Nápodoba a výtvarné umění

5. března 2008 v 7:57 |  Výtvarné umění
Jednou ze základních kategorií klasické estetiky je pojem nápodoba. Platón považuje věci za odlesky idejí - vzorů, umělecká díla pak za napodobeniny věcí. Umělecké dílo je proto vlastně napodobenina napodobeniny, protože věc napodobuje ideu a umělecké dílo napodobuje věc. Z tohoto důvodu si Platón umění a umělců příliš necenil. Podle něj je umění až na třetím místě od pravdy, jde jen o obrazy jevů a představuje jen to, co je proměnlivé a nestálé. Umění by proto mělo zobrazovat alespoň věci, které jsou zobrazení hodny, tedy takové, které mohou vést lidi k mravnímu zdokonalení.

Aristoteles má na umění názor jiný. I on považuje umělecké dílo za napodobení. Pud, který člověka vede k napodobování, je podle něj přirozený a vede k poznání. Narozdíl od Platóna staví umělecká díla nad věci, protože zobrazují to, co je obecné. Napodobování podle něj není prostým kopírováním skutečnosti. Umělec podobně jako filosof vychází ze smyslového vnímání a postupuje k obecným pojmům, skrze smyslové proniká k tomu, co je obecné a podstatné. Napodobením umělec vyjadřuje nějakou pravdu skutečnosti. Umění nezobrazuje jednotlivé předměty, ale jejich ideje - typy. Původ uměleckého díla je v umělci, v němž se zrodí idea uměleckého díla tím, že se snaží napodobit konkrétní věc. Umělec pak tvoří podle této své ideje, v níž má výtvor svůj původ.
Nejvíce patrná tendence k nápodobě skutečnosti existuje u výtvarných umění, obrazy, sochy apod. jsou považovány za ikonické znaky. Pokud Peirce charakterizuje ikon jako znak, který má s tím, co označuje, společné vlastnosti, pak je třeba zamyslet se nad tím, jaké vlastnosti má kupříkladu portrét s osobou, která stojí modelem, společné. Musíme uznat, že fyzikální strukturou se obraz člověka skutečnému člověku nikterak nepodobá. Spíše je třeba říci, že podoba obrazu a skutečnosti, je dána percepcí, tedy tím, že adresát v obrazu určité podobné vlastnosti s originálem rozeznává. Když jsou za podobné označeny dvě chemické látky cukr a sacharin, není to také proto, že se nějak podobají strukturou svých molekul, ale proto, že obě látky člověk vnímá jako sladké, obě dvě vyvolávají podobné smyslové vjemy a právě to způsobuje, že je jim přisuzována podobnost. Je to proto, že nápodobu nemůžeme označit za proces podobný otištění pečetidla do vosku, ale že zprostředkovatelem vztahu mezi znakem a označovaným, je tvůrce, přes jehož představivost, fantazii, pojmový aparát a řemeslnou zručnost je napodobovaná věc přefiltrována, až ke konečnému výsledku, kterým je obraz nebo socha. Můžeme říct, že autor spíše zachycuje pojem věci, který vzniká na základě jeho poznávacích schopností.
Karikatura například má s předlohou společného jen velmi málo, proporcionálně se postavičky karikatur nepodobají lidem. Přesto lidé spolehlivě poznávají v karikaturách známé osobnosti. Karikatura totiž zachycuje (a značně přehání) rysy, které danou osobu charakterizují. Tyto rysy jsou získány abstrakcí od toho, co je nepodstatné (co v tomto případě neslouží k rozpoznání osoby). Karikatura je svým způsobem obrazem pojmu, který máme o nějakém člověku.
KARIKATURA ZNAMEHO POLITIKA
Nezanedbatelnou roli v tom, proč považovat dva předměty (skutečnost a obraz) za podobné pravděpodobně hraje i společenská konvence, která do jisté míry určuje, jak má být něco ztvárněno, aby to bylo rozeznáno jako podobné. Úsilím malíře Johna Constabla bylo pracovat tak, aby jeho obrazy zrcadlily přírodu, aby byly co nejrealističtější, a my dnes tak jeho obrazy vnímáme. Chtěl zachytit krajinu co nejvěrněji, proto podrobně studoval přírodní osvětlení a sérii studií mračen vytvořil pod vlivem bádání meteorologa Howarda. Ve své době byl považován však za průkopníka nového, nekonvenčního stylu a jeho obrazy na pařížských Salónech vyvolaly senzaci. Teprve s dalším rozvojem realismu se ustanovila konvence, která Constableův způsob zobrazování uznala přesným.
JOHN CONSTABLE, STUDIE OBLAKŮ, 1822
Výtvarná umění od svého ideálu co nejvěrnějšího zobrazení reality, který byl přítomný již v antickém umění, postupně začalo upouštět po vynálezu fotografie. Malířům bylo zřejmé, že fotografii, která je přímým otiskem části skutečnosti, nemohou jejich obrazy v přesnosti zachycení reality konkurovat. Po období realismu do malířství opět vstoupila osoba umělce - přestává jít o to zachytit věci tak, jak vypadají, ale tak, jak jsou vnímány nebo poznávány. O zachycení vjemu usiluje impresionismus.
CLAUDE MONET, DOJEM, SVÍTÁNÍ, 1873
Naopak expresionismus má za cíl vyjádřit nikoliv autorem vnímanou realitu, ale nitro umělce.
EDWARD MUNCH, KŘIK, 1893
Kubismus nezobrazuje svět tak, jak je smyslově vnímán, ale tak, jak je abstraktně poznáván, usiluje tedy o smyslové vyjádření toho, co nemůžeme ve skutečnosti nikdy vidět, co však můžeme myslet. Analytický se snaží o rozklad věcí na geometrické tvary, naopak syntetický kubismus usiluje o složení věcí prostřednictvím linií a ploch. Oba směry využívají základních myšlenkových operací - analýzy a syntézy.
PABLO PICASSO, AVIGNONSKÉ SLEČNY, 1907
Abstraktní umění pak na nápodobu skutečnosti zdánlivě rezignuje, nicméně čisté tvary a barvy, které se snaží zachytit můžeme také víceméně považovat za vyjádření poznané reality, reality, která prošla filtrem představového a pojmového aparátu umělce, a snahu dát abstraktním věcen hmotný tvar.
KAZIMIR MALEVICH, ČERNÝ CTVEREC, 1915
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kamil Kamil | Web | 30. srpna 2017 v 23:44 | Reagovat

Jake lekce kytary byste doporucili?

2 Barman Barman | Web | 9. září 2017 v 21:37 | Reagovat

WOW

3 Sandokan Sandokan | Web | 23. září 2017 v 14:56 | Reagovat

Muze levak hrat na normalni kytaru?

4 Levak Levak | Web | 28. září 2017 v 4:14 | Reagovat

To je docel dobry

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama