou, ale libý dojem v druhém případě zakládá se na útvaru, na způsobě, jakým podána jest. Na pěkné stavbě stojí jednotlivé částky k sobě v jistém poměru - délka, šířka, zakřivení a t. d., a jen tyto poměry jsou příčinou, že ji pěknou shledáváme. Krásná krajina ovšem jest zjev tak velice složitý, ale přece jsou to poměry barev, světel a stínů, poměry čar, obrysů těl, které na ní pozorujeme a ku kterým nutně připojena naše záliba. Nic více není nad nimi ani vedle nich, ony vyčerpávají všechno tajemství. A tak by se dalo ze všech oborů uvésti dokladův libovolné množství. Vždycky jsou poměry hlavní věcí, k nim zachováváme se aestheticky, a jen k nim; k jednotlivým členům o sobě jsme aestheticky netečni, kdežto zase obsah, je-li jaký, sám nás jímati může jiným způsobem.
Pravíme-li, že krása zakládá se na jistých poměrech, nemíníme tím, že poměry tyto jsou samy krásou. Jsoutě ony pouze podmínkou, ustálený cit krásy však jest dodatkem k nim, jenž v nás nutně vzniká. Obdoba s jinými pochody opět věc objasní. Ton povstává, když struna kmitá, jež vzduch rozvlňuje, načež vlny dostupují ucha, kdež narážejí na blánu a na celé ústrojí sluchu. My nárazy tyto uvědomíme sobě co ton. Tedy mimo mne není ton ničím, on jest pocit můj, představa má, stav mého nitra, tedy přísně subjektivní, naznačíme-li slovem "subjekt" jednotlivou mysl. Objektivní jsou však vlny vzduchové a kmity struny, jakožto zevnější jeho podmínky. Kdyby nebylo nikoho, kdo poslouchá, nebylo by tonu, ale kmity trvaly by i tehdá. Ton však jest jen potud, pokud někdo poslouchá. Jako zde s tony má se i s barvami a všemi jinými příčinami pocitů. Věda nového věku přísně rozrůznila zevnější podmínky pocitů těch a vniterné stavy naše, ač stotožňovat je přece mnozí ještě dovedou; ano i v knihách ještě čítáme: Ton jest pravidelné chvění vzduchu!
Tak jako vlny vzduchové nejsou zvukem, nýbrž jen jeho podmínkami, tak poměry, o kterých řeč byla, nejsou krásnem, nýbrž jen podněty, jimiž dodatek záliby zplozujeme, ale mají se jedny k druhým as jako zevnější a vniterný děj, jako líc a rub, jsouce k sobě nutně a nerozlučně připoutány.
Poněvadž jednotlivé členy jsou aestheticky lhostejny, jest postavení umělce k nim zcela patrno. Skladateli jsou tony dány - on nemusí se starat, odkud a kterak vznikají, on nemusí sobě všímat ani vědecké akustiky ani fysiologických pochodů v uchu našem; o to starají se fysik a fysiolog, a komponista má cos jiného na starosti: on z tonův něco skládá, něco z celé řady daných prvků vybírá a co vybral, přivádí ve zvláštní skupiny co do posloupnosti i co do soubytnosti. Tak činí též malíř s barvami, sochař s tvary tělesnými, básník s představami. Oni tyto věci považují za svou látku, za své hmotivo čili material, jímž pracují a jež hotovo odjinud přijímají.
Netečnost k jednotlivým členům vybíhá v theorii zdánlivě až ku krajnosti. Lesklé zlato na tmavomodrém sametě činí dojem pěkný - praktický obchodník bude hned přihlížeti, zdali zlato jest spravedlivé - ale aesthetik nedbá toho, jemu běží jen o to, aby v mysli člověka určitá představa povstala: tedy zde představa o zlatě, neboli obraz pouhý, třeba skutečnost věcného zlata nepodávala. Imitace drahokamů dostačí aesthetikovi úplně, falešné perly jsou mu tak milé jako pravé. On neodhaduje zkrátka nikdy cenu věci, což ostavuje jiným odborníkům. Malovanému jablku nevyčte, že chuti nemá, ani postavám, jež vidí, že je nemůže chopiti za ruku, ani Pegasovi, že kůň létat nemůže. Ješto se mu jen o aesthetický poměr jedná, není také zavázán, odůvodniti právo jednotlivých členů nebo možnost poměru v říši skutečnosti dokazovati. Beethoven sedí na spoutaném lvu, a kolem něho vzduchem honí se roje příšerných postav - tak jej umělec v obraze podal a nestaral se o to, zdali se skutečně něco takého událo. Každá malba, každá metafora jest dokladem věty, že členové aesthetického poměru nemusí míti věcnou hodnotu. Každá báchorka nám ukazuje, jak daleko těká mysl od pevné skutečnosti, osnujíc věci, které nejsou pravdivé ani platné. Aesthetický soud dále nevypovídá nic o vědecké pravdě, jakož neodhaduje skutečnou cenu svého předmětu; tenť jest mu pouhým obrazem, k němuž se pojí dodatek záliby neb nelibosti. Můžeme tedy předměty záliby aesthetické všeobecně nazvati obrazy (obraznost krásna) - obrazy v nejširším významu slova, nejen tedy jak se ho užívá pro výplody malířské: nýbrž míníme jím to, čím se předmět v mysli obráží, tedy skupinu představ, které v mysli zůstanou, i když bezprostředný názor pomine. Tím jest už naznačena nezávislost pouhého obrazu na všedním okolí člověka, jakož také, že nesmíme ku krásnému zjevu hleděti co ku předmětu makavé skutečnosti. Socha nám představuje jedinou stránku člověka, plochu jeho zevnějška v jediném okamžiku; pohyby, řeč, nitro odpadají zcela; obraz je chudší než skutečnost. Že všechna umění nám obrazy podávají, připustí každý, ale namítne snad, že nelze totéž tvrdit o kráse přírodní; tu prý předmět sám krásným jest, nikoli obraz jeho. A přece se klame. Představme si krajinu; co krásnou krajinu dovede ji pojmouti jen ten, kdo si skutečné přívlastky její odmyslí, jen obraznou stránku její zachytne a v mysli své udrží. Kdo by měl ještě jiné zřetele, jak by se na příklad hodila ku polnímu hospodářství nebo k zakládání fabrik a t. d., toho krajina zajímá snad něčím jiným, nikoli však krásou. Když se dívá na krajinu boháč, jemuž ona celá náleží, a myslí si při tom, jakž jinak sotva možno, na své dvory a doly, na účty, podniky, daně, objevuje se co správce krajiny, ale aesthetického požitku z ní nemá: on se nepovznese k čistému představování, on si nedovede z ní obraz učiniti. To dovede cestující chudý malíř líp. Zkrátka vyžadujeme, kdykoli se jedná o kráse, aby každý zjev pojat byl čistě a dokonaně jakožto obraz.
Každý obraz skládá se z mnoha členů; něco jiného jsou tito členové, něco jiného jsou poměry, ve kterých ony k sobě stojí.
Souhrn členův, když si je představíme o sobě, tvoří látku nebo snad material obrazu (tony C, E, G o sobě jsou látkou trojzvuku; pojmy perla, můj, srdce tvoří látku svrchu uvedeného obrazu básnického): kdežto souhrn poměrův, v jakých k sobě stojí, tvoří formu obrazu. Kde jest něco složeného, tam vyškytá se forma jakožto způsob složenosti.
Nyní bude patrno, k čemu se vlastně záliba připoutává. K látce pojiti se nemůže, tatě aestheticky lhostejna - aestheticky patrnou činí ji teprv forma, a k této se tedy pojí aesthetická záliba. To jest naše nejčelnější věta; jestliže na ni s celým důrazem upozorňujeme, činíme to spolu s pokynutím, aby se jí dobře rozumělo, zejmena aby forma v plném náležitém smyslu pojata byla. Buď si obsah jakýkoli, - jakmile se mi učiní patrným, musí se to státi nějak - toto nějak jest jeho forma, i má pojem ten širší význam, než jak na mnoze ustálen jest pro zvukovou stránku básně, pro tvary plastické i stavebné. Forma všude jest, kdekoli členové celku k sobě stojí v poměrech - tedy ukazuje se forma i při barvách, pohybech, dobách, tonech, představách - má tedy slovo forma smysl podstatně rozšířený, jako už slovo obraz. Při tom musíme myslit sobě slovo to vždy bez příhany, totiž ve vyloženém, čistém prostranném smyslu, co poměr aesthetický, tedy ne jakožto výtku, kdež "forma" znamená prázdnou nádobu něčeho jiného, hluchý tvar a prázdný bezcený střep!
Máme tudíž v aesthetickém soudě následující živly: obraz, na němž rozeznáváme látku i obsah a formu, pak dodatek záliby. Jen ta záliba, která ku formě obrazu se pojí, jest aesthetická a může slouti dojmem krásna; - neboť jen ona jest všeobecně nutná, jest jasná představa o ustáleném citu. Tentýž poměr v dokonaném představování přivodí, jako příčina svůj účin, vždy tentýž soud, a sice každého času, za všech okolností. Okolnosti mohou skutečné vyslovení soudu zakrýti, ale na tom nezáleží. Nevěsta líbí se svou krásou, a různívají dobře tuto od jiných předností.
Není nikterak vyloučeno, že látka sama neb jiné interessy obrazu mohou také býti zdrojem citů, ano jest tomu ve skutečném světě vždy tak: než musíme jedno i druhé různit, a sice od aesthetické záliby, která jedině závisí na formě obrazu, různiti city látkové, které tuto zálibu všelijak ruší a vůbec pozměňují. Jestliže však obsah sám opět se líbí naprosto, sám sebou, jest zajisté také složený a líbí se opět formou svou.
Jako smysly nic jiného vnímati nemůžeme než proměny ve světě hmotném a o všem vniterném čili duševním ději jen soudíme podle obdoby vlastního nitra": tak nemůžeme v oboru krásy ani nic jiného vnímati než formy. K nim připojujeme ustálený cit svůj, tedy výslední stav svého nitra. Cit nemůže býti jinak zobrazen, naznačen, pověděn neb vyjádřen než pomocí představ, které k sobě v různých poměrech stojí. Nic proto vedle forem nevnímám, ve krásnu nic vedle forem mi vstříc nepřichází, a co já mimo formy tam zřím: cit, náladu, duchy a nebesa, sám jsem tam nakladl, povzbuzen jsa k tomu působením jich, tak jako kladu znění ve zvon, povzbuzen jsa k tomu kmitáním jeho částic, ač ono znění jest pouze vniterným stavem mým. Chci-li vysvětlit duhu, musím se vědecky shánět po vlastnostech světla i oka a pozorovat, kdy duha vzniká: tak chceme-li objasniti sobě vznik citu krásna, musíme též hledět ku podmínkám jeho; těmi jsou formy, a nic jiného tím ani býti nemůže. Jako při duze pouhé promítnutí pocitu na venek by nám nepomohlo, tak při kráse nedonikli bychom ku podstatě její, zůstávajíce jen při subjektivním dojmu krásy - mnoho se v nás děje, zíráme-li krásno, a kdož by to vylíčil! - ale rozechvěnost sebe směleji zvěčněná nepřivede nás v před v porozumění vědeckém. Ona má své právo, své příčiny, svou blaženost, ale nic platno: u vědě především potřeba různit, zde tedy různit stav mysli samé a jeho příčiny a zákony.
Na aesthetickém soudě rozeznáváme tedy přísudek co jasnou představu o zálibě, připojenou ku podmětu, jenž opět povždy složen jest, tedy několik členů obsahuje; členové stojí k sobě v jistých poměrech (částka k částce, částka k celku) a k těmto poměrům (k formě) pojíme zálibu. Zde vhodno ukázati k rozdílu, jak vnímáme příjemné: příjemnou chuť nemůžeme odděliti od příčiny její; přízvuk a pocit jsou jedno, aniž jsme s to, abychom udali, na jakých poměrech jednotlivých členů se zakládá, jakž to také zvláště u nižších smyslů mluva sama ukazuje: slaný, hořký, kyselý, sladký naznačuje pocit i přízvuk, kdež už při nejjednodušším zjevu aesthetickém, nechť je to trojzvuk, sestavení barev nebo metafora, rozeznávám nejen svou zálibu od předmětu samého, ale v něm opět docela zřetelně jeho členy (tu tony, tam barvy, onde představy) a poměry jich k sobě; při čemž jsem si též vědom, že právě poměry jsou podmínkou záliby: sestavení, forma se mi líbí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kilian Kilian | Web | 30. srpna 2017 v 23:37 | Reagovat

Jake lekce kytary byste doporucili?

2 Hovedo Hovedo | Web | 31. srpna 2017 v 0:24 | Reagovat

Zkuste lekce kytary Nanastroj.cz

3 Levak Levak | Web | 9. září 2017 v 21:30 | Reagovat

WOW

4 Jackeline Jackeline | Web | 23. září 2017 v 14:45 | Reagovat

Doporucte mi nejake kytarove lekce

5 Levak Levak | Web | 28. září 2017 v 5:25 | Reagovat

Skola kytary

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama