Novotomismus v českých zemích v 19. a 20. století (2. část)

26. února 2008 v 10:14 |  Filosofie
Pospíšilova práce našla velkou odezvu a stala se mocným popudem k dalšímu rozvoji novotomismu u nás. Z nejvýznamnějších představitelů první generace novotomistů bych se rád stručně zastavil alespoň u třech. Prvním z nich je pražský gymnaziální profesor Václav Hlavatý (1842-1910), který roku 1885 vydal Rozbor filosofie sv. Tomáše Akvinského. V předmluvě k tomuto spisu výslovně zmiňuje Pospíšilovo dílo a označuje ho za zdařilý počátek tomistické literatury v našem mateřském jazyce a dodává, že jím byl povzbuzen natolik, že se sám odhodlal k uveřejnění svého díla, které již dlouho choval v rukopise, aby tak přispěl k propagaci a rozvoji tomismu v českých zemích. Samotný spis je však spíše kompilací prací Alberta Stöckla Geschichte des Mittelalters a Lehrbuch der Philosophie (Sousedík, 1995, s. 74).

Dalším významným představitelem starší generace novotomistů byl rajhradský benediktýn Pavel Julius Vychodil (1862-1938). Vychodil, žák Josefa Pospíšila, významně přispěl k českým překladům klasických filosofických textů. Jako první do češtiny převedl základ myšlení svatého Tomáše Akvinského - Aristotela. Přeložil takřka všechna jeho díla: Kniha o básnictví (1884, 1892), Knihy o duši (1885), Ethika Nikomachova (1888), Politika (1895), Kategorie (1918). V této souvislosti je třeba uvést, že Vychodil přeložil svůj první Aristotelův spis (Kniha o básnictví, 1884) již jako 22letý seminarista a o svolení k jeho vydání musel tehdy ještě žádat své nadřízené. Vychodil byl také velmi činný coby redaktor, přes 40 let (1885-1938) redigoval časopis Hlídka literární od roku 1896 jen Hlídka. Výrazně také promluvil k vývoji literární vědy a estetiky svými spisy Poetika (1897), Básnictví a mravouka (1897) a souborem statí O kritice (1886-1891) vycházejícím v Hlídce literární. Vychodil také sepsal systematickou, věcnou a klidnou dvojdílnou Apologii křesťanství (1893, 1897), dílo svou vysokou úrovní nesrovnatelné s podobnými opusy té doby (Kopal, Brynych) (Putna, 1998, s. 247). Pro úplnost je nutné dodat, že v roce 1896 byl pověřen vedením Papežské knihtiskárny benediktinů rajhradských, která sídlila v Brně na Šilingrově náměstí, kam také z tohoto důvodu přesídlil a kde také později zemřel.
Posledním, a co do počtu vydaných publikací asi nejpilnějším, představitelem první generace novotomistů, o kterém se zmíním je Eugen Kadeřávek (1840-1922), profesor Teologické fakulty v Praze. Kadeřávek, jak sám přiznává, nejdříve schvaloval a doporučoval Herbartovu filosofii, ale po vydání encykliky Aeterni Patris se svým dílem Filosofie křesťanská, porovnána s některými filosofickými soustavami nového věku (1885) přihlásil k tomismu. Poté se sám pokusil o ucelenější výklad určitých disciplín, který po určitou dobu českému novotomistickému myšlení chyběl. Učinil tak ve svém třísvazkovém díle Soustava filosofie křesťanské čili aristotelicko-thomistické (1919-1920). V prvním díle vyložil formální a kritickou logiku, ontologii a estetiku. Druhý díl obsahuje tzv. speciální metafyziku, tzn. kosmologii, psychologii a přirozenou teologii. Třetí část Soustavy věnoval Kadeřávek etice. Kadeřávkův spis můžeme považovat za závěrečné slovo zakladatelské generace české novotomistické filosofie.
* * *
Brzy po vzniku Československé republiky se přihlásila o slovo druhá generace tomistů. Doba, ve které tato generace působila, byla výrazně odlišná od té předcházející, především tím, že celková kulturní orientace nového státu byla výrazně (vysloveně) protikatolická (Sousedík, 1995, s. 76). Pozitivisticky orientovaný časopis Česká mysl přinesl celou řadu ostře kritických článků proti novotomistické filosofii (jedním z největších kritiků byl tehdy mladý Jan Patočka), o něco mírněji byl novotomismus posuzován idealisty soustředěnými okolo časopisu Ruch filosofický. I přes tyto skutečnosti však novotomismus ve dvacátých letech dosáhl jistého rozmachu, na kterém se podíleli jak členové obnovené dominikánské provincie (1905), tak i někteří laici.
Jedním z prvních významných počinů druhé generace českých novotomistů byl sborník, který vyšel roku 1924 ke cti svatého Tomáše Akvinského u příležitosti jeho 700. výročí narození nazvaný lapidárně Svatý Tomáš Aquinský, v němž mnozí čeští (Fuchs, Miklík) a zahraniční (Maritain, Sosselin) myslitelé zhodnotili přínos svatého Tomáše. Sborník sehrál velmi důležitou úlohu jako seznamující dokument jak s autentickým myšlením svatého Tomáše, tak s jím ovlivněným myšlením následujících generací jeho stoupenců. Sborník měl však pouze informativní charakter a neobsahoval žádné zásadní texty.
V Olomouci od roku 1926 začal vycházet za redakce Silvestra Maria Braita (1898-1962) časopis Na hlubinu. Časopis vycházel nepřetržitě za stálého Braitova vedení (a to i v období 2. světové války) od roku 1926 až do roku 1948, kdy bylo jeho vydávání z politických důvodů zastaveno. Celkem bylo vydáno 22 ročníků. V názvu časopisu byl skryt požadavek adresovaný jak redaktorům tak čtenářům, aby se nespokojili s mělkostí a rozbředlostí některých dobových časopisů s duchovní tematikou, ale snažili se o prohloubení duchovního života. K tomuto cíli měly být nápomocny texty s řad těch nejpovolanějších, kterými byli vedle svatého Tomáše Akvinského např. svatý Jan od Kříže nebo svatá Terezie z Avily, tedy světci, kteří byli velkou inspirací pro Braitův život. Časopis Na hlubinu se zabýval i věroučnou problematikou a to nikoli pouze z pozice autoritavního diktátu, ale spíše formou vnímavého kázání, čímž se snažil pomoci "… osvobodit český katolicismus své doby od malichernosti a povrchnosti" (Braito, 1926, s. 1).
Dalším významným periodikem byl čtvrtletník Filosofická revue vycházející rovněž v Olomouci pod redaktorským vedením Metoděje Habáně (1899-1984) v letech 1929-1941 a 1946-1948. Kruh redaktorů okolo časopisu se označoval za tomisty (tedy nikoliv novotomisty), aby nevzniklo podezření, že si k učení svatého Tomáš něco přidali nebo ho o něco ochudili. Pro tento časopis platí v podstatě to, co bylo řečeno o časopise Na hlubinu ve smyslu otevřenosti a hledání pravdy. Časopis měl sloužit jako veřejná tribuna pro stále rostoucí družinu myslitelů, jejichž duchem byl veleduch svatého Tomáše. Články publikované ve Filosofické revue zasahovaly do různých vědních disciplín, ve velké většině příbuzných filosofii: logika, estetika, psychologie, pedagogika. Cílem redakce byl čistý tomismus, který má právo být označován jako philosophia perennis.
Metoděj Habáň
Jedním z největších počinů českého tomistického hnutí byla Mezinárodní konference tomistů pořádaná v Praze ve dnech 6.-8. října 1932 na půdě Filosofické fakulty Karlovy univerzity. Konference měla za cíl ukázat, že tomistická filosofie je stále živá a že představuje obnovu tehdy upadajícího českého filosofického myšlení. Celý podnik rozhodně nebyl nevýznamnou událostí, což dokládají i jména zahraničních účastníků, např.: Przywara, Bocheński, Kremer, Jolivet. Kongres se však stal terčem kritiky ze strany Jana Patočky, který ho označil ve své recenzi na stránkách České mysli za nedostatečný a propagandistický. Ve své kritice jednotlivých vystoupení pak nešetřil zvláště české účastníky (Patočka, 1932, ss. 319, 320, 373). Tato kritika vyvolala v tomistickém táboře nevoli a následně došlo k poměrně dlouhému filosofickému sporu Patočka versus Habáň na stranách Filosofické revue a České mysli, který ke konci přerostl ve spor spíše ideově osobní (Pikhart, 2000, s. 30).
Dalším důležitým počinem je překlad základního textu tomistické literatury, Summy teologické (knižně v letech 1937-1940) za redakce Emiliana Soukupa (1886-1962). Redakci tvořili mimo jiné Silvestr Maria Braito, Reginald Dacík (1907-1988), Metoděj Habáň, Jaroslav Durych (1886-1962). Snahou českých dominikánů bylo předat odkaz svatého Tomáše dále, což nebylo možné bez překladu jeho nejvýznamnějšího díla. Překlad se z dnešního hlediska jeví jako příliš násilný, někdy poněkud zastaralý a v některých případech je text dokonce špatně pochopitelný z důvodů zachování latinské syntaxe (Patočka, 1932, s. 374; Pikhart, 2000, s. 31). Tyto výtky však nemohou nic změnit na skutečnosti, že jeho historický význam je nezpochybnitelný.
* * *
Do meziválečného období spadá vyvrcholení tvůrčí činnosti jedné z nevýraznějších osobností druhé generace novotomistů, ale i české filosofie 20. století vůbec, Josefa Kratochvila (1882-1942). Kratochvil se roku 1919 stal bibliotekářem brněnské univerzity a roku 1927 obdržel místo docenta filosofie na teologické fakultě pražské univerzity. Kratochvil se ve svých dílech pevně držel novotomistických zásad s přihlédnutím k novým filosofickým proudům. Sám sebe označil za křesťanského novoidealistu, který se snažil prohloubit a doplnit aristotelsko-tomistickou filosofii introspektivní analýzou, aby více odpovídala rozumu a srdci (Pikhart, 2000, s. 23). Jeho filosofie je do značné míry eklektická. Z mnoha jeho děl jsou nanejvýš významná dvě: Filosofie středního věku (1924) syntetizující dílo zabývající se jako první český spis středověkou filosofií, a čtyřdílné Meditace věků (čtyři vydání v letech 1929, 1932, 1934, 1937) sledující vývoj filosofie od jejich počátků až do přítomnosti. Spolu s Karlem Černockým byl Kratochvil i autorem prvního českého Filosofického slovníku (1929).
Nejvýznamnější osobností českého meziválečného tomistického hnutí byl již zmiňovaný Metoděj Habáň. Petr Habáň se narodil 11. září 1899 v Huštěnovicích na Moravě. V Uherském Hradišti a poté v Českých Budějovicích vychodil gymnázium. V roce 1918 vstoupil do dominikánského řádu a přijal řeholní jméno Metoděj. Záhy byl poslán na studia do Říma na věhlasné Angelicum (Papežská univerzita - Pontificia università San Tommaso d'Aquino). V roce 1924 byl vysvěcen na kněze a roku 1927 získal na Angelicu titul doktora filosofie. V letech 1938-1942 vedl českou dominikánskou provincii (založil mimo jiné převorský konvent v Plzni a povýšil olomoucké učiliště na generální s právem udělovat hodnost profesora teologie a profesora filosofie na řádových učilištích). Po válce působil v Litoměřickém semináři ve funkci děkana a spirituála a přednášel filosofii. Roku 1948 byl uvězněn, ale po intervenci tehdejšího ředitele Národního divadla Ferdinanda Pujmana (1889-1961) (manžela Marie Pujmanové, jinak velkého obdivovatele svatého Tomáše Akvinského, autora knihy Tomismus a dnešní umění, 1933) byl propuštěn. V 50. letech byl pro ilegální pokračování v řeholním životě opět uvězněn. Po propuštění mu byla svěřena duchovní správa na Sokolovsku (1957-1974). Na konci 60. let se účastnil dialogu marxistů s křesťany ve filosofickém semináři Milana Machovce (1925-2003) na Karlově univerzitě. Po okupaci v roce 1968 mu byl v roce 1972 odebrán státní souhlas a vypomáhal v Praze, Karlových Varech a Brně v duchovní správě. Metoděj Habáň až do své smrti 27. června 1984 neúnavně přednášel, psal knihy a organizoval tajná studia. Ohniskem jeho činnosti byla především práce pedagogická a apoštolská. Z velkého množství děl vybírám dvě nejvýznamnější Přirozená etika (1944), ve které svůj výklad opírá o Aristotela a svatého Tomáše Akvinského. Celé dílo směřuje k poučení, že mravnost je třeba realizovat a duchovní život je nutné žít, a Filosofická antropologie (1981), v němž jako teolog řeší otázku po způsobu bytí a smyslu člověka ve spojitosti s metafyzickou otázkou po bytí a po Bohu (Pavlincová, 1998, s. 151).
Habáňovým blízkým spolupracovníkem byl jeho, již také zmiňovaný, řádový bratr Silvestr Maria Braito. Josef Braito se narodil 14. 6. 1898 v Ruščuku v Bulharsku. Již ve třech letech osiřel a vyrůstal v rodině pěstounů v Lokti u Karlových Varů a v Uhřívněsi u Prahy, posléze v útulku sester-dominikánek v Praze. Po studiu na Akademickém gymnáziu vstoupil v roce 1915 do dominikánského řádu a přijal jméno Silvestr Maria. Dva roky studoval filosofii v Olomouci, třetí rok na Papežské univerzitě - Angelicu v Římě a poté teologii v Saulchoiru v Belgii. Na kněze byl vysvěcen v roce 1922. Svá studia ukončil doktorátem v roce 1930. V letech 1930-1950 byl profesorem estetiky a mystiky na dominikánském řádovém učilišti v Olomouci a za nacistické okupace poté ředitelem kněžského semináře v Olomouci. V roce 1950 byl zatčen a v procesech s tzv. vatikánskými agenty za špionáž a velezradu odsouzen na 15 let. Amnestován byl v roce 1960 a rehabilitován v roce 1968. Umírá 25. 9. 1962 v Praze-Břenově. Jeho dílo je zvláště díky velkému množství článků publikovaných především v časopise Na hlubinu velmi rozsáhlé. Braitovy publikace, určené převážně ke vzdělávání věřících, soustřeďují věrouku do přehledného celku, důraz v nich je kladen na závaznost a životnost křesťanství (Pavlincová, 1932, s. 51). Na poli filosofie byl Braito přesvědčen o výlučnosti tomismu a jeho schopnosti pozvednout české filosofické myšlení. Nejvýznamnějšími jeho díly jsou Základy (1931) osvětlující základy křesťanské víry a morálky a svatým Augustinem inspirovaná kniha Podstata křesťanství (1947).
* * *
Ve výčtu velkých osobností českého novotomistického hnutí by se dalo bezpochyby pokračovat dále. Charakter tohoto příspěvku to ovšem neumožňuje. Na tomto místě se však sluší alespoň připomenout jména dalších významných představitelů, jakými byli např. Reginald Dacík (1907-1988), Alois Lang (1869-1957), nedávno zesnulý Jiří Maria Veselý (1908-2004), Emilian Soukup (1886-1962), Dominik Pecka (1895-1981), Artur Pavelka (1903-1997), Jaroslav Beneš (1892-1963) či Miloslav Skácel (1914-1974).
Svůj stručný popis vývoje českého tomistického myšlení bych zakončil konstatováním, že české teologické myšlení bylo krátce po 2. světové válce s nástupem komunismu v roce 1948 potlačeno. Publikační činnost byla naprosté většině teologů znesnadněna či úplně zakázána. České novotomistické hnutí bylo navíc výrazně zasaženo uzavřením klášterů v roce 1950 (akce K), včetně olomouckého dominikánského kláštera. V podstatě můžeme říci, že český tomismus byl po roce 1948 postižen tak výrazně, že došlo k jeho velkému útlumu, ne-li úplnému zániku. Na této skutečnosti nemohou nic změnit ojedinělé, byť velmi odvážné, samizdatové a exilové publikační pokusy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama