Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování

2. dubna 2008 v 14:59 |  Náboženství
Nejsvětější Srdce Ježíšovo je znamením jeho lásky. Největším projevem lásky je darování sama sebe. Dobro je svou podstatou sdílné, dobrota se přirozeně rozlévá. Sv. Tomáš praví: "Dobro se ne­jen přirozeně rozlévá, nýbrž čím je dokonalejší, s tím větší hojností a tím dokonaleji se sděluje."
Proto slunce šíří kolem sebe světlo a teplo, proto rostliny a živočichové, když dospějí, dávají život druhé rostlině a druhému živočichu, proto velký umělec pojme a vytvoří veledílo a vědec se sdílí o své názory a objevy a dává žákům svého ducha, proto konečně ctnostný člověk strhuje k ctnosti a apoštol, jenž má svatou vášeň dobra, dává duším, co má sám nejlepšího, aby je přivedl k Bohu.

Mocí téže zásady bylo vhodné, praví sv. Tomáš, aby se Bůh nespokojil tím, že nás stvořil, že nám dal bytí, život, rozum, posvěcující milost, účastenství na své přirozenosti, nýbrž aby se nám dal v osobě vtěleného Slova. I po pádu prvního člověka mohl nás Bůh jiným způsobem pozvednouti, tím, že by nám poslal na příklad nějakého proroka, jenž by nám oznámil podmínky, nutné k odpuštění. Než on učinil nekonečně více, chtěl nám dáti svého vlastního Syna jako Vykupitele. "Tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal." (Jan, III. 16.)
Kněžské Srdce Ježíšovo a jeho darování na Kalvarii
Kristus sám řekl: "Nikdo nemá větší lásky nad toho, kdo dá svůj život za své přátele." A svatý Pavel píše v listě k Židům: "Kristus praví, přichá­zeje na svět: Obětí ani darů jsi nechtěl, ale připra­vil jsi mi tělo, oběti zápalné a za hříšné nelíbily se tobě. Tu jsem řekl: Hle, přicházím… Bože, abych vykonal tvou vůli."
Při dokonalé oběti, kterou Spasitel, Kněz věčný, měl přinésti, nemohlo býti obětním darem nic ji­ného než on sám. To, co přináší v oběť, je on sám, jeho ukřižované tělo, jeho drahocenná krev, pro­litá až do poslední kapky, celé jeho srdce zmuče­né a konečně kopím probodené.
Jak ukazuje po sv. Augustinovi sv. Albert Veliký a sv. Tomáš, kněžství a oběť jsou tím dokonalejší, 1°, čím kněz, prostředník mezi Bohem a lidmi je úžeji spojen s Bohem a s lidem, za nějž má přinášet oběť klaněni, prosby, zadostčinění a díkůčinění, 2°, čím obětní dar je čistší, vzácnější a dokonaleji stráven, 3°, čím více je spojen kněz s obětí, proto­že vnější zničení a obětování je pouze znamením vnitřního zničení a obětování srdce knězova, jež musí býti skutečné, uvědomělé a hluboké, jak se sluší na největší úkon ctnosti nábožnosti, vnuknutý láskou Boží.
Ježíš Kristus, kněz od věčnosti a všeobecný prostředník, je svatost sama; jeho člověčenství je posvěceno způsobem podstatným a vrozeným osobním spojením se Slovem a úkony jeho svaté duše mají cenu boholidskou, protože vycházejí z osoby Slova; proto měly zde na zemi záslužnou a odčiňující cenu vnitřně a naprosto nekonečnou. Jeho kněžské srdce by nedovedlo býti úžeji spo­jeno s Bohem než ve skutečnosti je, ani s druhé Strany úžeji spojeno s lidmi, neboť Ježíš je hlavou mystického těla, jehož my jsme údy: "Kristus je Hlavou církve, svého těla, jehož je Spasitelem," (Efes. V. 23.)
Kněžské srdce Ježíšovo se darovalo na Kalvarii způsobem nejdokonalejším a nejintimnějším, jak samo oznámilo: "Proto mě miluje Otec, že dávám život svůj, abych jej zase ujal. Nikdo ho neodnímá ode mne, nýbrž já jej dávám sám od sebe. Mám moc jej dáti a mám moc jej zase ujmouti. Příkaz tento jsem dostal od Otce svého."
Přečistý obětní dar, přinesený na kříži Ježíšem Kristem, je on sám, je to jeho ukřižované tělo, jeho prolitá krev, jeho rozdrásané srdce; Ježíš je obětním darem i vzhledem k duši, kterou chce vy­dat zcela bolesti, kterou noří v naprostou odevzda­nost: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!"
Toť úplné obětování Beránka Božího, jenž snímá hříchy světa. Spojení kněze a obětního daru ne­mohlo býti užší a pouto mezí obětí vnitřní a obětí vnější nemohlo býti těsnější. Jestliže svatý Pavel řekl: "Sám sebe vydám za duše vaše, abych i více vás miluje méně byl milován," co bychom měli říci o Ježíši Kristu, jenž prolil za nás všechnu svou krev v zahradě getsemanské, při bičování, při tmím korunování a na kříži!
Kněžské srdce Kristovo dalo velkomyslně tuto drahocennou krev pro naši spásu, jak píše sv. Pavel k Židům: "Nikoliv skrze krev kozlů neb telat, nýbrž skrze svou vlastní krev vešel Ježíš Kristus jednou provždy do velesvatyně, zjednav vykoupení věčné." (IX. 12.) Jak překrásně to vyjadřuje liturgie, která nás dokonale připravuje ke kontemplaci tohoto tajemství: "Kdokoliv vykoupe svůj šat v této krvi, očistí jeho skvrny a dá mu purpuro­vý lesk, jímž se stane podoben téměř andělům a milým Králi… Vykoupil jsi nás, Pane, svou krví a učinil jsi z nás království našeho Boha." (Na svátek Drahocenné Krve Páně.)
Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho darování na Kalvarii a jeho darování v ustanovení Nejsvětější Svátosti
Jako Bůh Otec dává celou svou podstatu ve věčném plození Slova a vydechování Ducha sva­tého, jako Bůh se chtěl dáti osobně ve vtělení Slova, tak Ježíš se chtěl dáti osobně v Eucharistii. A jeho kněžské srdce se nazývá eucharistickým hlavně proto, že nám dalo Eucharistii, tak jako čistý vzduch se nazývá zdravým, protože dává zdraví.
Ježíš Kristus mohl se spokojit tím, že by ustano­vil svátostné znamení milosti, jako křest a biřmo­vání; on však nám chtěl dáti svátost, které obsahu­je nejen milost, nýbrž Původce milosti.
Poněvadž Eucharistie je nejdokonalejší svátostí, vyšší než samo svěcení kněžské, výraz Eucharistické Srdce převyšuje výraz Srdce kněžské. Tento poslední je obsažen v předešlém, neboť Ježíš, dávaje nám Eucharistii, ustanovil kněžství. Ostatně možno nazývati kněžským srdcem i srdce služeb­níka Ježíše Krista, jako např. mluvíme o kněžském srdci faráře arského, kdežto výraz Srdce eucharistické nemohli bychom užíti o nikom jiném, než o Srdci, které nám dalo Eucharistii.
V okamžiku, kdy nás měl zbavit své viditelné přítomnosti, chtěl Ježíš Kristus u nás zůstat osobně pod rouškou eucharistickou. Nemohl se ve své lásce více k nám naklonit, k nám nejmenším, nej­chudším, nejopuštěnějším, nemohl se už více s ná­mi spojiti a dokonaleji se dáti každému z nás. Jeho eucharistické Srdce nám dalo skutečnou přítom­nost jeho těla, jeho krve, jeho duše a jeho božství. Všude na zemi, kde je na oltáři posvěcená Hostie, zůstává s námi milý společník našeho vyhnanství. Je v každém svatostánku a trpělivě na nás čeká, chce nás vyslyšeti, touží, abychom se k němu modlili.
Eucharistické Srdce Ježíšovo nám dalo Eucharistii jako oběť, aby se v podstatě opakovala na našich oltářích oběť kříže až do konce světa a aby se nám přivlastňovaly její plody. A při mši svaté se neustále obětuje za nás Ježíš Kristus, jenž je hlavním Knězem. "Kristus stále žije, aby se při­mlouval za nás," praví sv. Pavel (Řím. VII. 25). Činí to především při mši svaté, kde podle sněmu tridentského je týž kněz, jenž se obětuje za nás prostřednictvím svých služebníků nekrvavým způ­sobem, který se způsobem krvavým obětoval na kříži.
Toto vnitřní obětování, které neustále žije v Srdci Kristově, je jakoby duší nejsvětější oběti mše sva­té a dává jí nekonečnou cenu. Ježíš Kristus takto obětuje neustále svému Otci naše klanění, prosby, zadostčinění a díkůčinění. Než především dlužno mít na mysli, že je to vždy týž obětní dar, který je obětován, tělo Spasitelovo, které bylo ukřižováno, a jeho drahocenná krev je svátostně prolita na oltáři, aby neustále smazávala hříchy světa.
Eucharistické Srdce Ježíšovo, tím že nám dalo Eucharistii jako oběť, dalo nám také kněžství. Když byl řekl Ježíš apoštolům: Pojďte za mnou a já vás učiním rybáři duší, nevyvolili jste vy mne, nýbrž já zvolil vás, abyste šli a přinesli užitek, a aby váš užitek zůstával, dal jim při poslední ve­čeři moc proměňovat, aby tím neustále obnovo­vali svátost lásky. Eucharistie jako svátost a jako oběť nemůže trvat neustále bez kněžství, a proto milost Spasitelova dává vyklíčiti a se rozvinouti během věků už téměř po dva tisíce let kněžským povoláním. A tak tomu bude až do skonání světa.
Eucharistické Srdce Ježíšovo se nám dává ko­nečné ve svatém přijímání. Spasitel se nám dává za pokrm, ne abychom ho proměnili v sebe, nýbrž abychom se stávali stále podobnější jemu, aby­chom byli stále více oživováni jím, přivtělováni k němu. Jednou řekl svaté Kateřině Sienské: "Já si vezmu tvé srdce a dám ti své." To bylo viditelné označení toho, co se děje duchovně ve vroucím svatém přijímání, v němž naše srdce umírá své malosti, svému egoismu, své samolásce, aby se rozšířilo a stalo podobným Srdci Kristovu čistotou, silou a velkomyslností. Jindy zase udělil Spasitel téže světici milost píti dlouhými doušky z rány je­ho Srdce: opět symbol vroucího svatého přijímání, při němž duše se napájí duchovně v Srdci Ježíšo­vě, výhni nových milostí, sladkém útočišti skrytého života, učiteli tajemství sjednocení s Bohem, Srdci toho, jenž spí, ale který bdí neustále.
Svatý Pavel praví (I. Koř. X. 16): "Kalich požehná­ní, který žehnáme, není-liž společenstvím krve Kristovy?" A jak poznamenává svatý Tomáš, kněz při mši svaté, přijímaje drahocennou krev, přijímá za sebe i za věřící.
Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho každodenní a neustálé darování
Konečně Ježíš nám dává každodenně Eucharistii jako svátost a jako oběť. Neustále, každého oka­mžiku je na povrchu země sloužena jedna z čet­ných mší svatých, všude, kde svítí slunce. Je to neustálý projev milosrdné lásky Kristovy, která odpovídá na všechny duchovní potřeby každé doby a každé duše. "Kristus," praví sv. Pavel v lis­tě k Efeským, "miloval církev a vydal sebe sama za ni, aby ji posvětil, očistě ji koupelí vodní a slovem, aby sám sobě představil církev jako slav­nou, jako takovou, která by neměla poskvrny ani vrásky, nýbrž aby byla svatá a bezúhonná." (V. 26.)
Proto jí uděluje zvláště ve mši svaté a svatém přijímání milosti, jichž potřebuje v různých okamži­cích své historie. Mše svatá byla ohništěm vždy nových milostí v katakombách, později, za vpádu barbarů, v různých dobách středověku a tím je i dnes, aby nám dala sílu k odporu proti velkým nebezpečím. Přes smutné okamžiky přítomné do­by můžeme pozorovat, že i duchovní Život se utě­šeně rozvíjí, často tam, kde bychom toho nejméně čekali.
Všechny tyto milosti nám přicházejí z eucharistického Srdce Ježíšova, které nám dalo mši svatou a svaté přijímání, jež nám dává každého dne svou krev, svátostně prolévanou na oltáři. To právě pochopil P. Karel Foucauld, jenž se modlil za obrácení krajů mohamedánských. A to také chá­pou dnes duše, které se celým srdcem modlí nebo dávají sloužit mše svaté za obrácení Ruska. Jediná kapka drahocenné krve Spasitelovy může znovuzroditi všechny nešťastné nevěřící, kteří bloudí stále víc a více a uvádějí do záhuby i jiné.
Na to se jistě dosti nemyslí. Úcta k předrahé krvi Spasitelově a hluboká bolest při pohledu, jak stéká na odbojné duše, mohou mnoho přispěti k naklonění eucharistického Srdce Ježíšova k jeho ubohým hříšníkům, ano, k jeho ubohým hříšníkům. Jsou opravdu jeho. A apoštolé, jako svatý Pavel, svatý František, svatý Dominik, svatá Kateřina Si­enská a tolik jiných, milovali tolik svého Spasitele, že bojovali s ním o spásu duší.
Když myslíme na lásku Kristovu k nám, měli bychom umírati bolestí při pohledu, jak se duše vzdalují od jeho Srdce, od pramene jeho draho­cenné krve. Vždyť on ji prolil za všechny, ať jsou jakkoliv vzdáleni, i za bolševiky, kteří se rouhají a chtějí smazati všude jeho jméno. Kéž na ně Pán vyleje znovu při mši svaté krev svého Srdce a všech svých ran, vždyť nechce smrti hříšníka.
Z toho následuje pro praktický život, že eucharistické Srdce Ježíšovo není nikterak předmětem dětinské zbožnosti, nýbrž vznešeným příkladem dokonalého darování sama sebe, darování, které by mělo býti v našem životě každým dnem velkodušnějším. Pro kněze mělo by každé proměňováni při mši svaté znamenati pokrok v duchu víry, dů­věry, lásky k Bohu a duším. A pro věřící každé svaté přijímání by mělo býti podstatně vroucnější než předešlé, protože každé musí v nás rozmnožiti lásku, připodobniti naše srdce dokonaleji Srdci Páně a připraviti nás, abychom ho druhého dne přijali lépe.
Eucharistické Srdce Ježíšovo je srdcem často pohrdaným, opuštěným, zapomínaným, zneuctě­ným a přece je to srdce, které miluje naše srdce, Srdce tiché, chtějící mluviti k našim duším, aby je naučilo znát cenu života skrytého a cenu darování sebe každým dnem velkodušnějšího.
Slovo se stalo tělem, přišlo mezi své a svoji ho nepřijali. Blahoslavení jsou ti, kdož přijímají vše, co jeho milosrdná Láska jim chce dáti, a kteří svým odporem nekladou překážky milostem, kterými by osvěcovali jiné, méně omilostněné! Blahoslavení, kdož po příkladu Páně se dávají každým dnem velkodušněji skrze něho, v něm a s ním!
Jestliže je uprostřed nevěřících i sebevíce vzdá­lených od víry jediná duše ve stavu milosti, oprav­du horlivá a nenáročná, jak byla duše Otce Karla Foucaulda, duše, která přijímá vše, co eucharistické Srdce Kristovo jí chce dáti, je ne­možno, aby ihned nebo později nepřecházelo něco z jasu této duše na zbloudilé. 3e nemožné, aby drahocenná krev nestékala jistým způsobem při mši svaté a neobmyla dnes nebo zítra alespoň v okamžiku smrti ony pobloudilé, kteří neodpo­rují vnukáním Božím, milostem, které je připraví k obrácení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kamila Kamila | Web | 31. srpna 2017 v 0:08 | Reagovat

Jake lekce kytary byste doporucili?

2 Bart Bart | Web | 9. září 2017 v 22:03 | Reagovat

Jaka je nejlepsi skola kytary

3 Bart Bart | Web | 23. září 2017 v 15:32 | Reagovat

WOW

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama