Esthetický řád v pojetí scholastickém a současném (1.část)

29. března 2008 v 7:43 |  Estetika
Křesťanské dogma jest hlásáním dvojího řádu, nadpřirozeného a přirozeného. Tedy nikoli pouze nadpřirozeného, neboť náboženství křesťanské řád přirozený netoliko předpokládá, nýbrž positivně určuje jeho vztah k řádu nadpřirozenému. Křesťanská filosofie také za všech dob jest si toho vědoma, zabývá se tímto přirozeným řádem právě s toho hlediska, jež pro existenci náboženství vůbec předpokládá zcela určitě formulovaný poměr obou řádů. Křesťanské filosofii vždy musilo záležeti na tom, a také záleželo, aby dokázala existenci nadpřirozeného řádu. Tyto důkazy všechny znaly ostře vyznačenou linií, která oddělovala řád přirozený od nadpřirozeného; v tom sluší spatřovati kořen toho, že Kant mohl stihnouti klatbou antinomií tradiční důkazy o existenci Boží. A přece týž Kant v jistém směru vkročil též na cestu, kterou i my pokoušíme se bráti. Mravní důkaz jsoucností Boží pokládá Kant za jedině možný; on představuje positivní stránku k jeho kritice ostatních. Jádrem, částečně zakrytým na sobě navrstvenými pojmovými určeními jest převrácení obvyklého poměru mezi mravností a náboženstvím; ne mravnost má se opírati o náboženství, nýbrž mravní zákon v nás má býti ono prvotní, odkud se usuzuje na Boha, který uvádí v soulad fysický a mravní řád. Vývoj mravního spočívá v protivě k přírodě a v bojí s ní, s animálním a smyslným. Jako příčina tohoto specielně etického vývoje objevuje se nyní Bůh a jeho moc umožňuje také, že se člověk dovede vzepříti své původní "přirozeností" a že ji překonává. Jednotlivé mravní rozhodnutí jest při tom přece věcí jednotlivce a jeho svobodné vůle; ale schopnost podstoupiti vůbec mravní boj, které zvíře nemá, připisuje mravní důkaz o jsoucnosti Boží nadsmyslné moci.

Zůstavuji neřešenu otázku - existuje-li vůbec v této formulaci - zda sluší v theologii a i v křesťanské filosofií dáti přednost metodě deduktivní nebo induktivní; domnívám se, že jest to konec konců otázka ne tak vědoslovná, jako spíše psychologická, specielně nábožensko-psychologická: doby pevné, neochvějné víry, žádným návalem skepse dosud nenahlodané a nerozleptané, postupují metodou deduktivní, vycházejíce takto z jediné "hlubiny bezpečnosti", kdežto naopak, doby, které již ztratily fond bezprostřední hlubinné víry, kterým jen jako z dálí doznívá poselství o její blahé jistotě, cestou indukce tu i tam docházejí poznatkových záblesků, které jím zjevují, že jako v mlhách alespoň lze i ve vědě tušiti něco z toho, co s jistotou nadpřirozené záruky předkládá učení víry.
Není pochyby o tom, že naše doba náleží k oněm, které daleky jsou hlubinné, živé a žité víry; ale ani ona není naprosto zbavena metafysických aspirací, dovolíte, abych dále nerozvíjel tuto myšlenku, vždyť charakterisování filosofické přítomnosti znovuvzkříšeným smyslem metafysickým jest dnes až příliš běžné; nemá to však znamenati, že by tím nebyl vystižen rys doby z nejpodstatnějších; nikoli, právě naopak; ba, bylo by lákavé dokonce tuto periodicitu metafysičnosti domýšleti dále do důsledků, které - podle mého mínění - dnes třeba oklikou přes strukturální psychologii by vedly opět hluboko do metafysiky.
Avšak: každé uznání metafysiky znamená otevřenou bránu k uznání plurality řádů a také skutečně setkáváme se s tímto spojením; zase tu psychologie vede nás velmi bezpečnými cestami a možno očekávati, že další experimentování v tomto směru přinese materiál, jehož průkaznost nebude moci býti popírána.
* * *
Řád u sv. Tomáše - a můžeme říci ve scholastice vůbec - jest i v estetice samozřejmě veškeren řád Bohem stanovený. Sv. Tomáš píše: Pulchrum autem respicit vim cognoscitivam; pulchra enim sunt quae visa placent; inde pulchrum in debita proportione consistit, quia sensus delectatur in rebus debite proportionatis, sicut in sibi similibus; nam et sensus ratio quaedam est et omnis virtus cognoscitiva. Vykládá-li Dyroff: Smysl však jest jakožto smysl jakýsi druh ratio, t. zn. přece, že má něco společného s rozumovým pojímáním - myslím, že nemůžeme tento výklad přijmouti, nýbrž že se přikloníme ze závažných důvodů k interpretaci Kochově. V Aristotelově De anima čtyřikrát se vyskytuje, že αίσθησις jest logos. Zde neznamená logos rozum, nýbrž poměr, proporci. Buď zde uveden výklad sv. Tomáše k poslednímu místu: Sensus enim delectatur in proportionatis, sicuti in sibi similibus, eo quod sensus est proportio quaedam. (Comm. in De anima.) Větě tak prosté: Pulchra sunt quae visa placent, dostává se jejího hlubokého zdůvodnění vnitřní příbuzností mezi krásnem a smysly. Duchovou bytostí obou jest ratio (= logos), t. j. vnitřní vyrovnání a souhlas protikladných prvků v obou se nacházejících. - Tím, že sv. Tomáš doplňuje čistě metafysické nazírání krásna psychologickou teorií o vnitřní příbuznosti naší smyslové mohutnosti s krásnými předměty na základě "proportio" oběma členům vlastní, umožňuje teprve estetiku jako systém. Sv. Tomáš určuje rozdíl mezi dobrem a krásnem takto: Dobré jest, co jako takové se líbí snaze, ona se uklidňuje v držení dobra. Krásné jest to, v jehož nazírání se snaha uklidňuje. Co se zde líbí, jest poznání krásného předmětu (pulchrum autem dicatur id cuius ipsa apprehensio placet). Tento znak spočívá naprosto v důsledku myšlenky o logu a proportio. Souzvuk duše a objektu v aktu poznávacím jest vlastní příčinou estetické radosti. Význam myšlenky logos-proportio ukazuje se také zvláště v aplikaci pojmu krásna na trinitární spekulaci, k vůlím níž vůbec byl rozvinut. Proportio spatřuje sv. Tomáš potud uskutečněnu v Synu, pokud jest dokonalým obrazem Otce. Nazýváme však - tak zdůvodňuje - obraz krásným, když dokonale zobrazuje předmět, byť sám o sobě byl ošklivý. Proportio znamená zde tedy ne již úměrnost částí, nýbrž shodu mezi originálem a obrazem. Tím nabývá pojem nového užití: stává se plodným pro teorii umění. - Základ estetiky scholastické jest aristotelský: pouze řád jest ploditelem krásy, ať běží o přírodu nebo o umění. Řád jest spřízněn s dokonalostí, s jednotou, s formou, která dává každé bytosti její individualitu. Nejoriginálnějším datem scholastické estetiky jest uplatnění dojmu, který scholastikové připoutávají k samé podstatě krásy. Krásno není pouze, co jest spořádané, ale co tímto řádem jest schopno vyvolati v člověku, který jej postřehuje, radost z kontemplace. Vztah přizpůsobení jest ustaven mezi zevní skutečností a dojmem, který má vyvolati, a krása existuje jen mocí tohoto vztahu. Claritas pulcri stává se podstatným prvkem týmž právem jako proportio debita, - Zůstávajíc objektivistickou jako estetika řecká, přiděluje tedy estetika středověká přední místo prvku psychologickému a krása přestává býti pouhým atributem věcí. - Dodává-li Maurice de Wulf, jenž takto lapidárně charakterizuje středověkou estetiku (L'oeuvre d'art et la beauté, Lovaň, Paříž 1920), že Plato, Aristoteles, Plotin, sv. Augustin, Pseudo-Dionysius, sv. Tomáš Akv. tvoří touž řadu, že představují etapy a osvětlují osmnáct století lidstva a že díky jim celý ten řetěz lidí po dobu tolika věků musí býti pokládán za téhož člověka, který neustále trvá a ustavičně se učí, potom neváhám právě zde připojiti, že onen zlatý řetěz jde dále a sahá až po naše dny. Velkou a vnitrnou souvislost všech estetických teorií ukázal lapidárními rysy E. Utitz ve svém letos vyšlém stručném přehledu dějin estetiky (Geschichte der Aesthetik, Berlín 1932). V jaké blízkostí sv. Tomáše ocitá se Kant, hlásá-li, že krásný jest předmět bezzájmové libosti, když před ním učil sv. Tomáš, že dobré jest, co se líbí, krásné však, jehož zjev se líbí! - A zrovna jako za scholastiky, za sv. Tomáše, jest řád ploditelem krásna: tento dnešní řád ovšem prošel kriticistickou fází kantismu, jest hledán, jest postulován, nicméně, ba právě proto, vznáší se nad estetickými hodnotami; kdybychom je plně pochopili, pochopili jsme i onen řád a naopak. Scholastice i přítomností jest společné přesvědčení, že krásno se odnáší k řádu; ve své kvintesenci jest dnes vládnoucí pojetí vystiženo pregnantním výrazem Kruegrovým: "Každé pravé dílo umělecké jest symbolem proformované, bezčasové celosti; tvůrčí umělec propracovává se k ideálním útvarům." Ovšem, řád středověké filosofie byl dán především zjevením, věrou, deduktivní metodou; z Boha vycházeje rozlévá se po všem stvoření; řád naší doby jest posledním článkem velkého řetězu induktivního, který počíná snad u zdánlivě nejbezvýznamnějších pokusů psychologických, aby posledními tušeními vědecké metafysiky zachytil alespoň poslední paprsky vycházející ze zdroje Světla, z Absolutna, z Ducha absolutního.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kamila Kamila | Web | 30. srpna 2017 v 23:38 | Reagovat

Zkuste lekce kytary Nanastroj.cz

2 Petr ton Petr ton | Web | 31. srpna 2017 v 0:25 | Reagovat

Doporucte mi nejake kytarove lekce

3 Bart Bart | Web | 9. září 2017 v 21:30 | Reagovat

Jaka je nejlepsi skola kytary

4 Sandokan Sandokan | Web | 28. září 2017 v 5:26 | Reagovat

Kytara!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama