Informace a Pravda

13. března 2008 v 14:31 |  Média
Nadužívání pojmu informace způsobuje jeho vágnost. Pojem informace je především spjatý s aristotelskou a scholastickou hylemorfickou filozofií (1). Podle tohoto filozofického směru se každá samostatně jsoucí věc - substance [1] - skládá z formy a materie. Látka (materie) je pasivní princip, který je schopen přijímat tvary. Forma [2] (tvar) je aktivní princip, který dělá věc tím, čím je tak, že látku podstatně určuje - informuje.
Pojem informace byl oživen s nástupem kybernetiky (9), vědy o řízení a sdělování v systémech. V kybernetickém pojetí je informace míra odstranění neurčitosti v systému, míra jeho uspořádanosti. Analogie s předchozí koncepcí je zřejmá - jedná se však o matematicky propracovanou teorii.

Z kybernetiky, která je považována za teorii prostupující všechny vědní obory, se pojem informace rozšiřuje do mnoha dalších oborů. Přebírá jej kupříkladu kognitivní psychologie a kognitivní věda, které chápou informaci jako psychofyziologický jev a proces probíhající v lidském vědomí. S objevením prvního univerzálního stroje - počítače - vzniká obor, který má v češtině pojem informace ve svém názvu - informatika. V pojetí tohoto oboru jsou informace data cirkulující v počítačích.
V poslední době také došlo k oživení tohoto pojmu na půdě filozofie. Brněnský filozof Josef Šmajs (6) chápe informaci jako konstitutivní činitel evoluce. Jeho filozofická reflexe informace vychází z kybernetického a genetického pojetí, nicméně jelikož se jedná o filozofický koncept, navazuje rovněž (zřejmě částečně nevědomě) na tradiční hylemorfický přístup.
V neposlední řadě se pojem informace dostává také do běžného jazyka, což přispívá k jeho nejasnosti. Na slova, která se užívají běžně, se postupně nanášejí různé významy, což způsobuje, že jsou zdánlivě srozumitelná, ale pokus o jejich přesné vymezení však většinou končí neúspěchem.
Máme tedy na jedné straně pojetí filozofické, matematické a speciálněvědní, na druhé straně pojetí nevědecké spjaté s běžným jazykem. V průběhu 2. poloviny 20. století se konstituovala věda, která navazuje na praktické obory, jakými jsou knihovnictví, bibliografie, dokumentace aj. - informační věda. Ze skutečnosti, že tato disciplína má pojem informace přímo ve svém názvu, můžeme usuzovat na to, že je pro ni důležitý.
Jelikož je termín informace přímo součástí jejího předmětu, bude muset mít informační věda jasno, co tento pojem pro ni znamená. Může operovat s různými koncepcemi, které jsme naznačili výše, a přizpůsobovat je vlastním potřebám. Zřejmě některé z nich budou pro ni příliš široké (filozofická) a některé příliš úzké (matematická a technická). Jiří Cejpek (3), propagátor informační vědy u nás, navrhuje opírat se o pojetí informace jako psychofyziologického jevu a procesu v lidském vědomí. To však může zahrnovat mnoho aspektů, které jsou předmětem zkoumání například kognitivní vědy. Kromě toho je informační věda oborem, který přímo vychází z knihovnictví, jehož předmětem je získávání, zpracovávání, uchovávání a šíření dokumentů. Proto Cejpek navrhuje zabývat se pouze informacemi, které se dostávají k člověku prostřednictvím znaků zachycených v dokumentech. Vidíme, že v tomto pojetí, které se pokusíme v našem článku rozvinout, se prolínají přístupy kognitivní vědy a sémiotiky.
Jiří Cejpek chápe znakový záznam jako potenciální informaci, která se informací stává až ve chvíli kontaktu s lidským vědomím, které je díky ní obohaceno o nový poznatek. Na jedné straně tedy máme samotný znak, který plní svou funkci, když něco označuje (věci, stavy světa apod.), a na druhé straně máme lidské vědomí, které znak interpretuje a vytváří si pojem o tom, co je jím označeno. Užijeme nyní pro vyjádření těchto vztahů pojmy, které do sémiotiky zavedl Charles Sanders Peirce (5).
Peircovo znakové schéma
Znak (vehikulum, representamen) přináší do rozumu něco zvnějška ("a vehicle conveying into the mind something from without"(5)). To, místo čeho vehikulum stojí, nazývá Peirce objektem. Idea, kterou znak v interpretovi vyvolal, nese název interpretans. Objekt je entita mimojazykového světa, kterou pro někoho zastupuje znak v případě její nepřítomnosti. Tyto vztahy dobře vystihuje definice znaku svatého Augustina: "Znak je totiž věc, která působí, že člověku vytane na mysli kromě představy, kterou vnuká smyslům, ještě něco jiného."(2)
Tyto tři složky tvoří tři dimenze sémiotických zkoumání, které popsal Charles William Morris (4). Zaměřujeme-li se pouze na samotné znaky, pohybujeme se na syntaktické úrovni. Zkoumáme-li znaky ve vztahu k tomu, co označují, jsme na úrovni sémantické. Výzkum znaků z hlediska jejich uživatelů charakterizuje dimenzi pragmatickou. Jestliže Jiří Cejpek hovoří o tom, že na regálech knihoven máme ve znakové podobě zaznamenané potenciální informace, které se stávají informacemi až ve chvíli, kdy se proměňují v poznatek, nepochybně požaduje, aby se o skutečné informaci hovořilo až na úrovni pragmatické. To s sebou nese některé velmi důležité závazky při používání tohoto pojmu.
Především požadujeme, aby znakově zaznamenaná potenciální informace obohacovala osobnostní fond interpreta. To může být splněno pouze za určitých podmínek. Předně je třeba, aby byl objekt nepřítomný, aby k němu neměl interpret přístup, protože jinak neplní znak svou zastupující funkci. Dále je důležité, aby znak objekt adekvátně zastupoval, aby mezi nimi byla vzájemná korespondence, protože jinak by opět nedošlo k obohacení osobnostního fondu interpreta o nový poznatek. O informaci tedy můžeme hovořit pouze v situaci, které si názorně zobrazíme. Znaky (vehikula), objekty (popřípadě stavy světa) a myšlenky (interpretans) pro názornost rozšíříme o konkrétní znaky, objekty a stavy světa.
Situace 1
V této situaci je interpret informován o stavu světa, ke kterému nemá přístup, prostřednictvím znaku. Díku znaku se rozšiřuje poznání interpreta, což vyvolá adekvátní reakci (vezme si deštník). Z kybernetického hlediska dochází k odstranění neurčitosti.
Ve chvíli, kdy je objekt interpretovy dostupný, není třeba, aby mu byl zprostředkován pomocí znaku. Znakově zaznamenaná potenciální informace se ve skutečnou informaci nepromění, protože nerozšiřuje osobnostní fond interpreta. O informování tedy nemůže být řeč.
Situace 2
Další situace nastává, když znak neodpovídá objektu. V takovém případě nedochází k obohacení osobnostního fondu interpreta o poznatek, ale o chybné mínění, které může vyvolat neadekvátní reakci (interpret si nevezme deštník). Nedochází z kybernetického hlediska k odstranění neurčitosti.
Situace 3
Tato koncepce samozřejmě může být napadena ze strany "postmoderních" filozofů, neboť je založena na tzv. korespondenčním pojetí pravdy. Jakkoliv jsou jiné koncepce pravdy intuitivně nepřijatelné, přesto v současné době korespondenční teorie pravdy vyžaduje jisté objasnění, o které se pokusíme.
Podle klasického korespondenčního pojetí pravdy, které rozvinul svatý Tomáš Akvinský (7), je pravda shoda věci a rozumu (adaequatio rei et intellectus). V případě znakového záznamu je tato shoda zprostředkována právě znakem, který má svůj význam. U významu rozlišujeme denotaci (samotný konkrétní předmět, který je znakem označen) a smysl (abstraktní objekt, který slouží k identifikaci denotátu) (8). Smyslem věty, která má subjekt-predikátový charakter, je její pravdivostní hodnota, tedy to, jestli výpověď koresponduje s aktuálním stavem světa. Toto pojetí pravdy předpokládá, že struktura jazyka a struktura světa sobě nějak odpovídají, což mnozí filozofové zpochybňují. Přesto na tuto korespondenci jazyka a světa v běžném životě spoléháme, a to i v situacích, které jsou pro náš život velmi důležité. Z našeho slovníku dosud nevymizely pojmy jako pravda a lež, které s sebou nesou i etické konotace, což by se v případě, že bychom opustili korespondenční pojetí pravdy, dalo předpokládat.
Vztah jiných teorií pravdy ke skutečnosti je minimální. Koherenční teorie se zabývá pouze syntaktickou stránkou výpovědí. Pokud v systému výroků neexistuje rozpor, pak můžeme výroky označit za pravdivé. Tato teorie má význam pro logickou syntax, ale stěží může sloužit k poznávání vnějšího světa. Jelikož opomíjí sémantickou i pragmatickou rovinu, je z hlediska Cejpkova pojetí informace nepoužitelná.
Podle konsenzuální teorie pravdy je pravdivé to, na čem se shodne většina subjektů. Možná, že u některých filozofů v jádru této teorie stojí koncepce korespondenční a konsenzus považují jen za metodu, jak pravdu odhalit. To ovšem předpokládá značný optimismus, který odporuje zkušenosti. Odnoží konsenzuální teorie pravdy je pragmatismus, který za pravdivé považuje to, co je užitečné. Tato koncepce opomíjí sémantickou stránku věci, tedy to, že znaky něco označují. Spokojuje se jen s tím, že znaky někomu slouží. Stěží můžeme říci, že vznik falešného mínění, který jsme popsali v situaci třetí, přináší interpretovi nějaký užitek. Užitek může přinést jen tomu, kdo vyslal nepravdivou zprávu, nikoliv jejímu příjemci. Již svatý Augustin tvrdil, že člověk sice často klame druhé, sám ale nechce být klamán. Zde by se ještě dalo uvažovat o tom, jestli nepravda přece jenom někdy může být oklamanému užitečná, např. v případě tzv. milosrdné lži, ale to již je mimo rámec našeho článku.
V pozadí výše zmíněných koncepcí pravd stojí agnosticismus, tedy přesvědčení o nepoznatelnosti světa. Kromě toho, že je agnosticismus vnitřně rozporný, protože přesvědčení o nepoznatelnosti světa je nepochybně výsledkem nějakého poznání, má také velmi nebezpečné etické konsekvence - napomáhá všem totalitním režimům. Jestliže Friedrich Nietzsche křičel, že pravdivé je to, co slouží silným, pak v praxi byla tato myšlenka realizována německým nacistickým režimem s Goebbelsovým ministerstvem propagandy v čele. Bez viny nejsou ani takzvané demokratické režimy. V parlamentech se často hlasuje o tom, co je pravda, což má mnohdy závažné důsledky pro život občanů. Některé oblasti poznání zase tyto režimy tabuizují, zabývání se jimi označují za politicky nekorektní a z porušení politické korektnosti vyvozují přísné důsledky pro provinilce.
Když si to shrneme, můžeme říct, že Cejpkovo pojetí informace jako obohacení osobnostního fondu člověka skrze znakový záznam o skutečnosti předpokládá korespondenční pojetí pravdy. O informaci tedy můžeme hovořit jen tehdy, koresponduje-li znak s objektem a rozšiřuje-li se díky znaku poznání interpreta, čímž se snižuje neurčitost v systému. V jiných případech nemůžeme o informaci hovořit. V případě přítomnosti objektu je znakový záznam zbytečný a nezprostředkovává nové poznatky. V případě nekorespondence znaku se skutečností nezprostředkovává znak nové poznatky, ale mylné mínění, které nesnižuje, ale zvyšuje neurčitost v systému.
Nerezignujme na pravdivé poznání ani v době, v níž je možné říkat vnitřně rozporné věty jako: žádná pravda není, každý má svou pravdu apod. Rezignace na poznání skutečnosti nahrává všem totalitním režimům, které by chtěly pravdu vlastnit. Účinnou obranou proti nim je snaha o pravdivé poznání. "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí." (Jan 8, 32)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hovedo Hovedo | Web | 30. srpna 2017 v 23:34 | Reagovat

Fakt?

2 Pedro Pedro | Web | 31. srpna 2017 v 0:20 | Reagovat

To je moc zajimave

3 Verca Verca | Web | 9. září 2017 v 21:26 | Reagovat

Doporucte mi nejake kytarove lekce

4 Jackeline Jackeline | Web | 23. září 2017 v 14:41 | Reagovat

Jeste, ze hrajeme vsichni na kytaru...

5 Jackeline Jackeline | Web | 23. září 2017 v 15:50 | Reagovat

Kytara!!!

6 Verca Verca | Web | 28. září 2017 v 5:19 | Reagovat

WOW

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama