Svody moderní kultury (část I.)

19. února 2008 v 15:34 |  Umění
Již v samotném názvu "Svody moderní kultury" je skryt oříšek, nebo, chcete-li, zakopán pes. Není totiž zas až tak jasné, co to kultura je. Pojem v tom smyslu, jak se dnes používá, vznikl až v osmnáctém století. Jeho původní latinský význam je spíše pěstování, zušlechťování. Pochopitelně to neznamená, že by v současné době kultura nehrála zušlechťovací roli jednotlivců, národů či celého lidstva, ale v návaznosti na jiné vědní disciplíny se rozšířily také hranice chápání kultury. Dříve se kultuře, jako objektu svého zájmu, věnovala filosofie, později se vzrůstajícím národním uvědoměním v Evropě dostává také svůj politický rozměr. Dnes se kulturou zaobírá více vědních oborů: filosofie, politologie, sociologie, kulturologie, psychologie, religionistika atd.

Do kultury lze zahrnout mnoho oblastí lidského života: náboženství, politiku, literaturu, potažmo umění jako takové, ale například také stravovací návyky, možná i ekologii. Abychom si to trochu usnadnili, řekněme, že se na kulturu budeme dívat z pozice ministra kultury. Tím se vůbec nevyjadřuji k instituci či osobě jako takové, ale jedná se mi o oblast zájmu, která spadá pod působnost tohoto ministerstva. Pokud vím, tak ministerstvo kultury nevěnuje nějakou zvláštní péči např. stravování občanů, i když právě mezi jistými formami stravování a populární kulturou existují velice zajímavé paralely. Mám na mysli zejména tak zvané rychloobčerstvení, vulgo fast food. Jeden můj známý to vtipně vystihl slovy: "Jíš pořád to samý, akorát tomu mění názvy."
Populární kultuře se ve své knize Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře věnuje Roger Scruton. Mezi jinými uvádí: "Populární kultura může být dvojího druhu: zděděná nebo získaná. V Evropě a Americe však zděděné (lidové) kultury vyhubila globalizace a nahradila je směsicí komerce. Jisté prvky lidové kultury (zejména v hudbě) se staly surovým stavebním materiálem pro vysoké umění... Zbytek se změnil ze zděděné tradice v komercionalizovaný 'odkaz' a zírá na nás z vitrín skanzenů a muzeí. Moderní člověk se může nechat okouzlit lidovými kroji, lidovými tanci a slavnostmi, ale svou identitu jejich prostřednictvím již nenachází - což, řečeno jinými slovy, znamená, že lidová kultura je mrtvá. Lidová píseň (folk) se stala podkategorií populární hudby, v současnosti však již nemá kořeny ve zděděném společenství."
Citát zde uvádím proto, že docela dobře vystihuje dnešní stav. Je to sice pouhé suché konstatování skutečnosti, ale je nutné si právě tento fakt uvědomit a z něj vycházet. Realistický pohled je důležitý, neboť umožňuje volit adekvátní prostředky a co nejefektivněji rozvrhnout a soustředit síly.
V konzervativním křesťanském prostředí panuje jistá nedůvěra, či dokonce nechuť k moderní kultuře. Myslím, že zdravý kritický odstup je dobrý, ale neměl by se proměnit v zabedněnost, která by vlastně neumožňovala nebo přinejmenším značně ztěžovala komunikaci s okolím. Ale právě toto okolí, možná i naše nejbližší má být evangelizováno. Proto je nutné znát alespoň základní "slovíčka". Pokud budeme na Číňana mluvit česky, byť s nejlepšími úmysly a horoucím srdcem, těžko ho obrátíme na víru, protože nám jednoduše nebude rozumět. Netvrdím, že musíme přijímat zvyky tohoto světa, ale vzorem by nám měl být apoštol národů svatý Pavel. Vzpomeňme si, jak jedná v Aténách na Areopágu. Přichází mezi pohany, ale neuráží je, nenadává jim: "Vy pohanští zplozenci pekla!" nebo něco podobného. Ne, svatý Pavel řeší situaci vtipně a elegantně - "Atéňané! Jak pozoruji, jste po každé stránce lidé velmi náboženští. Když jsem se totiž procházel a prohlížel vaše posvátnosti, přišel jsem taky na jeden oltář s nápisem: Neznámému bohu. Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji." Načež následuje krátká katecheze. Samozřejmě, Areopág nepatří mezi ty nejúspěšnější akce svatého Pavla, což bylo dáno tím, že hovořil k moderním intelektuálům. A jak můžeme parafrázovat: "Spíš projde velbloud uchem jehly než moderní intelektuál... atd. atd."
Nicméně poselství této události je i dnes aktuální. Svatý Pavel volí pojmy a odvolává se na skutečnosti, které jsou dotyčným známy. S Atéňany jedná jako s Atéňany, když předtím jednal s Židy jako s Židy. Ukazuje to na nutnost znát situaci nebo daný problém. Apoštol Pavel byl velmi vzdělaný muž, kterému se asi těžko vyrovnáme. A za normální situace, tedy za situace, kdy společnost chrání svoje jedince, potažmo pastýři Církve pasou jim svěřené stádce, by se našinec ani nemusel mnoha věcmi zabývat. Pokud to, co říkám, zní jako latentní výzva k zavedení cenzury, tak mohu všechny uklidnit... není vůbec latentní. Jsem přesvědčen, že cenzura je pro blaho jakékoli společnosti nutná. Dnes bohužel to, co by jinak měl vykonávat cenzorský úřad, musejí vykonávat rodiče, či jiní nadšení aktivisté, sami. Možná jsem popudil některé liberály, nicméně je důležité uvědomit si, že případný cenzorský úřad, jak jsem to nazval, má daleko větší možnosti než obyčejný jednotlivý občan. Může zaměstnávat ty nejlepší odborníky, může věci konzultovat s kolegy ze zahraničí, může daleko efektivněji ovlivňovat celkovou atmosféru ve společnosti, která se pak zpětně promítá do rodin. Nesmíme zapomínat, že moderní popkultura je především velký business. Na jedné straně tedy stojí bohaté a vlivné nadnárodní firmy a na straně druhé obyčejná rodina. Je zbytečné zdůrazňovat, že prostředky, které společnosti ovládající svět nejen showbusinessu mají k dispozici, a propaganda, kterou vedou - přičemž se většinou neřídí altruismem -, vystavuje rodinu velikému tlaku. Tento boj, a já jsem přesvědčený, že je to boj majitelů popkultury s rodinou o děti-zákazníky, je natolik nerovný, že obstojí pouze ti nejsilnější a nejlepší, tedy budoucí svatí. Je to žernov. Církev měla až do pontifikátu papeže Pavla VI. seznam zakázaných knih, což byl velmi dobrý a užitečný institut. Dnes by možná bylo lepší zavést spíše seznam knih dovolených, už jenom z praktického hlediska, neboť by byl kratší než seznam těch zakázaných. Bylo by zajímavé sledovat, jak by si vedly dnešní školní učebnice. Pravděpodobně by mnoho z nich bylo shledáno lehkými. Dnes je bohužel situace taková, že mluvčí biskupské konference věřícím doporučí rouhavou výstavu INRI nebo komunistický film "Jan Hus". Umím si představit, že kříž, který musí rodiče nést, dnešním stavem ztěžkl o několik tun a váží jako hora. Ale i horou se dá za jistých podmínek pohnout. Pokud tedy mají rodiče nahradit cenzorský úřad, měli by postupovat jako on. Jak jsem zmínil, zaměstnávat ty nejlepší odborníky, tedy vzdělávat se, i když to možná ve vztahu k rodičům zní divně - většinou to jsou děti, kdo je vybízen ke vzdělávání -, a číst kvalitní literaturu, která se těmto problémům věnuje. Zmiňoval jsem konzultace s dalšími odborníky, v tomto případě odborníky z nouze, tedy dalšími rodiči, kteří mohu mít více zkušeností, případně zkušenosti z jiného úhlu pohledu. A co je nejdůležitější, nebojme se "přizvat" do své rodiny dobrého kněze, který umí poradit nejen v duchovních záležitostech, ale také výchovných. Vždyť i kněží jsou otci a Církev se neomezuje pouze na kostel. Mnoho oblastí výchovy se prolíná s otázkami náboženství a zde není místo pro vlastní domácí pokusy, ale pro Církev učící. Samozřejmě ve vztahu k jednotlivým dětem je nutné brát zřetel na jejich věk, osobní charakter, případně i na míru otravy - to znamená, do jakého stupně dítě již dnešní populární kulturu akceptovalo a jak se k ní postavilo.
Byla-li řeč o dobré literatuře, pak nelze než se smutkem konstatovat, že té je ještě méně než šafránu. Osobně se zajímám zejména o populární hudbu a musím říct, že kvalitních křesťanských knih či článků na toto téma je velmi málo. Neupírám některým autorům zápal, s nímž se do dané problematiky pouští, nechci také zpochybňovat jejich často ty nejlepší úmysly, ale přesto takové knihy mnohdy působí diletantsky. Nakonec zjistíte, že autoři vycházejí z jednoho nebo dvou stejných zdrojů a opakují nepřesnosti, které jsou v nich obsaženy, nebo k nim dokonce ještě další nepřesnosti přidávají. Takovéto knihy mohou posloužit třeba v případě, kdy dítě ještě není nakaženo popkulturou, ale z vlastní zkušenosti vím, že nabídnout podobnou publikaci někomu, kdo se o hudbu více zajímá, může mít občas zcela opačný efekt.
Ale zpět ke kultuře, přesněji k umění. Člověk je stvořen k obrazu Božímu. Umělecký projev, respektive dílo, je vlastně jakýmsi stvořitelským aktem. V jistém ohledu bych si dovolil umělecké dílo přirovnat ke svátosti, protože také zahrnuje materii, formu a intenci. A stejně tak jako u svátosti, i zde může být materie, forma a intence neplatná nebo pochybná. Přinejmenším tehdy, když na kulturu uplatňujeme morální měřítka.
Co se materie a formy týče, tak populární kultura má problém s definicí sama sebe. Jistě jste se v novinách setkali s článkem, v němž se kritik ptal sám sebe i čtenářů: "Je toto ještě umění?" Proto se stále častěji objevují termíny, které se vyhýbají tomu, aby dané dílo hodnotily. Volí se například slovní spojení "výtvarný projev", "hudební projev", "plastika", "instalace" atp. Nepochybuji, že znáte například počiny pana Jiřího Davida. Přinejmenším ten jeden, neonové srdce na Pražském hradě. To je nádherná ukázka toho, do jaké míry zmizely hranice současného umění. Materií se neonové srdce neliší v ničem od běžné světelné reklamy nebo poutače na domě pochybné pověsti. To, čím přitahuje zrak médií a veřejnosti, je neobvyklé umístění a záměr autora provokovat. Dnes vlastně stačí, aby někdo, kdo je přinejmenším trošku společensky uznáván jako umělec, nějaký svůj počin prohlásil za umění, a více méně automaticky se z toho pro veřejnost umění stává. Možná se k tomu přidají nějaká adjektiva jako "kontroverzní", "extrémní" atd., ale to je většinou tak všechno. Chybí autorita, která by se odvážila posoudit a rozhodnout. Nejen to, chybí totiž měřítka, podle kterých by se mohlo rozhodovat. Stačí, když někdo něco za umění prohlásí a následně je to médii jako takové akceptováno. Kdybych to měl vyjádřit v nadsázce, která nemusí být nutně vůbec nadsázkou, tak v případě, kdy se na chodník vykálí pes, musí po něm jeho majitel uklidit, ale když to udělá moderní umělec a svůj čin prohlásí za výtvarný projev, kterým protestuje proti buržoazní společnosti, může se mu dostat nemalého věhlasu a uznání. V hudbě stačí hrát po několik minut dva tóny, což mimochodem zvládnu i já, pak tento hudební projev nazvat například "Kapky existenciální nejistoty", a hle, minimalistická skladba je na světě! Možná by vás překvapilo, kdyby vám zedník, který vrtá vrtačkou do zdi, oznámil, že je vlastně hudebník; ale opravdu existují "hudebníci" (nutno podotknout, že mezi ně naštěstí řemeslníci většinou nepatří), kteří vyjdou na scénu s vrtačkou, načež vrtají a takto tvoří tzv. industriální hudební projev. To vše souvisí s jistým jevem: Ve chvíli, kdy se z umění stává pouhý projev, výraz, ustupuje do pozadí nebo zcela zaniká nutnost zvládnutí řemesla v daném oboru. Dříve umělec musel kromě jiného ovládat umělecké řemeslo. Salvador Dalí to vyjádřil slovy: "Jsme svědky zrodu synkretického umění, polokarikatury, polodekorace […] Picasso a Matiss ještě byli schopni dobře malovat. Jejich dnešní následovníci již neumějí malovat a nejsou schopni vytvořit na plátně lidskou tvář. To je strašné, protože tímto hrozí celému pokolení úpadek do nejtemnějšího barbarství."
Na začátku výtvor Jiřího Davida
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kilian Kilian | Web | 31. srpna 2017 v 0:29 | Reagovat

Neznate nekdo nejake lekce kytary online

2 Barman Barman | Web | 9. září 2017 v 22:26 | Reagovat

Fakt?

3 Barman Barman | Web | 23. září 2017 v 16:05 | Reagovat

Muze levak hrat na normalni kytaru?

4 Bart Bart | Web | 28. září 2017 v 5:32 | Reagovat

To je docel dobry

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama