Kalilogie čili o výslovnosti I.

10. března 2008 v 13:19 | Josef Durdík |  Durdík, J.: Kalilogie
Předmluva
Je-li mnohá věc, jíž v těchto listech se dotýkám, napohled malichernou, mám jedinou omluvu v okolnosti té, že jsem právěv takých malichernostech zastal všelijaká nedorozumění. Vídal jsem, jak se lidé namáhali pronésti slovo kruh tak svědomitě, aby plné tupé h na konci slyšet bylo. Kalilogie jest ovšem výraz trochu obsáhlý, i zvolil jsem jej, jen abych určitě naznačil hlavní záměr svůj: upozornit na některé stránky "výslovnosti", pokud se týká našich potřeb a libozvuku. V tom záleží jaksi právní důvod knihy ona povstala ze života, chce býti praktickou a chce působit, nechť by se zdála jedněm příliš volnou, druhým příliš úzkostlivou.

Něco jest obšírněji rozvedeno, jinde dostačila pouhá zmínka nebo pokynutí. Celek neuvádí se za soustavnou úplnou nauku, ale co podáno jest, má své náležité rozvržení, na němž i povrchnímu pohledu stoupání se projeví, aby v posledním odstavci vrcholilo. Konečně jsem měl ještě jednu tendenci, jež také nikomu se skrývati nebude. Kdo o náhledech zde projevených zevrubněji souditi chce, má ovšem volnost obrati si své stanovisko; moje jest úplně naznačeno a jím též místo, odkud by na věc zírati měl soud nepodjatý.
J. D.
I.
Užíváme spolu s kmenem románským i germánským*) písma latinského, s nímž i azbuka Slovanů pravoslavných co do zevnějšího tvaru úplně se shoduje.**) Ale pravopis jest u každého národa jiný - nejdokonalejší snad u Italův. Všude kladou pravidlo: "Čti správně vše, co psáno jest!" Pravidlo toto má veliké množství vynímek - největší snad v pravopise anglickém. Všecky tyto neshody plynou z rozporu dvou živlů, kterýchž každý má své právo, totiž živel fonetický čili zvukový (zásada jeho jest: Piš, jak mluvíš) a živel etymologický čili původoslovný (zásada jeho: Dbej při psaní původu slova a piš tak, aby na slově bylo původ jeho znáti). Pravopis italský jest čistě fonetický, pravopis anglický jest etymologický - to jest pak as dvé krajností, mezi kterými se vznášejí pravopisy ostatních jazyků. My často chlubíváme se, že v našem pravopise vůbec kryjí se znak a zvuk, čili že píšeme, jak vyslovujeme, a opět vyslovujeme vše, co jest napsáno. A tj. také vskutku čelným pravidlem českého čtení: Čti důkladně vše, co vidíš napsáno! Vedle toho však jsou případy, kde pravopis náš jest etymologický, kde proti pouhému zvuku zřetel věnován původu slova, - o poměru jich k výslovnosti bude níže zmínka učiněna. Rozeznáváme v mluvě lidské dvojí druh hlásek; jedny jsou skutečné tóny, jinými (svrchními) tóny všelijak zabarvené - to jsou samohlásky (vokály), kterých máme v českém (jako v italském) jazyce pouze pět: a, e, i, o, u. Druhé jsou hřmoty, které samohlásky ohrazují, od sebe dělí, s nimi se střídajíce - jsouť tak zvané souhlásky (konsonanty). Že tyto dva druhy rozeznati můžeme, dodává řeči ráz jisté pravidelnosti, totiž aspoň té, že se nám řeč jeví rozčleněna, čili rozdělena v členy, takže její složení prohlížeti můžeme. Na tom právě v posledním ohledu zakládá se členěnost čili artikulace mluvy lidské. Šumění lesa, hukot vody, klokot slavíka, hřímání a podobné zvuky v přírodě nepřipouštějí tohoto rozrůznění v samo- a souhlásky - nejsou rozčleněny.
Pravidla, kterých hlavně připomenouti sluší, jsou:
I. Vyslovuj samohlásky čistě, totiž nepřimíchej žádných jiných tónů, kterými by se kupř. a neb e znečistilo, ztemnilo neb vůbec proměnilo. Nám v českém pravidlo toto jde velmi snadno, poněvadž ani jiných samohlásek nemáme, aniž se kloníme ku ztemňování jich.V tom máme pevnou ustálenou soustavu, zrovna takovou jako Vlachové, kteří také znají jen čisté a, e, i, o, u, a nic více.Německé ö jest samohláska ztemněná (getrübter Selbstlaut), a známo jest, že všecky podobné ztemněné samohlásky ne tak snadno při zpěvu se vyslovují jako hlásky čisté. To jest jedna z těch okolností, na kterých záleží zpěvnost mluvy - proto jest mluva s čistými samohláskami zpěvnější než druhá, která má samohlásky ztemněné, ač jsoucnost těchto opět zvláštní rozmanitost způsobuje, a tak co zpěvnosti ubírá, jiným způsobem libozvuku nahraditi může.
Ač proti tomuto pravidlu v české mluvě z důvodů vytčených sotva hřešiti možná, přece nutno podotknouti o výslovnosti samohlásky e, kteréž někdy zaznívá jako široké německé ä - původ zlozvuku toho jest buď v jisté lenosti, neb v afektaci, jež hledá vždy něco zvláštního. Zejmena na konci slov vyskytuje se toto nepříjemné e - pivo je výbornä, dobräho ...
II. Dbej při výslovnosti délky a krátkosti samohlásky. Ta jest v českém psaní vždy dostatečně naznačena. Varovati se jest přílišného setrvání na dlouhé samohlásce! Zdali jest dlouhá samohláska tolik co dvě krátké a podobné předpisy, jsou vesměs věci posud nerozhodnuté - zde dostačí, že samohláska dlouhá o něco déle trvá než krátká. Která hláska dlouhá a krátká, v tom se musíme rozhodně držeti jazyka spisovného; v obecné mluvě vyslovují se některé samohlásky dlouze, které rozhodně krátké jsou. Lid říká kupř. bóží místoboží, síla místo sila, tícho místo ticho. V mluvení veřejném nechť bedlivě přihlédá se k ustálenému pravopisu našemu.
III. Samohláska jest jediný tón složený, a nechť zní dlouze, má po celou dobu zníti jen tento jediný tón. V některých krajích prodlužují samohlásku příliš a mimo to tón její se mění i co dobarvy i co do výšky - toť jest známé "zpívání", objevující se nakonci vět a slov. Nechť ono sebe snadněji povstává, z mluvy veřejné musí zpívání do poslední stopy býti zapuzeno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kamila Kamila | Web | 30. srpna 2017 v 23:54 | Reagovat

Zkuste lekce kytary Nanastroj.cz

2 Sandokan Sandokan | Web | 9. září 2017 v 21:49 | Reagovat

Bez kytary to nejde

3 Jackeline Jackeline | Web | 23. září 2017 v 15:11 | Reagovat

Skola kytary

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama