Nová fakta o Giordanu Brunovi

14. března 2008 v 13:10 |  Náboženství
Obvyklým námětem protikatolické propagandy je upálení na hranici italského filozofa-panteisty Giordana Bruna r. 1600. Italská zednářská vláda mu postavila r. 1900 v Římě na Campo dei Fiori (náměstí Květů) pomník a učinila z něj symbol proticírkevního boje. Aniž bychom chtěli ospravedlňovat krutý trest smrti pro Bruna, je třeba mít na paměti, že tento muž nebyl v žádném případě světec a mučedník. Americký historik John Bossy vydal již před léty publikaci o tomto bývalém mnichovi dominikánského řádu, kde shromáždil všechna dostupná fakta. Ta vůbec nesvědčí o jeho mravních kvalitách, spíš naopak. Historická realita je taková, že Giordano Bruno se dopouštěl kriminálních zločinů jako vrah a také jako agent a konfident cizí mocnosti.

Narodil se r. 1548 v Nole u Neapole. Jako 15 letý vstoupil r. 1563 do dominikánského řádu, kde brzy proslul jako "enfant terrible" pro svoji totální neochotu podrobovat se příkazům a rozhodnutím. Odmítal např. mít ve své cele obrazy svatých a popřel také některá dogmata. Přesto však nakonec dosáhl kněžského svěcení a doktorátu teologie. Dominikánský řád proti němu vedl r. 1576 proces kvůli herezi, Bruno však opustil svůj konvent v Římě a uprchl z italského území. Když mu v tom chtěl převor kláštera zabránit, zavraždil jej a hodil do Tibery, jak uvádějí svorně Konrád Kubeš ve své Apologetické abecedě (heslo: Bruno) i John Bossy. Za tento delikt, jednoznačně kriminálního charakteru, byl hledán církevní inkvizicí i světskými soudy po celé Evropě.
Uchýlil se, po kratším pobytu v severní Itálii, do Ženevy, centra kalvínského protestantismu. Tam ale vyvolal pobouření svými názory, jež přesahovaly samotné hranice křesťanství. Bruno např. hovořil o Ježíši jako o "velkém filozofovi" a odmítal Jeho Božství i zázraky. To bylo nepřijatelné i pro kalvínskou Ženevu, neboť protestantský reformátor Jan Kalvín plně akceptoval nauku o Boží Trojici a Božím synovství Ježíše Krista. Brunovi hrozilo zatčení, uprchl proto do Francie, kde získal přízeň krále Jindřicha III., jenž ho r. 1583 pověřil, aby vyučoval filozofii na Collége de France v Paříži. V doprovodu královského vyslance se krátce nato vydal do Anglie, kde delší dobu zůstal.
Anglickou královnu Alžbětu I. si naklonil svým spisem "O hrdinských vášních", který jí také věnoval. Zde obhajuje hříchy proti 6. přikázání a odmítá katolickou morální nauku, která přikazuje bojovat proti pokušení. Královna Alžběta, jež nežila pohlavně mravně, nacházela v Brunově spisu obhajobu své pochybné morálky, proto mu projevovala všestrannou přízeň. Bruno učil na školách v Londýně a diskutoval s profesory univerzity v Oxfordu. V Anglii také napsal téměř všechny své spisy, z nichž nejznámější jsou "O příčině, principu a jednotě", "Večeře Popeleční středy" a "Vyhnání triumfující bestie". Hlásá tzv. naturalistickou filozofii, to znamená, že Bůh a příroda jsou jedno a totéž. Osobní Bůh jako rozumová bytost v Brunově pojetí neexistuje, pouze jako neosobní vnitřní síla světa a vesmíru. Bruno je hlasatelem panteismu, to znamená světového názoru, že Bůh není nad světem, vesmírem a člověkem jako Stvořitel, ale uvnitř jako jakási vesmírná duše. Bruno též jako první hlásal teorii o nadčlověku, jenž se prý musí prosadit násilím a krutostí. Tyto názory v 19. století převzali Friedrich Nietzsche a od něj potom šéfideolog německého nacismu Alfred Rosenberg. Bruna se dovolával i šéfideolog italského fašismu Giovanni Gentile. Zarážející je přitom arogance, s jakou Bruno vystupoval. Jeho spisy jsou plny netolerance a nadávek vůči všem, s jejichž názory nesouhlasil. Při disputaci v Oxfordu vyvolal obrovskou bouři nevole, protože své oponenty urážel a zesměšňoval. Nemusel se však obávat postihu, protože nad ním držela ochrannou ruku samotná královna Alžběta...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama