Svody moderní kutury (část II.)

19. února 2008 v 15:36 |  Umění
Jak bylo zmíněno výše, popkultura je především business. Moderní umělecké dílo je ve značné míře výrobek na trhu a podle toho se také chová. Nejdůležitějším krokem je dostat se do povědomí lidí a strhnout na sebe pozornost. Proto také stále nové a nové provokace ze strany umělců, útoky na autoritu, přirozený řád. Ovšem jak říkal Josef Florian: "I rouhat se člověk musí umět." Rouhání některých moderních umělců, mám na mysli různé nechutné obrazy, sochy, písně, je projevem nejhlubšího zoufalství. Umělecký projev idiota bude vždy projevem idiota. Nedokáží nic víc než například potopit krucifix do nádoby s močí, jak se to na jedné výstavě stalo, ale to je vše. Je to ubohé, stejně tak jako je ubohý otec toho všeho. Musejí urážet a strhávat na sebe pozornost, protože to je jejich život, s tím stojí a padá jejich existence. V tomto směru my, křesťané, máme neskonalou výhodu. Náš život stojí na něčem, či přesněji na někom, kdo je věčný a stálý.

Média jsou prostředkem, kterým populární kultura proniká do společnosti a utvrzuje svoje postavení. Pokud se zaměříme na děti, tak hlavními médii, které působí na jejich přesvědčení a utváří jejich názory, jsou televize a časopisy. Podle Mladé fronty Dnes má každé čtvrté dítě u nás ve svém pokoji televizor. V této souvislosti mi dovolte malou odbočku ohledně televize. V případě televize divák přijímá obrazy zcela pasivně. To je nejvíce patrné, srovnáme-li televizi s literaturou. Při četbě se lze mnohokrát zamyslet nad předkládanou informací, můžeme si daný úsek přečíst ještě jednou, požádat někoho o jeho názor nebo se k četbě vrátit až za nějakou dobu. Televizní obrazy jsou předkládány jeden za druhým "teď a tady". Není čas si vybírat, popřemýšlet. Mottem televizního vysílání je: stále rychleji, stále jiný obsah, jiné barvy, jiný záběr kamery, aby se divák náhodou nenudil a nezvolil si jiný program. Obrazy jsou divákem přijímány, aniž by měl možnost kontrolovat jejich obsah rozumem. Zatímco četbou knihy nebo kocháním se krásami přírody člověk přijímá několik set obrazů za hodinu, v případě televize je to několik tisíc. Pokud televizní program obsahuje něco zlého, pak to působí daleko více nebezpečně, než je tomu v případě jiných médií či během rozhovoru. Filmy, s výjimkou některých dokumentárních pořadů, předkládají nejčastěji historickou fikci a vytvářejí umělý, nepravdivý svět. Svět, který neexistuje. Jelikož lež často obsahuje 90 % pravdy a 10 % nepravdy, stačí tedy k manipulaci duší jen vhodně "upravit" scénář. Duše nasáklá těmito obrazy přestává vnímat realitu a skutečné problémy. Stává se vůči pravdě slepou. Výzkum, který proběhl v USA, ukázal, že za posledních deset let došlo u dětí ke snížení inteligence. Důvodem je podle vědců nepřiměřené a nevhodné používání elektronických zařízení, zejména počítačů, televize, walkmanů atd. Pokles inteligence je doprovázen snížením tvůrčích schopností, nedostatkem iniciativy a stálosti při plnění dlouhodobých nebo těžších úkolů. Nepředpokládám, že by to byl případ většiny dobrých katolických rodin, ale přesto se to nás a našich dětí týká. V souvislosti s povědomím, které média vytvářejí, totiž dochází k zajímavému fenoménu, který bych nazval "neplacení reklamní agenti". To jsou všichni ti, kteří často nevědomě přijali jako realitu a komunikační základ virtuální svět vytvářený médii. Jednoduše řečeno, pokud vaše dítě přijde do kolektivu dětí, kde se většina rozhovorů točí kolem zážitků z televizních pořadů nebo kde je chování ostatních dětí motivováno vzorci známými z médií, může se stát, že "neplacení reklamní agenti", spolužáci, okolí, vytvářejí silně nátlakové prostředí, jež nutí děti, které tento mediální svět zatím nesdílejí, k tomu, aby podlehly a přijaly všeobecně rozšířené mínění a názory vrstevníků.
K tomu se lze postavit několika způsoby. Jeden je restriktivní, kdy rodiče naprosto odříznou děti od kontaktu s takovým prostředím. Zmíněný postup je v dnešní době v naší globální vesnici již předem odsouzen k nezdaru. Myslím, že stačí, aby se dítě prošlo například po Václavském náměstí v Praze, a dostane se mu takové dávky popkultury, že jakákoli snaha tomu zamezit je iluzí, pokud ovšem nechceme svým dětem nasadit na hlavu papírovým pytlík a tak jej uchránit audiovizuálního vjemu. Samozřejmě lze věc řešit odstěhováním se do kanadských hvozdů nebo brazilského pralesa. Ale i zde je bohužel jen otázkou času, kdy se najednou skácí okolní stromy obklopující útočiště takovéto katolické rodiny a za nimi se objeví bagrista s walkmanem na uších čili "neplacený reklamní agent". Také by se mělo počítat s jistým obdobím v životě člověka, kdy se dospívající snaží již sami utvářet vlastní osobnost, přičemž tento proces je dost často doprovázen kritickým přehodnocováním dosud nabytých informací, což nezřídka vede k rebelii vůči čemukoli. Obávám se, že jedinec nepřipravený na boj, vychovaný v teploučké bavlnce, je snadno napadnutelný moderními kulturními viry, neboť mu bude chybět imunita. Tím samozřejmě netvrdím, že by rodiče neměli sledovat, s kým se jejich potomci stýkají a přátelí, ale je důležité mít taktéž na paměti, že ostatní děti jsou také zatím oběťmi popkultury.
Druhým přístupem je např. postup křesťanského časopisu pro dívky "IN!". Tedy uzavřít s popkulturou, alespoň co do materie a formy, kompromis. Ta míra kompromisu se může lišit svojí intenzitou. Jednak to může být víceméně nekritická otevřenost vůči všemu modernímu. Pochopitelně se to týká spíše obsahů, které nejsou v evidentním rozporu s křesťanskými principy či se jako neutrální tváří. Obávám se však, že neutrálních kulturních projevů příliš mnoho není. Většina odráží dnes naprosto všeobecné přesvědčení, a to v morálních otázkách bohužel nereflektuje katolickou nauku. Z toho je, myslím, jasné, že tato cesta není při formování osobnosti dospívajícího dítěte příliš šťastná, nevede-li přímo na scestí. Jiní volí popkulturní formu, ale snaží se s ní spojit křesťanský obsah. To je případ takzvané křesťanské rockové hudby. Autor knihy Gods of Wasteland - Fifty Years of Rock 'n' Roll Michael Matt, který se zde věnuje současné populární hudbě, tvrdí, že křesťanská rocková skupina je stejný protimluv jako křesťanský striptýzový klub. Ovšem, jak sám uvádí, v městě Massillon ve státě Ohio existuje "Křesťanský taneční klub pro dospělé", takže nikoho už ani nepřekvapí, že se může setkat i s křesťanskými rockovými skupinami. Neupírám tvůrcům časopisu a křesťanským rockerům dobrou vůli, vidím zde však několik nebezpečných úskalí. Např. časopis "IN!" odkazuje svojí formou na časopisy typu "Bravo" či "Dívka", které mají za úkol předpřipravit mladé čtenáře na odběr ekvivalentních periodik pro dospělé, jako jsou např. "Cosmopolitan", "Elle" nebo "Esquire". "IN!" jednoduše neudělá z nekatolíků katolíky, ale svou formou může narušit katolickou mládež, pokleslým představením problémů snížit její měřítka a v konečné fázi udělat práci za "Bravo", byť by to nebyl záměr jeho tvůrců. Tím chci poukázat na to, že nelze hledět pouze na obsah sdělení, ale je nutné také dbát na jeho formu, neboť již ta sama o sobě má vypovídací hodnotu, která působí na odběratele. To platí také o zmíněné rockové hudbě. A to odhlížím od toho, že zde je třeba i nadmíru křesťanský obsah často zastřen vokálním projevem zpěváka, což jistě bezezbytku platí o drsných metalových kapelách. Větší problém vidím v tom, že při poslechu takovýchto hudebních těles je akceptována forma, která je vlastní nekřesťanským interpretům, respektive zcela otevřeně protikřesťanským. Mám tu zkušenost, že je jen otázkou času, kdy posluchači křesťanského rocku přestanou tolik bazírovat na přidaném adjektivu a zamíří do problematických vod brutální sekulární popkultury.
Dovolím si udělat ještě jednu důležitou poznámku o materii rockové hudby. Kořeny této hudby najdeme v Americe, nicméně původně sahají až k domorodým Afričanům, a to zejména v oblasti rytmu a úlohy bicích nástrojů. Jedná se o hudbu, která byla a stále je součástí magických rituálů, přičemž jedním z jejích cílů je navodit u zúčastněných trans. Tedy stav, kdy do pozadí ustupují nebo prakticky zcela zanikají racionální schopnosti jedince. Zjistilo se, že rytmus, stejně jako i jisté tóny působí přímo fyzikálně na lidský organismus. Například neslyšící reagují na některé tóny. Hudba má vliv dokonce i na zvířata a rostliny. Při některých rytmech (beatech) dochází k stimulaci látek, které mají vliv na nervový systém člověka (např. tvorbu hormonu epinefrinu), ať už si to dotyčný přeje či ne. Výrazná stimulace smyslové stránky spolu s potlačením intelektu ústí v erotické vybuzení a agresivitu. Sebevražda rozumu často vede k sebevraždě fyzické. Lékaři se shodují, že výsledkem vlivu rockové hudby na lidskou bytost může být frustrace, ztráta sebeovládání, potlačení intelektu a vůle, směřující až k euforii, hysterie, halucinace, hypnóza, deprese, neurózy a psychózy, agresivita proti okolí i sobě, vandalismus atd. Obávám se, že naše lidské tělo není jednoduše na čistě fyzické rovině schopno rozlišit křesťanský rock od jeho satanistického protějšku.
Třetím postojem, který můžeme k populární kultuře zaujmout a předat jej dětem, jsou pevné zásady, výchova směřující ke kritickému myšlení schopnému obhájit své postoje před sebou samým i před ostatními. Dospívající čtrnáctiletý člověk se mezi vrstevníky jednoduše neuplatní s argumentem, že je něco špatné, protože mu to říkala maminka. Snad vůbec nejlepší je založit výchovu primárně pozitivně, tj. na kladných kulturních vzorcích. V tomto ohledu je nutné, aby rodiče šli příkladem. Křesťanská kultura je natolik bohatá studnice, že rozhodně nehrozí její vyschnutí. A to se týká všech oblastí, ať již jde o hudbu, výtvarné umění, architekturu. Poznávat bohatství skutečné hodnotné kultury by mělo být velkým dobrodružstvím. Učme se od největšího Umělce všech věků, našeho Pána a Stvořitele. V celém jeho díle lze nalézt řád, krásu, moudrost a lásku. Proto je příroda tou nejkrásnější galerií i koncertním sálem.
Jak jsem již uvedl, jedná se o boj s moderní popkulturou; boj s duchem tohoto světa, jak říká Písmo svaté. Snažme se v této válce postupovat rozvážně a takticky. Například ve věku dospívání, který se tak často projevuje rebelií, zkusme u dětí tuto vzpouru zaměřit správným směrem, ať slouží v boji za Království Krista Krále. Vždyť dnes je největší rebelií nepodlehnout většinové masové kultuře a vyznávat pevné hodnoty. Znáte snad větší vzpouru proti dnešnímu buržoaznímu liberalismu než být pravověrným tradičním katolíkem?
Nejsme v boji proti popkultuře sami. Ta se snaží ovládnout všechny normální lidi dobré vůle, kteří ctí přirozený řád. Jistý francouzský farmář, Jose Bove, s reakčně velkým knírem například projel svým traktorem skrz místní restauraci McDonalds a způsobil tak škodu za sto dvacet tisíc dolarů. Tím však nechci vybízet k podobným radikálním krokům. Naším bojovým "traktorem" by měla být modlitba, oběť a neochvějná víra předků. Tak nepřátelům kříže způsobíme větší ztráty než za několik set tisíc dolarů; jedině tak ubráníme své území, naše rodiny; jedině tak zvítězíme.
Přepis přednášky "Svobody populární kultury", která se konala v rámci cyklu "Ve škole sv. Josefa" pořádaného Institutem sv. Josefa. (Upraveno.)
Na začátku logo časopisu IN!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama