Březen 2008

Svatý Vít*

31. března 2008 v 8:41 Fotografie
Svatý Vít jest celá říše stínů a světel, kterou budoval národ téměř od úsvitu svých dějin, náhrobek, který budoval všem svým mrtvým téměř od počátku svých dějin až na naše doby. Množství jeho tvářností jest nesčíslné, bohatství jeho členitosti jest tak nevyčerpatelné jako láska, která přetrvala tisíciletí a vždy stále hledala novou hloubku a novou vznešenost. Láska mrtvých k nám z něho mluví kouzlem, které se skvěje tklivostí a spanilostí, vycházející z nesmírné hloubky osudů a věků. Je to láska zkamenělá, ne však mrtvá; láska, která se zavřela v kámen, aby zůstala zachována pro oči budoucích.

Esthetický řád v pojetí scholastickém a současném (3. část)

31. března 2008 v 7:44 Estetika
Mimovolně musíme při katharsi vždy vzpomenouti Aristotela, ačkoli pro náš případ ani z jeho definice ani ze všech dosavadních jejích výkladů nic přímo nevyplývá. Snad ale přece stojí na tomto místě za zmínku nejnovější pokus dospěti k rozřešení aristotelského problému tragična jinou cestou než dosud. H. Otte (Neue Beiträge zur aristotelischen Begriffsbestimmung der Tragödie, Berlín 1928) dospívá k závěru, že Aristoteles označuje tragedii jako básnické přetvoření látky dané, bájí a dějinami předané, které soustrastí a bázní způsobuje očištění takových jednání.

Esthetický řád v pojetí scholastickém a současném (2. část)

30. března 2008 v 7:43 Estetika
Abych se však dobral až těch nejhlubších základů, dovolte mi, abych k nim sestoupil od vrcholu pyramidy. - Středověk podává dvojí pojetí lásky, které také jest vyjádřeno v jeho tvorbě umělecké. Jsou to pojetí, jež bychom mohli nazvati fysickým a extatickým. Fysické, rozumí se, neznamená tělesné a stoupenci tohoto nazírání vidí v lásce smyslné jen odlesk lásky duchové. Fysické znamená přirozené a označuje zde nauku těch, kteří budují lásku na nutném sklonu, jejž mají bytosti přírodní, aby vyhledávaly své vlastní dobro. Mezí láskou k Bohu a láskou k sobě jest základní totožnost, třebaže utajená, která z ní činí dvojí výraz jednoho pudu, nejpřirozenějšího ze všech, či lépe, jedině přirozeného. Tento způsob zastává na příklad Hugo de St. Victore ve svém traktátu De sacramentis, sv. Bernard v De diligendo Deo, též Pseudo-Dionysius. Byl konečně precisován sv. Tomášem, jenž ukazuje, že jednota (unitas) spíše než individualita je důvodem jsoucna, měrou a ideálem lásky; ustavuje dokonalou kontinuitu mezi láskou žádostivosti (chtíče) a láskou přátelskou. Toť pojetí řecko-tomistické.

Esthetický řád v pojetí scholastickém a současném (1.část)

29. března 2008 v 7:43 Estetika
Křesťanské dogma jest hlásáním dvojího řádu, nadpřirozeného a přirozeného. Tedy nikoli pouze nadpřirozeného, neboť náboženství křesťanské řád přirozený netoliko předpokládá, nýbrž positivně určuje jeho vztah k řádu nadpřirozenému. Křesťanská filosofie také za všech dob jest si toho vědoma, zabývá se tímto přirozeným řádem právě s toho hlediska, jež pro existenci náboženství vůbec předpokládá zcela určitě formulovaný poměr obou řádů. Křesťanské filosofii vždy musilo záležeti na tom, a také záleželo, aby dokázala existenci nadpřirozeného řádu. Tyto důkazy všechny znaly ostře vyznačenou linií, která oddělovala řád přirozený od nadpřirozeného; v tom sluší spatřovati kořen toho, že Kant mohl stihnouti klatbou antinomií tradiční důkazy o existenci Boží. A přece týž Kant v jistém směru vkročil též na cestu, kterou i my pokoušíme se bráti. Mravní důkaz jsoucností Boží pokládá Kant za jedině možný; on představuje positivní stránku k jeho kritice ostatních. Jádrem, částečně zakrytým na sobě navrstvenými pojmovými určeními jest převrácení obvyklého poměru mezi mravností a náboženstvím; ne mravnost má se opírati o náboženství, nýbrž mravní zákon v nás má býti ono prvotní, odkud se usuzuje na Boha, který uvádí v soulad fysický a mravní řád. Vývoj mravního spočívá v protivě k přírodě a v bojí s ní, s animálním a smyslným. Jako příčina tohoto specielně etického vývoje objevuje se nyní Bůh a jeho moc umožňuje také, že se člověk dovede vzepříti své původní "přirozeností" a že ji překonává. Jednotlivé mravní rozhodnutí jest při tom přece věcí jednotlivce a jeho svobodné vůle; ale schopnost podstoupiti vůbec mravní boj, které zvíře nemá, připisuje mravní důkaz o jsoucnosti Boží nadsmyslné moci.

Vztah umění a náboženství v estetice a katolické teologii

28. března 2008 v 7:07 Filosofie
V následujících řádcích se budeme zabývat vztahem umění a náboženství. Představíme si teorie, které tyto oblasti staví velmi těsně vedle sebe, dokonce tak těsně, že stírají rozdíly mezi nimi, až k tvrzení, že umění nahrazuje náboženství. Intuitivní přesvědčení, že mezi těmito oblastmi existuje odlišnost, potvrdíme prostřednictvím sémiotických estetických teorií, ale vzhledem k tomu, že předmět našeho článku zasahuje i oblast náboženství, necháme hovořit také teologii (konkrétně katolickou) a její pojetí přirozeného a nadpřirozeného řádu a náboženského znaku. Článek nemá ambice postihnout celou šíři problému, ani uvést všechny autory, kteří se k dané problematice vyjádřili. Jeho cílem je na základě vybraných názorů ukázat jeden z možných pohledů na věc. Začneme obdobím, ve kterém došlo k vytvoření názvu estetika a k mohutnému rozvoji tohoto oboru, což mnozí autoři přikládají na vrub úpadku křesťanské víry, tedy dobou osvícenství, a záměrně opomineme předcházející doby, kdy se o předmětu estetiky sice hojně na poli filosofie psalo, nicméně estetika neexistovala jako samostatná disciplína.

Také jsem umělec!

27. března 2008 v 8:13 | 100 $ |  Umění

Polská varianta angažované poezie

27. března 2008 v 6:40 Recenze
V posledních letech proniká do České republiky ze sousedního Polska řada vlivů, které spoluutvářejí zejména oblast kultury (nejen v pohraničí) a rovněž katolického náboženství a s ním spojené spirituální literatury. Z Polska se k nám šíří básnická díla literárního proudu, takzvané kněžské poezie. Autoři neformálně sdružení pod tímto názvem podle slov opavského editora a literárního vědce Libora Martinka "hledají odpověď na složité existenciální otázky a ve značné míře odkrývají emocionální a duchovní napětí, jemuž je kněz při své službě vystaven". Nelze pominout, že taková charakteristika je pouhou frází a nepodává nám žádnou informaci o specifiku, které by tento typ poezie odlišovalo od typu jiného. (Neboť co jiného je úkolem převážné většiny poetických děl, než právě hledat odpověď na existenciální otázky či odkrývat něčí emocionální a duchovní napětí?). Ke kněžské poezii se v Polsku hlásí stále více básníků a kněží v jedné osobě, jejichž tvorbě je údajně věnována velká pozornost ze strany literárních teoretiků, mnohdy ovšem rovněž katolických kněží (mimochodem redaktor výboru Miązkovy poezie je český kněz a básník František Xaver Halaš). Skutečnost, že tento typ poezie píše vyhraněná skupina literátů, kteří se vyjadřují k vyhraněným tématům, že jejich díla posuzuje vyhraněná skupina literárních kritiků a zřejmě čte také vyhraněná skupina čtenářů, vybízí ke konstatování, že se jedná o jednu z moderních variant angažované poezie.

Z toho ven nebo sto h***n?

26. března 2008 v 15:47 Zprávy
Tak nám omilostnili naše umělce, milé Ztohoveňáky. Nechtěli nikomu ublížit, chtěli jen upozornit. Na to, že televizní vysílání nás klame, na to, že na ČT 2 vysílají falešné záběry Krkonoš!
Nabízí se otázka, jestli by měli odvahu a dostatek umění nabourat se do skutečně agresívních a realitu záměrně zkreslujících pořadů, jako jsou zprávy na ČT 1 či televizi Nova, a jestli by z takové akce vyšli tak lacino. Kdyby z takového pana Bursíka udělali Adolfa Hitlera, pak bych jim s chutí zatleskal. Upozornit na to, že program Strany Zelených se liší od toho nacistického jen kosmeticky, to považuji za velmi důležité! Ale navážení se do Krkonoš, které se nedovedou bránit, to opravdu nemohu ocenit.
P.S. Ztohoven chce "z toho ven" nebo sama sebe oceňuje na 100 h***n?
P.P.S. Původní název byl příliš laciný, současný lépe vystihuje autorův názor na tuto skupinu povyšující pubeťální provokaci na umění.

Divini cultus

26. března 2008 v 6:13 Hudba
ODDÍL HISTORICKÝ
§ 1. Liturgie, dogma a umění.
Poněvadž Církev obdržela od Krista, svého Zakladatele, úkol, aby opatrovala posvátnost bohopocty, zajisté jí přísluší, aby, zachovávajíc ovšem podstatu oběti a svátostí, to nařizovala -totiž obřady, rity, formule, modlitby, zpěv - čím by se nejlépe pořádala ona vznešená a veřejná služba, jejíž vlastní jméno je liturgie, t. j. posvátná služba v nejvlastnějším slova smyslu. A věru, liturgie je cosi posvátného; neboť jí se povznášíme k Bohu a s ním se spojujeme, svou víru mu projevujeme a nejvážnější povinností se mu zavazujeme za obdržená dobrodiní a poskytnutou pomoc, čehož máme stále zapotřebí. Odtud pochází jakási vnitřní souvislost mezi věroukou a posvátnou liturgů, a rovněž i mezi křesťanskou bohopoctou a posvěcením lidu. Proto Celestin I. soudil, že v úctyhodných formulích liturgie je vyjádřeno pravidlo víry; neboť praví: "Zákon víry je stanoven zákonem modlitby. Neboť když představení (biskupové) věřícího lidu vykonávají úřad sobě svěřený, zastupují u Božího milosrdenství celé lidské pokolení a prosí a modlí se ve spojení s úpěním celé Církve.

Te Deum 1/08

25. března 2008 v 7:59 Zprávy
Nadarmo budete stavět kostely, udílet duchovní cvičení, zakládat školy, všechna vaše práce a vaše snažení přijdou vniveč, nebudete-li schopni vládnout zbraní vhodnou k útoku i obraně - věrným a ryzím katolickým tiskem... Přinesl bych jakoukoliv oběť, svůj prsten, pektorál i sutanu bych vložil do zástavy, jen abych mohl podpořit katolický časopis. (sv. Pius X.)
Vyšlo 1. číslo časopisu Te Deum v letošním roce. Je věnováno pohádkám a vlastenectví.

Pohodlné utrpení na diskokříži

25. března 2008 v 6:40 Hudba
Madonna Louise Veronica Cicconeová si pro svou uměleckou kariéru zvolila křestní jméno odkazující na Pannu Marii. Název firmy je tedy provokativní a dobře se pamatuje. V souvislosti s peprnou tvorbou a protikatolickou image získává ještě lepší "šmak" -prostě marketingový tah k nezaplacení. Ty tam jsou doby, kdy prokletí básníci hledali po kapsách drobné mince, aby si mohli objednat poslední absint. O jejich dnešních nástupnících by Karel Marx asi řekl, že "postoupili z jedné třídy do druhé", respektive přeskočili několik tříd. Za současnými hvězdami pop-music stojí společnosti, jejichž rozpočet jim může Česká republika jen tiše závidět. Kdo by ovšem čekal, že levicoví umělci ztratí díky blahobytu sociální cítění, velmi by se mýlil. A tak i dnes např. milionáři z Pink Floyd na koncertě rádi zazpívají: "Peníze jsou zločin..." Tento vášnivý boj se však odehrává pouze v teoretické rovině, neboť co svět světem stojí, nebylo slýcháno, že by nějaký pokrokový umělec rozdal po vzoru světců celý svůj majetek chudým a rozhodl se pro život v nouzi.

Kaliologie čili o výslovnosti VIII.

24. března 2008 v 7:50 | Josef Durdík |  Durdík, J.: Kalilogie
Konečně by každý, kdo veřejně mluví, měl tolik zdvořilosti míti a za svatou povinnost svou pokládati, aby poznal mluvnici svého jazyka. Není to věru tak obtížné, jak by se mnohému pohodlnému zdálo, a vyplatí se hojně. Předně znalost gramatiky podporuje a ustaluje správnost i libozvuk mluvy, za druhé podporuje pamět - kupříkladu: Někdo měl říkat zpaměti následující větu: Vaši vojáci nás lapli jakožto lidé sprostí a hloupí! Neznaje mluvnických pravidel spletl si i a e, a říkal : Vaši vojáci nás lapli jakožto lidi sprosté a hloupé. Nevěděl, co je první, co je čtvrtý pád, a jmenoval sebe tím, čím chtěl poctít vojáky. Kdyby však byl věděl, že lidé jest první a lidi čtvrtý pád atd., nebyla by mu pamět tak selhala. Vůbec 4. pád množného čísla posud velmi trpívá i na rozsáhlé veřejnosti. Slýcháme i moje milí! (místo: moji milí), to jsou silné muži. Pražské genitivy: dětích, lidích, husách, brkách aj. derou se až do "volené" mluvy: "Bylo tam mnoho lidích." Předložka mimo žádá 4., kromě 2. pád; tedy mimo to a krom toho. V Praze také zaměňují se předložky od a o: zmínil se od jeho knihách. Jiné chyby i v tištěných básních: z něj, do něj (!) místo z něho, do něho. Udržujme staré, správné a libozvučné: bych, bychom proti novému bysem, bysme. Kde lokál v řeči lidu se zachoval, nezapuzujme ho; říkají ve Vamberce, v jazyce, ač v jazyku raději zdá se mnozí píšou.

Popelka nazaretská. Kapitola XXXI

23. března 2008 v 4:47 Literatura
Vstal, skrývá se. Kde, v kterém místě?
Na cestě své ho najde jistě,
kdo věří v něj. A nalezna,
bude ho v duši mívat hostem.
Kde je tvůj zničující osten,
ó smrti, včera vítězná?

Denně v tom pozdviženém čase
Pán přicházel a mizel zase,
jak vlny vůní z jarních lích,
jak stíny oblaků, jež plynou,
jak deště v máji nad krajinou,
jak příboj nocí měsíčných,

jak tichý host a tišší vládce.
I blažíval své malé stádce,
jež kolem Panny Marie
se vyplašeno shromáždilo.
Ó Bože-lásko, Bože-sílo,
veď k studnám života i je,

ať ruce do nich ponoří si,
ať hříšné léčí, mrtvé křísí
a světlem prostupují zdi!
Veď je k těm studánkám, ó Pane,
jimiž tvé údy probodané
i slavně vzkříšeny se rdí.

Ctih. Anna Kateřina Emmerichová

21. března 2008 v 21:32 Literatura
Ve chvílích nočních, spánek kdy míjí skráně,
vídám tě bledou, zsinalou barvou smrti,
na lůžku panny v horečce utrpení
v extasi bdíti.
Nemluvným tichem bije tvé svaté srdce.
Bezkrevné tělo pomalu krvácí dále - -
Pozvedáš hlavu s nestvůrné koruny tíhou,
krvácí čelo.
Jaké to ruce? Maria neměla bledších.
Otiskem cudných retů v nich hoří rána.
Kdo měl to srdce, v hynoucí panny tělo
vpálit to stigma?
Obraze živý Ukřižovaného!
Jaká to muka stálého umírání?
Divte se dívce, rekyni v utrpení
za cizí viny!
Hoří ta duše nesmírnou k duším láskou,
plamenem žhoucím roste a přerůstá bolest,
ale té duši žíznící nadlidskou žízní
ještě to málo!

Nedejme se rušit!

21. března 2008 v 21:08 Film
Duch Boží si vskutku vane, kam chce. Kam chce jen on sám. A nám se to nechce zdát, hlavy si můžeme ukroutit, jak se to mohlo stát, že se náhle, beze vší výstrahy a zejména bez našeho dovolení objevil v Hollywoodu, v novodobé Sodomě. Právě toto město hříchu bylo vybráno Bohem k tomu, aby zde bylo započato dílo, které nemá ve světové filmové tvorbě obdobu - Umučení Krista. Dosud ještě žádný film nedokázal v tak krátkém čase zburcovat a uvést v úžas tak obrovské množství lidí.

Putna hlasatelem nesnášenlivosti

21. března 2008 v 19:30 Film
Moderátor a publicista Martin Putna, zřejmě polichocený tím, že mohl jako jeden z prvních v České republice vidět film "Umučení Krista" , nelenil a ihned znovu vystavil na odiv svůj pronikavý intelekt. Učinil tak v článku "Příliš sadistické Velikonoce" v Mladé frontě dnes ze dne 8. 4. 2004. Pokládaje sám sebe samozřejmě za normálního a neúchylného, neváhal označit autora filmu Mela Gibsona za sadistu a samotný film za "úchylný". Jistě, má právo vyjádřit soukromě svůj názor, jenže pan Putna jde ještě dále. Ty věřící diváky, kteří budou hodnotit film kladně, i všechny ty ostatní, kteří by se mohli zamyslet nad tím, proč taková nenávist pokrytců vůči Ježíši Kristu (tehdy i dnes), zkrátka všechny, jimž by se film mohl líbit, Putna předem diskvalifikuje a označuje za lidi se sklonem k sadismu.

Pieta

21. března 2008 v 18:00 Literatura
Z dcer lidských jediná Ty svatá ženo,
jež lásku všech si zasloužíš,
teď tělo Syna v klín Ti položeno
a jeho rány zblízka zříš.

A v srdci Tvém Ti prudká bolest pálí
jak v ohni rozžhavený hřeb!
Ach, dej, by naše nitro místo chladné skály
je vyhlédnuto pro pohřeb.

Ta bolná výčitka nám v prsou bije,
že příčinou jsme vzdechů Tvých!
Nuž, v náhradu: nechť Kristus v srdci žije
a navždy zemře každý hřích!

"Dokonáno jest!"

21. března 2008 v 15:00 Literatura
Měsíčná noc nad zemí se klene,
na Golgotě stromem pne se kříž,
za korunu nebe ohvězděné;
Ježíši, ó spáso, tvoje říš?
Pokoj blahoslaven vešel na zem,
vina ustoupila jako stín;
života strom jak by rozkvet' rázem,
do hvězd, navštívil zem Hospodin,
aby obcoval zas se svým lidem;
kletba rozlomena, pouta kruh,
a zem oddychuje blahým klidem,
odpočívá, splacen starý dluh.
Pod povrchem nový život raší,
nový ráj se připravuje vzjít,
cenou vykoupení o co dražší,
než byl první kdysi, blahý cit! -
Poslední akt podobenství je to,
ztracený se navracuje syn;
Otec vyšel vstříc mu v chvíli této,
pod tím křížem čeká, prostřen klín!

Věnec trnový

21. března 2008 v 9:00 Literatura
Buď veleben, ty vínku trnový,
jenž kolem čela Kristova se rděl,
buď veleben v tom ostnu každičkém,
jenž v svatou hlavu hluboce se ryl,
ty bolu symbole, ty laure spásy!
Pryč s věncem zpívající rozkoše,
pryč s tebou, vínku z růží spletený,
pryč růže vášně, které lákají,
krev srdce pijí, sílu ochromí,
a v studu posléz klopí očí řasy!
Pryč s těmi květy, dolů s čela již
jak rudé slzy k zemi padejte,
ať zbude jenom vínek Kristův zas,
byť nepodoben zdál se vavřínu,
ó vínku očisty a laure spásy!
Jak svatá Terezie de Jesu,
ta mystických včel - pěvců královna,
ó Ježíši, já básník poslední,
jenž v kněze lyru biji nehodný,
Tvou žádám korunu, Tvůj vavřín spásy!

Communio

20. března 2008 v 18:00 Literatura
Živ pak jsem již ne já, ale živ jest ve mně Kristus.
Ep. ku Galat. 2, 20.
Pateno zlatá, obětní misko mešní,
jaký to neseš Chléb,
většího není nad tento zázrak dnešní,
krve v něm kmitá tep!
Kalichu zlatý, ohnivou hoříš krví,
věčnosti je to zdroj,
Ježíše zrak v něm, krvácí jeho brvy,
Smrti a Lásky v něm boj!
Století naše nemá již v zázraky víry,
jaký však zde to div!
zničeno Božství Láskou beze vší míry
dnes jako tisíc let dřív!
Ježíši, Bože, z prachu mě zvedáš k sobě,
z člověka stal se Bůh,
zmírá má duše, zmírá mé tělo v Tobě,
v žilách mých Krve tvé ruch!
Jaký to plamen prolétá moje cévy,
jaký to zázrak a div,
v údech mých síla rajského klasu a révy,
Ježíš je ve mně živ!