Esthetický řád v pojetí scholastickém a současném (2. část)

30. března 2008 v 7:43 |  Estetika
Abych se však dobral až těch nejhlubších základů, dovolte mi, abych k nim sestoupil od vrcholu pyramidy. - Středověk podává dvojí pojetí lásky, které také jest vyjádřeno v jeho tvorbě umělecké. Jsou to pojetí, jež bychom mohli nazvati fysickým a extatickým. Fysické, rozumí se, neznamená tělesné a stoupenci tohoto nazírání vidí v lásce smyslné jen odlesk lásky duchové. Fysické znamená přirozené a označuje zde nauku těch, kteří budují lásku na nutném sklonu, jejž mají bytosti přírodní, aby vyhledávaly své vlastní dobro. Mezí láskou k Bohu a láskou k sobě jest základní totožnost, třebaže utajená, která z ní činí dvojí výraz jednoho pudu, nejpřirozenějšího ze všech, či lépe, jedině přirozeného. Tento způsob zastává na příklad Hugo de St. Victore ve svém traktátu De sacramentis, sv. Bernard v De diligendo Deo, též Pseudo-Dionysius. Byl konečně precisován sv. Tomášem, jenž ukazuje, že jednota (unitas) spíše než individualita je důvodem jsoucna, měrou a ideálem lásky; ustavuje dokonalou kontinuitu mezi láskou žádostivosti (chtíče) a láskou přátelskou. Toť pojetí řecko-tomistické.

Koncepce extatická naproti tomu jest ta, která chce přetrhati všechny pásky, které zdají se spojovati lásku blíženskou se sklony sobeckými; láska je tím dokonalejší, tím více jest láskou, čím úplněji klade subjekt "mimo sebe", láska dokonalá a hodná toho změna vyžaduje skutečně duality členů; typem lásky není to, že každá bytost se odnáší nutně k sobě samé! Láska jest krajně násilná, poněvadž je protichůdná přirozeným pudům, poněvadž se zdá, že nemůže býti ukojena leda zničením subjektu, jenž miluje, jeho pohlcením v předmětu milovaném, Jí se obětuje vše v člověku, až po štěstí a rozum. - Toto pojetí bylo vyloženo s velkým uměním, zápalem a subtilností některými z mystiků, již jsou nejoriginálnějšími postavami XII. století. Setkáváme se s ním zase v Hugovi ze St. Victoru, v pozdějším sv. Bernardu, Abélardovi, jeho stopy jsou poznatelny ve scholastice františkánské. (Rousselot, Pour l'histoire du probléme de l'amour au moyen âge v Beiträge zur Geschichte der Philosophie des Mittelalters, Münster 1908.)
Nazvěmež si nyní umělecké směry, které se v dějinách vystřídávají románstvím či gotikou, renaissancí či barokem, klasicismem či romantismem, připustíme, že mezí konstitutivními prvky těch či oněch slohů setkáváme se s takovými, které mají svou analogii v oněch protichůdných pojetích lásky.
Chceme-li ovšem tyto principy aplikovati zvláště na umění středověké, mějme na zřeteli jedno: že syntetisující duch středověku nedopouští takového vyhranění krajností, jakého nám poskytuje doba moderní; i zde platí slova R. J. Malého o středověku jakožto době podivuhodné duševní rovnováhy. Toho buďme pamětlivi, budeme-li gotiku řaditi ku projevům pojetí extatického, i když konstruktivní, technická base její spíše vyplývá z fysického pojímání reality. Zdá se, jako by stálým, byť ne vždy úplně uvědomělým úsilím středověkého umění byla snaha překlenouti či sloučiti u vyšší jednotu oba protichůdné principy, tak jako to bylo snahou, třeba ne formálně prohlášenou, ve filosofii, aby syntetisovány byly protichůdné koncepce lásky a s ní též posledních příčin, v nichž jest fundován svět.
Analogií poměru mezí oběma pojetími lásky mohli bychom spatřovati do jisté míry zvláště alespoň mezí architekturou románskou a gotickou. Schmarsow označuje umělecký smysl zobrazovacích prostředků slohu románského jako "organisaci" a "posunkování", t. j. vytváření podle lidského obrazu a ráz pohybu podle způsobů jeho údů, pokud se vůbec uzavření v trvalé formě může snésti s takovými návaly našeho teplého života; kdežto organisaci ve smyslu gotiky charakterisuje jako stupňování rytmických a mimických hodnot. - I když v zásadě přijmeme, že středověká kultura směřuje k duchovým ideálům, že též umění bylo podřízeno nadpřirozenému řádu, nesmíme opomenouti, že pojetí toho řádu vzhledem k naší přirozenosti je dvojí a že se zjevem, který ve filosofii se nám jeví jako protiklad pojímání fysického a extatického, setkáváme se také v umění. - O baroku bylo výslovně řečeno, že extatické stavy působily pří jeho vzniku. Zrod malířských a sochařských děl barokních z extatických stavů je přímo hmatatelný, neméně jeví se nám i barokní architektura homogením rámcem takovýchto děl. To neznamená, že barokní architektura vyrůstala jen jako rámec kolem hotových děl jiných, to pouze naznačuje, kterak týž způsob názoru světového jest jejich myšlenkovým základem. - Barok v hudbě včleňuje se sem zcela logicky.
Někdy by bylo snad možno charakterisovati celé oblasti umělecké podle zásady koncepce fysické nebo extatické.
Stojíme tedy v dějinách všech umění i ve filosofii tváří v tvář dvěma blíže neurčitelným tendencím, z nichž jedna se projevuje všemi postřehnutelnými zákonitostmi vesmíru i života duševního, kdežto druhá znamená vpád jiných realit do našeho světa realit, které jednak završují a vysvětlují zákonitosti našeho světa, jednak však objevují se jako cosi zcela různorodého, cosi naprosto se vymykajícího z naší zákonitostí.
Zmiňuji se tu - dalek jakékoliv úplností - alespoň o dvou knihách, z nichž vyznívá podobné pojetí. - Kulturní problém lze převésti na jednoduchou formuli problému sloučení vědeckého poznání a náboženské víry. Dessauer odpovídá naň v knize "Leben - Natur - Religion", Bonn 1924, tím, že přírodní zákony musí býti splněny: to však nevylučuje, aby skutečnost jiného, vyššího druhu při dění suverénně nespolupůsobila. Objasňuje to na příkladě melodie, jejíž význam trvá, aniž se tím poruší přírodní zákony, podle nichž probíhá tónový sled. To dokazuje (podle Dessauera) nadřaděnost různorodých skutečností bez vzájemného porušování jejich řádů. Fakt analogické nadřaděnosti náboženské skutečnosti nad přírodním děním dokazují mu mezi jiným dějiny. V zákonitosti dějin shledává materiál k zbadání působení ,,mravní síly", "kompasové síly", která jakožto vyšší skutečnost působí na jednání lidí, Vzájemná vazba různorodých řádů není provedena u Dessauera s takovou přesvědčivostí, aby nemohly býti proti ní vzneseny velmi závažné námitky a také se tak stalo; nicméně zůstává tím možnost navrstvení různorodých řádů nedotčena, - Maximilián Beck obrací se ve své knize "Wesen und Wert", Berlín 1925 proti zlozvyku, jenž chce nechati jen to platiti, co může býti "vysvětleno" předem pojatou teorií. Podle něho jest naše vnímací schopnost zásadně absolutní, prostírá se nejen ze zevnějška na vnitřek a podstatu věcí, nýbrž také na vzdálené, minulé i budoucí, ba dokonce i na jiné světy. Tak jsou umělecká díla reprodukcemi viděných předmětů jiných světů. Nápadný jest k ostatnímu existenčnímu optimismu Beckovu protiklad, jenž spočívá v myšlence, že vitální zájem bytostí tělesně-duševní nesouhlasí s absolutním subjektem, jeho vněmy falšuje, jej vůči kráse zaslepuje, jeho jasnozření zatemňuje. Absolutní poznání jde právě proti zájmu těla, míní Beck. - Jsme nuceni uznati, že při všech paradoxech tkví mnoho ducha a originality v knize, jejíž extatický jsoucnostní klad stojí mimo pravdu a blud. Beckovy analysy, čerpané z hlubokého uměleckého prožívání básnictví a malířství, mají trvalou cenu. Dokonce přehánění v jeho objektivismu jeví se zrozena z hluboké nevole nad vším psychologickým relativismem časových proudění. Beck jest v lecčems pravým opakem Dessauerovým, ale jedno mají společné: transcendující ráz estetických hodnot.
Tato polarita, toto napětí mezi základními strukturami duchového zmocnění se světa, dá se aplikovati na všechna umění. Při tom se nikterak časem a místem jednotlivá umění nutně nekryjí, a vysvětlovati zajímavé zjevy brzy shodné, brzy zase se neshodující, jest úkolem jiných věd; nám stačí, vidíme-li, že polarita náleží bytostně k tvorbě umělecké.
Avšak od napětí mezi směry uměleckými vede cesta dále. Oblast problému se snad zúžuje, zato on sám vyvstává tím větší intensitou: jest to napětí vnitř díla samotného. Odtud otvírá se cesta přímo za estetickým symbolem. A v poměru symbolisujícího k symbolisovanému postihujeme opětně napětí, které jest mezi dvěma jsoucnostnímí řády. Budiž ontologický ráz jejich jakýkoli, obojí tyto řády jsou tu ve vzájemném vztahu; od symbolů prehistorie až po symboly vrcholných děl uměleckých naší doby tento základní rys nedoznává a nemůže doznati změny: jest dán předmět nebo akt, mající v sobě svou plnou existenci, avšak vedle toho jest s kladem toho předmětu neb aktu zároveň míněn jiný, bud skutečný nebo ídeelní; předmětem nebo aktem symbolisujícím symbolisovaný se uskutečňuje nebo projevuje v našem lidském světě nebo nastává v našem vědomí explicitní uvědomění hodnotné oblastí symbolisovaného. Dvojitost řádů se tu projevuje týmž způsobem, jakým se nám projevila dvojklannost estetické hodnoty: estetická hodnota jest fundována v organismu lidském a v jemu paralelních pochodech duševních, ale zároveň přesahuje jakékoli biologické a ekonomické tendence a odkazuje k jiným oblastem duchovým; symbol rovněž vyrůstá z dat, která leží plně v okruhu našeho, ať tak díme, normálního života, ale při tom jest prostředníkem mezi naším světem a jiným, tušeným nebo věrou přijímaným, jehož zákonitost jest zcela jiná než naše, ale k jejímuž tušení dorůstáme právě v oněch aktech, kdy hloubkovým prožitkem duševním plně se zmocňujeme symbolu.
A tu již staneme před otázkou, která svým dosahem jest osudová a osudovou se státi musí: jest to ontologická otázka, otázka po tom, zda onen druhý, skrytý, tušený řád spadá pod kategorii jsoucna, čí zda mu přísluší toliko hodnota principu regulativního vzhledem k prvému, skutečnostnímu řádu; ocitáme se tedy, s nepřílišnou nadsázkou, před otázkou starou jako svět, řešenou tak úporně a vášnivě po celý téměř středověk, položenou s celou osudovostí životního údělu Kantem, vynořivší se po jeho zdánlivě definitivním rozřešení za krátko s touž palčivostí a stojící dnes před námi jako hluboká, zející rána nejen našeho vědomí, nýbrž - a to jest osudové a v tomto životě rozhodující - všeho našeho konání, našeho štěstí i zoufalství, v plném a pravém významu celého smyslu našeho života.
Kdybych se měl omeziti jen na obor estetický, mohl bych úplně přejíti tuto otázku, pro život ze všech nejdůležitější. Neboť pro estetiku, či přesněji zde, pro estetické stavy myslí, jest prozatím úplně lhostejno, co jest onen druhý řád, vpadající uměleckým dílem do řádu našeho světa. Umělecké dílo se nám dává jako onen zvláštní výtvor, v němž stmelují se dva řády, jeden zcela "konkretní", jak bychom mohli říci, řád, kterým jest řízen materiál či umělecké prostředky toho kterého uměleckého díla takřka antropocentricky, podle zákonů, jimiž tělesně-duševní bytost dovede sobě nejadekvátněji přijímati manifestace těchto prostředků - jakási širší analogie toho, co nazývá Schering v hudbě "zásadami, podle nichž hudebně upotřebitelné tóny se zařazují do rozumové (vernunft gemäss) souvislosti" (claritas pulcri); druhý pak řád, jest právě (dosud) pojmově nezachytitelný, jest - žel, že nutno se uchylovati k obrazům - jakýmsi jemným oparem, který se všech stran obklopuje a zahaluje umělecké dílo a který nám dává intuitivní vědomí realit, jejíchž prožívání by dovedlo v nás vyvolati stavy mysli, které by jednak byly dovršením a naplněním těch, jež nám jíž byly dány vněmem díla a jednak by znamenaly jakési přesunutí v oblasti nové, v nichž tušíme říší suverénní duchové svobody a do níž vcházíme nenáhlým přechodem z onoho stavu mysli, který pro nás znamená vrcholné prožití díla.
Jest pochopitelno, že v tragičnu nejintensivněji ze všech modifikací estetična se nám projevuje onen zásah vyššího řádu v náš životní řád. Předesílám, že oddati se světu estetickému neznamená nevázané vyžití, nýbrž jenom vázanost na jiné zákony (Dessoir). Neboť uznáváme v estetičnu jiný stupeň reality a skupiny předmětů, které svou kvalitou tvoří pravou "tvářnost" věcí a nejsou neživotnými, klamnými schématy. K těmto kvalitám náleží také tragično. Opona, za níž jest ukryt smysl každého smutného dění, zvedá se na okamžik v tragickém. Jest to bleskovité zazáření jiného světa a jednotlivé dění zjevuje se ve větší významové souvislostí dění vůbec. Již prosté pozorování tragického jevu, ne teprve výklad, který vnášíme do smutného dění, dává nám poznati velkou, jasuplnou stránku světa, vznešenost a harmonii "jiného" světa. Ve smiřujícím a povznášejícím rázu, v odhalování temného základu světového a v hrozné a otřesné vážnosti tragického dění spočívá slavnostní poukaz k poslednímu smyslu všeho dění.
Nejsilněji projevuje se neúprosná přísnost tragického dění tam, kde tragická nutnost jest již dána v tragické látce samé, jako na př. v pozemské lásce. Láska buduje na dvou lidech a na této dvojností, na individualitě druhého člověka dochází také nutně svého konce. Čím výhradnější jest snaha po posledním spojení, po splynutí obou osob v pozemské lásce, čím hlubší tedy se stává láska, tím méně lze zadržeti neúprosný, tragický konec. V této nemožnosti splynutí obou milujících spočívá též nejhlubší rozdíl k nadpřirozené lásce. Jenom tam, kde jest prolomena světová imanence, jenom v Bohu jest možno toto nejhlubší v sebe patření obou milujících. Čím silněji jest zakotvena láska mimo svět, tím více rozšiřují se meze spojení, tím více však mizí také tragika. Jest to typický případ pro obecný zákon, že všechna tragika se ruší takovým transcendentním zaměřením. Odnímá se jí, která jest specificky pozemským zjevem, takřka půda, na níž jedině může růsti. - Svou studií o tragičnu, [1] z níž jsem právě citoval, uzavírá Klees slovy, která znamenají naplnění a dovršení našeho řádu právě ve zjevení onoho vyššího: "Jako hrůznost bouře zmizí, jakmile první sluneční paprsek pronikne tmavou clonou mraků, tak prchá také pří smírném zakončení tragického osudu hrozný dojem z utrpení člověka a oblaženi pociťujeme, jak se nebe k zemi sklání a nás, kteří se děsíme jeho moci, dobrotivě k sobě pozvedá."
Když tedy tragično jest takové, nepřekvapí nás vybudování jeho metafysiky, jakého se mu dostalo v díle Volkeltově. Není v něm vysloveno více, než k čemu můžeme dostoupiti od pojmu estetické hodnoty vůbec. Základní idea Volkeltova pojetí tragična jest Vystižena těmito slovy: Lidské sebevědomí se prostě nevyčerpává v konečnu, nýbrž jeho povaha zrovna tak spočívá v tom, že pracuje proti konečnu, že překonává konečno. Tím se jednak stává, že kontrastem k této snaze opačně směřující tím silněji se cítí břitkost konečna, s druhé strany však vzniká tím pro člověka možnost, aby ohnul tragiku konečna ve směrem positivně smiřujícím. - Můžeme říci: metafysická tragika člověka tkví v tom, že v jeho bytosti jest spojeno konečno s nekonečnem nevyrovnaným způsobem, jenž zůstává rozeklán. Lidský duch jest oblažujícím překonáním konečna, ale jest jím jen ve formě touhy, snahy, toho, co býti má, nikdy ve způsobu plného uskutečnění. Tím, že se snažíme nad konečno, cítíme přec všude, jak jsme v ně vklíněni, v omezující, ochromivou, znečišťující, drásavou moc konečna, Ba právě, že jest v nás schopnost, abychom cítili konečno jako omezení a nad ni se snažili, dávají se nám cítiti tím řezavěji a pokořivěji všechny nedokonalosti, zla, bolestí, zakrněliny, zničení, která tvoří družinu konečna. Propast mezi kusým dílem konečna a zaokrouhlenou dokonalostí ideálu nikdy zplna nedosaženého, hrůzně nám zeje vstříc. Nechť i statečně a oblaženě vzhůru vzlétáme, cítíme se přece všude důrazně upomínání na svou slabost a nízkost. Ještě jednou: rozporu plné spětí konečna a nekonečna tvoří tragicko-metafysické jádro lidské bytostí. (Aesthetik des Tragischen, 2. vyd. Mnichov 1906.)
Zde máme také jádro všeho tragična: dvojí řád, který ovládá náš svět - nejen snad tehdy, zaujímáme-li vůči němu postoj estetický, ale tehdy vždy a nezbytně - postihujeme v tragičnu v konfliktu ve svém vědomí; vítězství vyššího řádu zakončuje tento stav katharsi, jež znamená nakonec hlubinné, čistě duchové přisvědčení tomuto řádu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kamil Kamil | Web | 30. srpna 2017 v 23:38 | Reagovat

Jake lekce kytary byste doporucili?

2 Bart Bart | Web | 9. září 2017 v 22:22 | Reagovat

To je docel dobry

3 Jackeline Jackeline | Web | 23. září 2017 v 14:46 | Reagovat

Doporucte mi nejake kytarove lekce

4 Levak Levak | Web | 23. září 2017 v 15:57 | Reagovat

Skola kytary

5 Verca Verca | Web | 28. září 2017 v 5:26 | Reagovat

To je moc zajimave

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama