Kalilogie čili o výslovnosti II.

12. března 2008 v 10:54 | Josef Durdík |  Durdík, J.: Kalilogie
Souhláska má svůj pravý zvuk před samohláskou nebo mezi dvěma samohláskami. Na konci slova a ve sběhu s jinými souhláskami nesnáší se někdy tento pravý zvuk s přirozeností našich mluvidel, a pozměňuje se tedy u vyslovení, ač pravopis musí šetřiti původní souhlásky a psáti, co se vysloviti nemůže neb aspoň nepěkně se vysloví. Některé z případův těchto buďtež vytčeny.

I. První pravidlo týká se důležitého rozdílu tupých a ostrých souhlásek. Každá ostrá souhláska má svou příslušnou tupou podle následujícího sestavení:
Ostré: f ch k p t ť s š c č
Tupé: v h g b d ď z ž dz dž*)
a) Na konci slova může se vysloviti pouze souhláska ostrá; kdyby podle původu právo měla souhláska tupá, musí se tam sice psáti, avšak u vyslovení přechází ve svou ostrou. Loviti, lovu ukazují, že se musí psáti lov, a přece u vyslovení slyšíme lof, totiž tupá v přešla ve svou ostrou f.
b) Tupá souhláska před ostrou musí u vyslovení taktéž proměniti se v ostrou. Sladiti, sládek a podobná ukazují právo souhlásky tupé (d), musí se tudíž psáti sladký, ale u vyslovení slyšíme slatký.
c) Ostrá souhláska opět před tupou u vyslovení mění se na svou tupou. Prositi ukazuje právo souhlásky ostré (s), a proto musíme psáti prosba, pronášíme však prozba.
V těchto případech řídí se tedy pravopis ne výslovností, nýbrž původem slova, a nastane-li pochybnost, jaká souhláska se má psáti, stačí pouze pochybné slovo tím způsobem v jiný tvar proměniti, aby pochybná souhláska objevila se před samohláskou; pak nabude svého pravého zvuku, kterýž v otázce pravopisné rozhoduje. Tak podle sluchu pouze měl bych vlastně psáti hloupka- ale malé rozjímání uvede mi na pamět slova hluboký, hloubati, hlubina, prohlubeň téhož původu, i vysvítá, že se též musí psáti správně hloubka. Kdyby se někdo držel pravidla nejčelnějšího: "Čti, jak co psáno jest," musil by se odhodlati b vysloviti před k; šlo by to jaksi, kdyby přibral ku pomoci zvláštní poloněmé e,za b postavené, nebo kdyby následující ostré k zaměnil v tupé g,vyslovil by tedy buď hloubeka neb hloubga.
Nám by se obé drsným zdálo, marno jest namáhati se proti přirozené možnosti provésti pouhým vyslovením všecky požadavky pravopisu. Měkkost výslovnosti české zakládá se také na tomto, že ve sběhu souhlásek neb nakonci slov nestojíme nikdy na pravém zvuku původní souhlásky,nýbrž že povolujeme přirozenému úkonu mluvidel a že i zde vyslovujeme lehce, nenuceně. Z druhé strany však rozeznáváme velmi dobře b a p, d a t, g a k atd., ano svědomitě, správně,takže pozměněné vyslovení hlásek těch nepochodí z nedbalosti, a leze smyslu pro přirozenou a možnou ladnost. Výsledné pravidlo lze tedy sestaviti takto: Nenamáhej se tupou souhlásku na konci slov nebo před ostrou vysloviti tak, jak psáno jest, nýbrž vyslov ji ostře a ostrou souhlásku před tupou vyslov tupě.
Tak budeme správně ale nenuceně psáti: vyslovovati, skoro jako by bylo psáno:
sníh - sních
lov - lof
pruh - pruch
Hamburg - Hamburk
slib - slip
hrob - hrop
lid - lit
snad - snat
sleď - sleť
úkaz - úkas
stráž - stráš
v pátek - f pátek
lehký - lechký
hloubka - hloupka
sladký - slatký
roztrhnouti - rostrhnouti
kdo - gdo
Bůh - búch
s Bohem - z bohem
prosba - prozba
obsah - opsach
rozkaz - roskas
dívka - dífka
atd.
Pravidlo*) toto sice jest jednoduché: lid se také nikdy proti němu neprohřeší. To se stává teprv tehdy, kdy se mluví jazykem spisovným a vysoká čeština se pěstuje na základě psaného slova. Který učeň, po čistotě mluvy bažící, není vědom sobě pravidla toho, přichází snadno v rozpory, takže nedůvěřuje buď výslovnosti, buď pravopisu - kolísá, marně se namáhaje podle psaného činiti násilí živému slovu, a výsledek toho jest: drsná výslovnost spisovného jazyka.
II. Druhé připomenutí týká se souhlásek sykavých: c, č, s, š, z,ž, dz, dž a vřískavky ř, jež v sobě zahrnuje sykání. Na sykavém hřmotu tom nesmí a nemá dlouho se trvati, sykání budiž co možná krátké, jen naznačeno, jen pointováno, jak to as lid provádí,v jehož mluvě znamenáme mnohem méně sykání než v mluvě vzdělancův.
Často dávají dvě souhlásky jakoby složky jeden výsledný zvuk,jenž jest sice složený, ale lépe a snadněji se vyslovuje, než kdyby se obě složky samy o sobě vyslovovaly, což by mluvě jen tvrdosti dodalo. Zvláště se tak stává ve styku sykavek se souhláskami vůbec. Tak píšeme podle původu ts, ale vyslovíme-li, slyšíme jediný zvuk c čili souhlásky t i s změždíme v c.
Píše se: a vysloví se skoro jako:
ts bohatství - c bohactví
Koutský - Koucký
ds Vyšehradský - c Vyšehracký
tš větší - č věčí
dš mladší - č mlačí
dč svědčiti - č svěčiti
cs Vácslav - c Václav
čs pračský - c pracký
sš krasší - š kraší
zs Vítězslav - s Vítěslav
zš rozšiřen - š rošiřen
žs množství - s mnoství
žš nižší - š niší
zž rozžehnávám - ž rožehnávám
atd.
Pravidlo jest: Nemáme se nikdy vzpouzeti proti těmto výsledným zvukům a nikdy namáhati se pronésti obě souhlásky zřetelně. Tak zajisté rošiřen a Vítěslav zní lépe, liběji, než kdybychom násilně obě sykavky vysloviti chtěli (zš, zs). Uvážení zasluhuje pravidlo toto tím spíše, ježto u veřejném mluvení často proti němu hřešívají z pouhé svědomitosti. Mnozí drží se totiž zásady, že ve správné, vysoké, spisovné češtině musí všecko vysloveno býti, proto sami tak činí, ba dávají jiným ještě návod, aby též tak činili. Což jest patrné nedorozumění. Pravidlo to sice jest,ale jakožto pravidlo má právě své vynímky, jako ono, že se musí psáti, jak se slyší. A co vzniká z toho nedorozumění? Neustálenost u vyslovování! Tak slyšíme v téže větě na veřejnosti pronášeti mužský jako muský - jakž dobře jest. Hned potom však týž namáhá se, aby v slově božství obě sykavky ž-s jak náleží bylo slyšeti. Tím se rozmnožuje oblíbené sykání a mluva dostává ráz dělanosti. To platí v mnohých případech, kdež pouhé nedorozumění lahodě mluvy jest na újmu - zkrátka domnělá správnost.
III. Zvláštního zostření dodávají někdy souhlásce h i ch na místech k tomu vybízejících, totiž na konci slov a před ostrými.Tu slyšíme docela jakési ý čili skoro š. Tak jsem aspoň slyšel kruš (totiž kruh) říý (t. hřích), leškovázný místo lehkovážný. Proti tomu ostření musí se zvláště vystoupiti, poněvadž by vlivem němčiny snadno zavládlo. Mezi lidem bychom ovšem doklady, že h a ch se vyslovují skoro jako š, marně hledali.
IV. r jest dvojí; jedno, které se sice v hrdle tvoří, hrubší, rachotnější - široké r; druhé, které se tvoří špičkou jazyka - úzké r. V angličtině nalézáme obě r; ve slově right úzké, v slově park široké r. Čeština má jen jedno r, totiž úzké, jakož vůbec v naší mluvě více přední částky mluvidel: zuby, pysky, špička jazyka se účastní, než kupříkladu u národů germánských. Ano, Čech nerad přivyká druhému r. V angličtině a němčině právě tím snadno se prozrazuje. Někdy zabloudí široké r také do českých slov, ano pokládáno bývá za jakýs půvab - drobátko rachotit. Nuže, snad to jest v cizím jazyce také skutečně půvabem, onoť rozmnožuje zvuky a rozmanitost uvádí; v českém však činí to dojem pouhé afektace.
V. Nebude od místa zmíniti se o souhlásce l v minulém čase. U jedněch sloves ovšem snadno dá se vysloviti: miloval, viděl atd. U jiných však se nevyslovuje, a jestliže, pak vyslovení tohoto jazyk nekrášlí. Jsou to participia kladl, sedl, řekl, vládl, nesl, vrhl, zvedl aj. Měli bychom se konečně odhodlati, abychom i u veřejném slavnostním mluvení onomu l výhost dali a jednoduše říkali: klad, sed, řek, vlád, nes, vrh, zved atd.
Za prvé mluví tak náš lid, u nás to posud nejvážnější instance, právě co se týče krásy jazyka.
Za druhé mluvili i Staročechové tak - viz doklady v Rukopise králodvorském aj.
Za třetí nejinak posud vyslovují ostatní Slované neb se jiným jakýms způsobem téže slabice vyhýbají.
Za čtvrté jest to vůbec neslovanské. Slovan snese raději polohlásku v kořeni (plný = voller) slova, na konci slov však má rád celé samohlásky.
Za páté ubude z těch participií slabika, získáme několik jednoslabičných slov, která budou vesměs krásnější, lahodnější než dvéslabičná. Zajisté zní vrh, vlád lépe než vrhl, vládl. Pravopisu však by to nezměnilo.
VI. Souhláska j se někde musí psáti, kamž podle původu náleží,avšak nevyslovuje se, a sice ve slovích jsem, jsi, jsme, jste,jsou, jdu, jdeš, atd., jmeno, jmění aj. Vyslovování zde jest vždy násilné a afektované. "Kam jdeš?" Vyslovím-li zde j, musím se namáhati, kdežto lid pohodlně v mluvě obecné praví: Kam deš? Však ono j samo sebou vynikne opět, kde skutečně možná je vysloviti,totiž tam, kde předpona otevřená svou samohlásku před ně postaví tu slyšíme j: nejsou, zajdu, zájmeno atd.
Podobně s polohláskou m, kdy tvoří slabiku, lid nakládá jinak; ontotiž ve slovích sedm a osm rozhodně vyslovuje sedum, osum,vsouvá tam u a neprohřešuje se proti žádnému pravidlu. Jiní Slované to činí jinak, čiňme to my svým způsobem, a nechtějme si nevšímati toho, kde lid nám ukazuje dobrou cestu. Když správně napíšu větu:
Sedmkrát jsem vám to řekl, a s lidem ji vyslovím: Sedumkrát sem vám to řek,není-liž v druhém případě věta libozvučnější? Zajisté! - A tak to čiňme ve všech případech. Kde výslovnost lidu jest jednodušší, krásnější, libější, aniž by pravidlům gramatiky křivdila, budiž nám ukázkou, že mluvu svou a kterak šlechtiti máme. Mám za to, že bychom to měli vůbec při veřejném mluvení učiniti zásadou. Důvodův zde dále nechci rozkládat, poněvadž kdo při prvnímu slyšení pravdu věty této necítí, ani mými důvody by nebyl obrácen.
Návrhy podobné netýkají se v ničem dobrého ustáleného pravopisu, nechtějí tam nic nového zaváděti. Ale považme, že pravopis náš od gramatikův prohlášen jest za etymologický. Tím už připouštějí, že se nemá čísti vše, co a jak psáno jest. Výslovnost má tedy svůj obor, vzdělává se též, a proto si jí musíme konečně bedlivěji povšímnouti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hovedo Hovedo | Web | 30. srpna 2017 v 23:54 | Reagovat

Jake lekce kytary byste doporucili?

2 Sandokan Sandokan | Web | 23. září 2017 v 15:11 | Reagovat

Kytara!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama