Kaliologie čili o výslovnosti VIII.

24. března 2008 v 7:50 | Josef Durdík |  Durdík, J.: Kalilogie
Konečně by každý, kdo veřejně mluví, měl tolik zdvořilosti míti a za svatou povinnost svou pokládati, aby poznal mluvnici svého jazyka. Není to věru tak obtížné, jak by se mnohému pohodlnému zdálo, a vyplatí se hojně. Předně znalost gramatiky podporuje a ustaluje správnost i libozvuk mluvy, za druhé podporuje pamět - kupříkladu: Někdo měl říkat zpaměti následující větu: Vaši vojáci nás lapli jakožto lidé sprostí a hloupí! Neznaje mluvnických pravidel spletl si i a e, a říkal : Vaši vojáci nás lapli jakožto lidi sprosté a hloupé. Nevěděl, co je první, co je čtvrtý pád, a jmenoval sebe tím, čím chtěl poctít vojáky. Kdyby však byl věděl, že lidé jest první a lidi čtvrtý pád atd., nebyla by mu pamět tak selhala. Vůbec 4. pád množného čísla posud velmi trpívá i na rozsáhlé veřejnosti. Slýcháme i moje milí! (místo: moji milí), to jsou silné muži. Pražské genitivy: dětích, lidích, husách, brkách aj. derou se až do "volené" mluvy: "Bylo tam mnoho lidích." Předložka mimo žádá 4., kromě 2. pád; tedy mimo to a krom toho. V Praze také zaměňují se předložky od a o: zmínil se od jeho knihách. Jiné chyby i v tištěných básních: z něj, do něj (!) místo z něho, do něho. Udržujme staré, správné a libozvučné: bych, bychom proti novému bysem, bysme. Kde lokál v řeči lidu se zachoval, nezapuzujme ho; říkají ve Vamberce, v jazyce, ač v jazyku raději zdá se mnozí píšou.

Jiné chyby jsou: dialektické já tě dám místo já ti dám; třetí osoba množného čísla, která se tak jednoduše tvoří od přikazovacího způsobu: hleděti, hleď, hledí; házeti, házej, házejí došla úplného neladu, takže slýcháme: lidé hledějí a hoši hází. Indiáni tam chodějí a dopouští se zločinův místo chodí a dopouštějí. Této chyby nejsou prosty ani spisy čelných autorův a básníkův. Když skloňujeme král Václav, musíme skloňovati obě slova, kupříkladu: Vypravuju o králi Václavovi; rovněž tak, je-li příjmí cizí, slovo jinojazyčné, kupříkladu don: Vypravuju o donu Filippovi a nikoli o Donfilippovi; čtu lorda Byrona, a nikoli Lordbyrona. Často též osnují se pravidla zhola zbytečná, kupříkladu psaní jmen ženských, v poslední době zaváděné: Marie Dlaskova a Marie Dlasková, prvé prý pro svobodné, druhé pro vdané ženské (!): to není ničím odůvodněno. Marie Dlaskova jest Marie, která Dlaskovi náleží, jako se může říci Marie Raffaelova (obraz od Raffaela malovaný); kdežto jmeno jest vždy pouze Marie Dlasková, nechť je vdaná nebo svobodná. Mezi krátkým a a nevdaností není pražádného vztahu. Udrží-li se však "distinkce" ta, budiž; pak by mohly ženské žádat, aby ženatost také bylo znát na jmenech mužských, tedy as Jan Dlask a Jan Dlasků.
Seznam tento dal by se ovšem valně prodloužiti - avšak seznamy nic nepomohou. Příležitostně musíme poklesky opravovati, pokud tomu "dobrý tón" dovolí. Ostatně v toto místo naší rozpravy náleží celá gramatika českého jazyka, tedy položme velké atd.! Vedle pádův a koncovek vůbec máme ještě jiný důležitý zřetel jazyka, totiž vazbu vět, obraty slovní a fráze. Těch bychom měli hleděti víc, než posud činíme. Nechci navrhovati, aby se zde jazyk nerozšiřoval, aby pro nové vztahy netvořily se také nové výrazy a obraty. Ale na starší neb už hotové české, zvláště kdy jsou pěknější a význačnější, nemáme zapomínati. Konečně za důležitý živel považujeme náměstky, číslovky, předložky a příslovky, které se týkají ducha jazyka. Objasníme slova tato několika příklady. Jak liší se jazyk český od německého v užívání náměstek svůj a jeho! Místo: jednal o své újmě píšou jednal na svou pěst (auf eigene Faust). My říkáme slovu dostáti, a nikoli slovo držeti (Wort halten).
Objevil se mi zcela vhod snad lepší jest než objevil se mi zcela v pravý čas (zur rechten Zeit). Lid táže se a odpovídá: kolik je mu let? - bratru je dvanáct let - a nikoli: jest dvanáct let stár. Rozdíl mezi slovy zletnění a promlčení (Verjährung). Lépe jest říkati: dostal dvacet zlatých odměny než dostal odměnu dvaceti zlatých; podobně urazil pět mil cesty lépe než urazil cestu pěti mil. Německé: vojáci jsou vidět, odtud je hudba slyšet místo českého: vojáky jest vidět, hudbu je slyšet se též valně rozmohlo. Místo pěkného a srozumitelného: hleděl s vrchu nad městem čnějícího čítáme: hleděl s nad městem čnějícího vrchu - a vůbec strkají se podle německého způsobu i nejdelší atributy před slovo, ač za slovem místa dost. V němčině však nesmějí dát attribut za slovo nikdy, a sebedelší před slovo mohou, poněvadž mají artikul ku pomoci. Toho nemáme my, ale můžeme si jinak pomoci. V užívání participií vyskytuje se tato chyba velmi zhusta, zvláště v novinách, proto se musí na ni prstem ukázati, větami z nich vyňatými. Užil jezuity způsobeného stavu. (Er benützte den von den Jesuiten geschaffenen Zustand.)
Když vláda pruská vypověděla veliký vliv v provincii své požívající vlastence francouzské z Alsasu. (Jaká krásná věta!) Že takými výroky sloh český kazíme, netřeba dokazovati; a skoro ve všech případech jest pomoc velmi nasnadě. Obraty však, které shledáváme ve všech jazycích vyvinutějších, tedy zejmena v německém, francouzském, anglickém, které mimoto v českém znění jsou pěkné, srozumitelné a nevyhnutelně potřebné, mají své právo; nevylučujme jich, nechť by starší spisovatelé jich nebyli užívali. To hlavně platí o všech oborech vědy a spisovnictví, které za naší moderní doby teprv povstaly nebo povstávají. Spisové minulých věků mějtež pro nás kladný význam - vynímejme z nich, co jest pěkné, a osvojujme si to znova; ale považovati je za hranici, kam až český jazyk dostoupiti může, že co v nich není, vůbec se nesmí ani vyskytnouti, jest patrná pošetilost. Spisovný jazyk český, jakýž byl před úmrtím Veleslavíny (1599), našim nynějším potřebám nevyhoví. Jaký však soud bychom vynésti musili o mluvě básnické onoho věku! Není druhého příkladu, aby se kde bylo usilovalo o podobné umrtvení jazyka. Ovšem jazyk náš byl dlouho zanedbán - ale proto sluší nyní dbáti pilněji o jeho postup, nikoli o jeho couvání.
Proti všemu nedorozumění v tom směru pomůže jeden lék: rozšiření pravých náhledů nového vědeckého mluvozpytu, rozhled po šírém světě, znalost moderních jazyků, jich vývoje a jich literatur. Někdy cizí fráze, proti níž se horlí, jest pouhý obrat, figura neb obraz mluvy a nepříčí se v praničem duchu českému. Jindy opět máme my svou vlastní náhradu. A v tom vlastně záleží úloha všech Brusův, Brouskův a Strážcův jazyka, aby vyhledávaly ony náhrady a zapuzovaly nepěkné a nesrozumitelné stvůry, jakož aby hájily výrazů všech, které jsou v nemilosti, protože jsou nové, ale ničím mluvě naší neodpírají. Jakým způsobem by sestaven býti měl takový Brus, aby skutečně úkolu svému dostál, jest posud záhadou. Jedno vodítko zdá se mi vhodným, totiž vodítko praktičnosti, obrátit se přímo k těm chybám, se kterými v novinách a rozšiřených knihách nejčastěji se potkáváme, a při každém opravení položit spolu všeobecné pravidlo, které pro jazyk český skutečně jest karakteristické. Opravení slohu může se státi jen znenáhla a neměla by snaha tím směrem zabíhati až v pedantickou krajnost; tak by se konečně zjevilo mnoho příkazů, sloh zcela obzvláštní, ale nikdo by nemohl tak psáti. Kdo by psal, zplodil by sice slohová cvičení rázu podivínského, ale nestrhl by za sebou výkonné spisovatelstvo.
Ve formách a v partikulích, ve vazbě a v obratech skryt jest duch jazyka; tak hleďme. Co se týká slov samých, čili lexikální stránky mluvy, nadsazovali jsme ji z choutek puristických. Můžeme ovšem slov nadělati dost, abychom ani jediného cizího slova neměli; někdy však lze cizí výraz převésti jen blíživě, takže on a výraz domácí přece nám označují dva pojmy, ač velmi málo rozdílné. Ignorovati jest as tolik jako nevšímati si něčeho; kdo jemný rozdíl mezi oběma necítí, tomu snadno býti puristou. A tak v četných případech jiných. Ostatně v básnictví užívání cizích slov jest velmi obmezeno, takže odtud žádné nebezpečí nehrozí. Buďme rádi, že máme hojnost slov, ale cizí slovo samo o sobě nekazí nám mluvu tak, jako cizí obrat, jenž zapuzuje nějaký dobrý domácí zvuk.
Slovíčko sem, slovíčko tam - zvláště terminus technicus náleží více svému odboru než mluvě, nás tedy nelekej. Zde vezměme sobě za příklad spisovatele starší, ne abychom jimi zastaviti chtěli postup další, ale abychom obohacovali mluvu svou. Oni mají dosti cizích slov. Toť hned jedna věc, ve které jich následovati nesmíme. Nemyslím tedy, abychom cizí slova už vyvržená opět zaváděli, tolik svobody však, jako oni mají, sobě též osobovali za doby této, kdy náhled o mluvě lidské jest vůbec zcela jiný, než býval tehdy. Ani proti terminologiím čistoty jazyka dbalým nesměřuju slovem svým o termínu technickém, nýbrž hájím pouze svobody ve spisovném jazyce a vlivu živé mluvy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kajusQa kajusQa | Web | 24. března 2008 v 7:50 | Reagovat

ahoj, prepac za reklamu ale u mna na blogu je bleskovka tak ak chces sa zapoj...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama