Svatý Vít*

31. března 2008 v 8:41 |  Fotografie
Svatý Vít jest celá říše stínů a světel, kterou budoval národ téměř od úsvitu svých dějin, náhrobek, který budoval všem svým mrtvým téměř od počátku svých dějin až na naše doby. Množství jeho tvářností jest nesčíslné, bohatství jeho členitosti jest tak nevyčerpatelné jako láska, která přetrvala tisíciletí a vždy stále hledala novou hloubku a novou vznešenost. Láska mrtvých k nám z něho mluví kouzlem, které se skvěje tklivostí a spanilostí, vycházející z nesmírné hloubky osudů a věků. Je to láska zkamenělá, ne však mrtvá; láska, která se zavřela v kámen, aby zůstala zachována pro oči budoucích.

Vroucnosti mrtvých odpovídá vroucnost živých. Svatý Vít jest vidění, jest celá říše vidění. Vidění lze se zmocniti uměním a v tomto případě zvláště uměním výtvarným. Svatý Vít jest však tisíciletá skladba výtvarného umění, která dosáhla jak nejvyššího vrcholu, tak největšího rozpětí a nejbohatší členitosti v posvátně vznešené harmonii. Malovati a kresliti tento chrám či jeho části - to znamená zachytit určitou tvářnost, jak se zjevila umělci či jak umělec k ní dospěl. Může se státi, že umění vzplane v takové síle, že obraz působí větší mocí, než jak působí předmět zobrazený v své zevnější realitě na oči nepřipravené, že ukáže krásu, které bychom sami třebas tak snadno nenašli. Ale umění jest vzácné, převzácné, a obraz jest obyčejně jen částečný obraz, jen částečná reakce určité nálady. Potřebovali bychom často řady obrazů milované tváře či milované věci, aby nám o ní pověděly všecko či aspoň dostatečnou část toho, co bychom chtěli vědět a oč nás mnohdy připravuje subjektivnost malíře. Známe-li nějakou osobu či věc a máme-li ji rádi, pak jest pro nás důležita každá podrobnost, která malíři uniká proto, že třebas tu osobu či věc nezná a nemiluje tak jako my. Subjektivnost mistrova může mnohé věci zvýrazniti a povznésti, subjektivnost pouhé nálady však stírá pro jeden detail, často i nahodilý a nedůležitý, řadu detailů vážných. Proto čistá objektivnost fysická jest tak důležitá pro lidi, kteří chtějí v obrazu míti věrnou památku svého vlastního důvěrného poměru k zobrazené věci. Věci se kreslí samy svým stínem a světlem a samy nám zůstávují na desce kroniku našeho důvěrného setkání.
Fotografie mluví skromně; netvoří, jen zaznamenává; kdo chce a umí hledati, najde, co v ní hledá. Fotografii však netvoří jen neživé oko čočky, nýbrž živé oko, živý duch a láska, která vyhledává chvíle a číhá na momenty, kdy tvář či věc se skvěje svou důvěrnou spanilostí, v jaké se snad ani umělcům nezjevuje v realitě, nýbrž jen v imaginaci. Je to číhání na určitou minutu denní, třebas v různých ročních dobách, kdy stín dosáhne určitého sklonu a jako rafie na orloji ukáže, že nadešel okamžik plného zjevení krásy. Umění fotografické jest jakýsi rituál slunce, dárce světla a života, dob denních a ročních. Věci s kreslí samy, ale vyhledávání a poznávání momentu jest svrchovaně delikátní věc ducha a lásky.
Tak se nám zjeví Svatý Vít z Jeleního příkopu; klečící rozkvetlý pahýl jabloně ve vysokém podrostu netroufá si hledět na obrovské průčelí chrámu, vystupující nad střechy domů, zatím co pozadí chrámu se ztrácí v polosvitu dálky jako spící gotický háj pilířů a fiál; a je v tom tolik ztajené milostnosti, že by stačila nesčíslným vzpomínkám lásky, smutku i povznesení.
Tři kamenné podobizny od mistra královské rodiny nechaly se přistihnouti ve chvíli, kdy kámen ožíval sluncem, kdy slunce prozrazovalo, že ta krása zkameněla, ale nezemřela; vidíme poprsí královny, jejíž otevřené, ale kamenné oči se usmívají za sna, neboť slunce jí zahřívá rozpuštěné vlasy a sahá jí na čelo, když ostatní obličej, jehož královská plnost rozkvétá z královské něžnosti, jest ve stínu; orlice na kamenném znaku nad jejím pravým ramenem se brání skřekem, snad proti rušení ze staletého spánku. - Karel IV. září sám svýma očima, svým obličejem; jas slunce zvláště na horním rtu i na měkkých vousech ukazuje jeho dobrotu a zvláštní laskavou energii štěstí; hlava jeho září, proto orlice může klidně spát ve stínu. Ale pak je hlava královny se znakem nad levým ramenem s tak kouzelným úsměvem pískovce, že tato fotografie nám v okamžiku svého vzniku zachytila nejen královninu krásu ve chvíli vznešené tklivosti, nejen posvátnou lahodnost pískovce a svrchovanost umění mistra královské rodiny, ale i nějaký nevýslovný citový vztah toho mrtvého bezejmenného mistra k té spanilé královně a tajemnou vážnost tohoto místa.
Skupina fiál se zdvíhá ze stínu k světlu; za nimi jest propast, prohloubená zelení zahrad, takže jemná závrať z kamenných výsostí působí z tohoto obrazu, třebas tento kout chrámu jest téměř v stejné výši s okem čočky. Tvrdému odrazu slunce od boků fiál odpovídá z hloubky těžká zámecká stavba s rozlehlou střechou svou ponurou a tvrdou prázdnotou, stíny však se pyšní nad stínem zahrad jako bor na skále nad hvozdem v údolí. Není tu lidské tváře - a přece jest v tom tolik sladkosti a důvěrnosti, jako by na tom kamenní spočívaly Bůh ví čí oči.
Úzký výhled do gotického pekla mezi pilíři a příčnými oporami, jejichž tma jest těžká jako centýř, a špičatými stříškami; oslňující zlaté světlo sálá sem jako oheň; nejhlubší úzkost s triumfálním jásotem jest tu spojena v čiře duchovní skladbu; to jest fotografie zjevení.
Na sloupu na ochozu odpočívá kamenný pták se zobákem zarytým do prsou a sní; arkýřovými okny táhne sem vítr, ale pták se nevyruší; cítí se zde v bezpečí a stínu; ale oko jej najde a jeho smutek a hrdost se zračí na obraze; návrší za Prahou, zarostlé a zastavěné, zjevuje se v okně, jako by sem nahlíželo a jako by se sem přibližovalo; pták sní a nevšímá si ničeho; jest tu pánem.
Objevem nových končin jsou však pohledy na stavění chrámu; to jest nová zkušenost v nynějších dobách. Slunce spolu se staviteli a dělníky staví chrám ze světla a stínu, pomáhá vyměřovati prostor. Vidíme, jak vzpřimuje sloupy a udržuje klenutí nad strmým lešením, jak ohlazuje nové stěny a vlysy, jak triumfálně kráčí arkádami, prohlížejíc náčiní tesařské a kamenické, zlatíc vlysy a rozehřívajíc tichou šeď pískovce do růžova. Tlumené zlaté duhování kamene lze tušit z těch klouzavých reflexů i polovičních stínů a tam, kde stín tlačí svou plností a tíží, promlouvá zase útěcha pevnosti a síly. Stále to roste všecko ze srdce mrtvých, kteří žili před námi, z toho nejlepšího základu.
Svatý Vít jest postaven uprostřed královského hradu, který sám se zdvíhá okázale nad městem, zaujímaje celý táhlý hřbet. Ale Svatý Vít strmí nad hradem tak mocně, že všecka čest patří jemu. Jeho skvělost tvoří kolem něho zvláštní hlubokou a jímavou samotu i v těch nižších polohách, kde se k němu přibližují domy úzké ulice; a když se zdvihne nad střechy budov do volného prostoru, kde bije vítr a slunce, kde se předou mlhy a oblaka, odkud může nahlížeti do zahrad, na město, na řeku a do dalekého kraje, tu jako by celý hrad se zahradami a celá část města byla komponována jen k jeho poctě, ač k jeho kráse mu stačí zahrada jeho pilířů, věčně kvetoucích a spanilých za světla i za šera. Jeho strmá vznešenost se sdílí o svou krásu se svým okolím, se stavbami a zahradami, a kdyby tyto stavby a zahrady byly sebe okázalejší, či sebe intimnější , přece jest to pouze všemohoucí působnost Svatého Víta, která jejich kouzlo, ať usměvavé či pochmurné, násobí svou úžasností. Svatý Vít se rozprostírá a kvete jako háj na temeni hřbetu, čímž se liší od mnohých jiných starých a slavných gotických katedrál, které se tísní nebo stojí osiřelé, nemohouce kvésti. Jest volný a svobodný jako láska, která z něho vyzařuje a pomáhá tvořit jeho okolí. Nemá holé a úsporné příkrosti, nemusil se omezovati na tísnivý přepych výzdoby plošné, nestal se s žádné strany pouhou stránkou knihy, byť sebe okázaleji vyzdobenou, květem lisovaným či umělým; má volnost, téměř jedinečnou volnost, ve které vévodí se spanilostí duchovní, v níž září tisíciletá spanilost ducha národního.
Jistě jest vděčný úkol studovati se zanícením všecky jeho podoby, jichž jest na tisíce bez jakéhokoliv opakování; každý jeho kout chová v sobě pohádku, a to nikoliv jen jedinou. Každá hodina má jinou barvu, jiný tón; každým úderem hodin se někde na některém místě chrámu vyvolává nějaký div světla a stínu, radosti a tesknoty, ať uvnitř či vně chrámu nebo na několika místech a snad všude. Snad by číhání na tyto krásy stačilo vyplniti celý lidský život, snad by tento život ani na to nestačil. Neboť tento chrám jest náhrobek všech mrtvých a jest to pomník živý.
Těch několik listů tohoto alba - škoda, že jich není stokrát více - jest vzácná nápověď toho, co tu čeká.

Poznámka
*Původně vyšlo jako předmluva ke knize fotografií Josefa Sudka: Předmluva - Introduction. In: Josef Sudek: Svatý Vít - Saint-Guy. Praha, Družstevní práce 1928, česky s. 6-11, francouzsky s. 11-18.
Pro zajímavost je třeba říci, že tato publikace je dle znalců pravděpodobně vůbec prvním portfoliem v historii české fotografie; dnes je album zcela nedostupné, neboť vyšlo pouze ve sto dvaceti číslovaných výtiscích podepsaných Josefem Sudkem a Jaroslavem Durychem. Josef Sudek pracoval na snímcích po několik let, lezl po lešeních se vším svým vybavením, hodiny čekal na vhodné osvětlení; zachytil tak mnohé pouhým okem neviditelné detaily chrámu. Nesmírně působivé je též, že Svatého Víta zachytil v období oprav, obnovy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pedro Pedro | Web | 30. srpna 2017 v 23:49 | Reagovat

Fakt?

2 Sandokan Sandokan | Web | 9. září 2017 v 21:43 | Reagovat

To je moc zajimave

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama