Polská varianta angažované poezie

27. března 2008 v 6:40 |  Recenze
V posledních letech proniká do České republiky ze sousedního Polska řada vlivů, které spoluutvářejí zejména oblast kultury (nejen v pohraničí) a rovněž katolického náboženství a s ním spojené spirituální literatury. Z Polska se k nám šíří básnická díla literárního proudu, takzvané kněžské poezie. Autoři neformálně sdružení pod tímto názvem podle slov opavského editora a literárního vědce Libora Martinka "hledají odpověď na složité existenciální otázky a ve značné míře odkrývají emocionální a duchovní napětí, jemuž je kněz při své službě vystaven". Nelze pominout, že taková charakteristika je pouhou frází a nepodává nám žádnou informaci o specifiku, které by tento typ poezie odlišovalo od typu jiného. (Neboť co jiného je úkolem převážné většiny poetických děl, než právě hledat odpověď na existenciální otázky či odkrývat něčí emocionální a duchovní napětí?). Ke kněžské poezii se v Polsku hlásí stále více básníků a kněží v jedné osobě, jejichž tvorbě je údajně věnována velká pozornost ze strany literárních teoretiků, mnohdy ovšem rovněž katolických kněží (mimochodem redaktor výboru Miązkovy poezie je český kněz a básník František Xaver Halaš). Skutečnost, že tento typ poezie píše vyhraněná skupina literátů, kteří se vyjadřují k vyhraněným tématům, že jejich díla posuzuje vyhraněná skupina literárních kritiků a zřejmě čte také vyhraněná skupina čtenářů, vybízí ke konstatování, že se jedná o jednu z moderních variant angažované poezie.

Tomuto proudu v polské poezii se prakticky i teoreticky věnuje také docent slavistiky, katolický kněz a básník Bonifacy Miązek. Praktickou lekci z této poetiky představuje jeho sbírka Návraty, která v minulém roce vyšla v nakladatelství Libora Martinka LITERATURE & SCIENCES v Opavě. Teoretickou stránku věci zase ilustrují Miązkovy přednášky o polské literatuře na Vídeňské univerzitě a jeho editorská činnost, která vyústila do básnické antologie Słowa na pustyni. Jedním z cílů autora tohoto výboru bylo podle slov Libora Martinka "od religiózní lyriky odlišit kněžskou poezii, když si uvědomuje dualismus role kněze a básníka". Bonifacy Miązek skutečně reflektuje svou práci kněze i básníka a dokonce mezi nimi i rozlišuje - "Poklekni / v tvém životě je důležitější černá sutana a úsměv / na lekcích katechismu - než básně". Ale i tehdy, kdy se stylizuje do role básníka, zůstává knězem a naopak (svědčí o tom například fakt, že většina námětů, kterým se ve svých básních věnuje, vychází právě z církevního prostředí). Důsledně rozlišovat mezi společenskou rolí kněze na jedné a básníka na druhé straně tedy není možné. Snaha o definici specifického proudu kněžské poezie mimo povodí "tradiční" spirituální lyriky podle mého názoru selhává.
Svou kněžskou "funkci" demonstruje Miązek na formální i tematické rovině svých básní (to je ostatně pro angažovanou literaturu typické) například, když pro své verše volí názvy typu "O kněžství" nebo "U příležitosti výročí dvaceti pěti let kněžství" nebo tehdy, když většinu svých básní věnuje kolegům-kněžím (a tím zároveň vytváří dojem výlučnosti, uzavřeného publika, pro které je poezie určena). I v tematické rovině textu se odráží skutečnost, že autorem je polský katolický kněz. Jednou ze základních charakteristik básní je totiž moralistní tón (jednu báseň Miązek dokonce pojmenoval přímo "Strofa s morálním ponaučením"). Ten se obzvláště intenzivně projevuje v básních, v nichž je užito druhé osoby singuláru, která tuto mravokárnost ještě zesiluje - "Neříkej tedy že svět je špatný / to jen u tvých víček se přivřela obruč prostoru / roztrhni ji hlouběji potkáš slunce a lidi / dobré lidi." Dalším typickým znakem této poezie je nekritičnost vůči všemu, co je básníkem-knězem považováno za katolické a naopak maximální kritičnost vůči všemu ostatnímu, zejména vůči totalitní minulosti a bezbožné přítomnosti spojené s masovou kulturou: "Zvoní rudý řetěz / škrtí obojek / a černý šátek k černému výročí / jenom růženec volá vaše jméno." nebo "Individuálně / stavíme dům, město, vyměřujeme hranice. / V mase / pálíme domy, útočíme na lidi, / u bran měst stavíme šibenice."
Černobílé vidění skutečnosti a s tím související jednostranné moralizování tedy považuji za mnohem typičtější znaky polské kněžské poezie, než ty, které vzletně uvádí ve svém doslovu Libor Martinek. Doslov by ostatně také zasluhoval pečlivější práce -slušelo by se přizpůsobit text běžnému čtenáři poezie, nesnažit se o násilnou interpretaci Miązkových veršů a jejich následnou hyperbolizaci. (Nemohu ubránit dojmu, že se původně jedná o přednášku určenou posluchačům literárního semináře). V neposlední řadě by měl editor také respektovat Pravidla českého pravopisu v psaní velkých písmen (křesťanský Bůh se skutečně píše s velkým počátečním písmenem) - je to namístě zvláště v případě výboru poezie katolického kněze.
Miązek, Bonifacy: Návrat, vydal Libor Martinek, vydavatelství a nakladatelství LITERATURE & SCIENCES, Opava 2005.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Libor Martinek Libor Martinek | E-mail | 27. ledna 2011 v 15:25 | Reagovat

Nevím,jak recenzent tento výbor z Miązkovy poezie četl.Ediční poznámka uvádí:"Český překlad veršů Bonifacyho Miązka Návrat vychází z londýnského vydání výboru autorových veršů Sandomierskie wirydarze (2004, London, Oficyna Poetów i Malarzy) v redakci a výboru Krystyny Bednarczykové." Pan F. X. Halaš byl spolu s Jiřím Červenkou pouze nápomocen při redakci překladu textů knihy.Připouštím,že Miązek místy moralizuje,odmítám,že by šlo o černobílé vidění skutečnosti.Naopak na katolickou literaturu Ivo Harák v recenzi sbírky Návrat mj. uvádí: "Za velkou újmu bych ovšem pokládal, pokud bych nemohl čísti básně, v nichž se františkánská pokora (jako u našeho Anastáze Opaska) snoubí s rafinovanou reflexí (jako u Zdeňka Rotrekla; také filosemity mezi katolíky), v nichž se vjedno spájejí obraznost s konkrétností, obraz skutečnosti mimoliterární s vědomou reflexí skutečnosti umělecké. Velmi mne oslovilo Miązkovo (jistěže kněžské) pojetí času, jeho plynutí – a našeho pomíjení: času jako údělu – ba spíše: jako úkolu! I motivy zdánlivě nebiblické (stará Cikánka) zní starými příběhy a pravdami. Velká je odvaha uvidět, odvaha pojmenovat: pravdivě, přesně, umělecky přesvědčivě. A když už básník někde nad míru dopovídá, vysvětluje a vychovává, nerozněžňuje se ani nerozteskňuje, není sentimentální.
Věru, jak umně svede rozehrát přírodní dění, aby bylo nejen kulisou, ale aby se stalo soupodstatným s lidským osudem, o jehož zobrazení se pokouší, se smyslem tohoto osudu, života.
Mezi symboly, jichž výklad je nejednoznačný – byl takto záměrně ponechán na čtenáři –, je klíčovým slovo: „Nevím.“ Je to slovo pronesené s opravdovou pokorou před stvořeným světem a především před samotným Stvořením. Se slovem i onou pokorou souvisejí samozřejmě kritické reflexe typu: „Pod klenbou cizího nebe/jsem pochopil/proč se lidé za soumraku na sebe usmívají/proč se stará žena přehrabuje v popelnici/proč svaté zavíráme v kleci kostelů/jako vzácné papoušky.“ Souvisí s tím také pravdivě hořké: „Není záchrany.“ Anebo: „Je tady prázdno a chladno;“ přestože „…domy jsou jiné/mohutnější a veselejší/křičí z nich blahobyt až na ulici.“ – Píše-li tedy Miązek o zoufalství, píše o něm proto, aby ho pojmenoval, aby mu nepodlehl, aby je přemohl – slovem.
„Najít dávné radosti zelené jako někdejší léta.“ – „Vracím se,/tedy jsem. A tehdy vznikají básně.“ – Ale když už není kam a ke komu se vracet, je tu ještě návrat v duchu a pravdě, návrat v paměti a ve slovech. Úsilí postavit se pomíjení vynětím trvalého, jeho oslovením a přesazením do živné půdy veršů. Pravdaže nesnadných – jako je nesnadným každý opravdový život, jako je nesnadnou každá dobrá literatura. A z té, konkrétně ze slov českého spirituelního lyrika Vladimíra Holana, víme, že lehká jsou jen hovna.
Právě tím, jak autor polské kněžské poezie Bonifacy Miązek svého čtenáře hladí proti srsti, mne přesvědčuje, že další návraty budou moci v jeho básních ještě mnohé objevit." Tolik Harák. Výtka, že v doslovu tuto poezii násilně interpretuji a pak hyperbolizuji je tendenční, podobně, ale rozhodně nikoli stejně jako já, totiž o této poezii smýšlejí kritici mnohem vzdělanější než autor této recenze (např. pořadatel německého výboru, který vyšel až po výboru českém, prof. Jacek Wachowski a další), jenž se pod ni ani nepodepsal. Hrdina! U kněze se jaksi přirozeně předpokládá, že bude mít ustálený a nikoli postmoderně rozmytý hodnotový systém, že svého čtenáře o čemsi chce přesvědčit, ba dokonce ho i vést, každá profese nese svoje a jak autora, tak lyrický subjekt poněkd utváří či mírně deformuje, ale zrovna Miązek nebo jemu dosti podobný Twardowski se č-b viděním reality zrovna nevyznačovali. Nevedu ani žádný seminář z polské literatury, takže můj text má jiné žánrové východisko. Ano, křesťanský bůh se píše s velkým B, měl jsem se tím řídit i v doslovu (mea culpa!), v překladech básní polského kněze na emigraci samozřejmě respektuji křesťanského Boha s velkým B. S Pánembohem! Libor Martinek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama