Nevědomost u křesťanů

28. února 2008 v 14:50 |  Filosofie
Příčiny nevědomosti
Devatenácté století si udělilo okázalý titul století osvícenců. Domýšlivost je zjevná, avšak právo na ni nebylo zdaleka tak jasně prokázáno. Toto století totiž nic nezměnilo na podmínkách lidství ze století předcházejících. A ačkoliv máme čest být dětmi toho úžasného devatenáctého století, je nicméně pravda, že jsme potomky Adama. Proto přicházíme na svět přinášejíce si s sebou prvotní hřích a to, co z něj vyplývá - nevědomost a smyslnost.

Nevědomost není obyčejná nevědomost, která znamená ne-vědění. Je to nevědomost kombinovaná s obtížností učit se a nechutí vynakládat úsilí k samotnému dosahování vědění. Taková pohroma je obrovská a u všech lidí přináší své plody. Je třeba přiznat, že jsou to plody velmi trpké. Většina lidí se jim ale podrobuje s příliš snadnou odevzdaností a často s takovým uspokojením, které bychom mohli chápat jako příznak hloupého štěstí.
Křesťané se rodí lidmi a po této lidské stránce jsou obětmi nevědomosti. Je ale možné, že by je šťastné okolnosti a pečlivá výchova, lépe řečeno, že by je Boží milost vyvedla z tohoto ubohého stavu, do kterého skrze Adama klesli. Pád je přirozený; samotná náprava nadpřirozená. Když se zamyslíme nad ubohým stavem obyvatel, kterým zůstalo křesťanství cizí (především v Asii, Africe a Oceánii), bude to zřejmým důkazem skutečnosti, že my křesťané jsme učinili pokroky.
Je to tedy díky Boží milosti, že byl křesťanský lid vyveden z nevědomosti. Vědomí Boha, našeho stvoření, naší lidské přirozenosti a našeho nadpřirozeného konce jsou velice čistá a svrchovaně mocná poznání k tomu, aby nás z nevědomosti vyvedla.
Pojem Boha stvořitele a zároveň nejvyššího cíle stvoření je největším nástrojem světla rozumu; je to přímo slunce rozumu. Vědět, že Bůh je první příčina všeho, co existuje a že je cílem našeho stvoření (především našeho rozumového stvoření), je skutečný princip opravdového osvícení a pevný základ veškerého vzdělání. Je to pevné východisko a nutný cíl naší existence. S těmito dvěma dary, které jsou pro náš rozum tak nesmírné, můžeme a musíme směrovat našeho ducha i myšlenky. Musíme uspořádat naši vůli a afekty a vůbec celý život takovým způsobem, abychom mohli dojít cíle, který nám Bůh určil.
To je věda o životě: věda, která je jako jediná nepostradatelná. Věda, kterou nemůže žádná jiná věda nahradit a která se v případě potřeby může bez všech ostatních věd klidně obejít.
Člověk je opravdu vzdělaný jen tehdy, když umí uspořádat svůj život, a to navíc takovým způsobem, aby dosáhl svého konce. Nejhlubší, nejrozmanitější a nejvzácnější znalosti, pokud člověku nepomáhají dosáhnout svého konce, jej z nevědomosti vyvést nemohou. Existují lidé, kteří jsou podle určitých zpráv skutečnými mudrci, protože znají jazyky, literaturu, historii a ostatní vědy. Přesto však s tímto vším nedosahují znalosti vědy o životě. Ve skutečnosti jsou proto nevědomí a před Bohem - Otcem světla - jsou ponořeni do hlubokých temnot.
Nevědí o svém vlastním neštěstí, protože si všímají pouze částečných záblesků, které září v některém koutě jejich rozumu. Více se těší ze slabých záblesků, kterými jsou ozářeni, než aby trpěli temnem, do kterého je ponořila neznalost vědy o životě.
Jsou dnes křesťané skutečně dětmi světla, jak je nazval svatý Pavel? Náš hlas je příliš slabý na to, aby na podobnou otázku byl schopen odpovědět. Poslouchejme hlas mocný a oprávněný, na který není třeba odpovědi. Říká: "Od prvního dne našeho pontifikátu jsme obrátili z výše Apoštolského stolce svůj pohled na současnou společnost, abychom poznali její podmínky a potřeby, případně upozornili na nápravu. Od té doby litujeme ústupu pravdy. Ne pouze pravdy poznávané nadpřirozeně vírou, ale také pravdy poznávané přirozeně rozumem nebo prostřednictvím zkušenosti. Litujeme nadvlády stále zhoubnějších omylů a obrovského nebezpečí, kterým prochází společnost díky sílícím nepokojům, které ji rozvracují. Nejmocnější příčinou, která by nás přímo vedla ke zhoubě, by podle našeho mínění bylo vyhlášení odluky a odpadlictví mezi současnou společností a Kristem a jeho církví."
Je to snad papež z dob Nerona nebo Domiciána, který tak lituje stavu lidí ponořených v pohanství? Ne, je to papež devatenáctého století. Je to papež naší doby - Lev XIII.
Přemýšlejme o tom! Jeho slova - ústup pravdy, nadvláda stále zhoubnějších omylů - nejsou zcela smysluprázdná. Naopak situaci tříbí ve velice přesných pojmech.
Před dvěma stoletími hlásal jeden zbloudilý kněz to stejné a Svatý stolec na něj uvalil klatbu. Teď učí Lev XIII. přesně to, co bylo tehdy odsouzeno bezmála jako hereze. Jak se doba změnila!
Pokud získaly nadvládu stále zhoubnější omyly a pravda ustoupila, je třeba uznat, že naše nevědomost je skutečně rozsáhlá.
Jaké jsou příčiny nevědomosti mezi křesťany?
Příčina není v nedostatku škol, protože jich nikdy nebylo tolik jako dnes. Tvrdíme však, že se v našich školách učí všechno možné, jen ne pravda. Pravda je na ústupu, jak to nazval Lev XIII.
Víme, že se v mnoha našich školách vyučuje katechismus, náboženství a morálka. Ale příliš často má před náboženskou výukou něco přednost - jednou je to mluvnice, jindy maturitní zkouška.
A tak jsou vychováváni gramatikové nebo maturanti, ale nikoliv křesťané. Pokud nemá víra přednost přede vším, není to skutečná víra.
A je dokonce velmi pravděpodobné (a bohužel příliš obvyklé), že se i ve výuce katechismu neučí víra. Jak je to možné, říkáte si? Můžeme totiž učit pravdy víry hmotně - například že je jeden Bůh, tři osoby v Bohu, dvě přirozenosti Ježíše Krista, sedm svátostí v církvi. Tyto pravdy pak můžeme směřovat buď k paměti, k rozumu a nebo k víře dítěte.
Směřovat tyto pravdy k paměti je metoda téměř všech škol dnešní doby. Dosáhneme s ní bezchybného odříkání hodiny. Ale víra zde není.
Směřovat je k rozumu je o něco vzácnější. Je totiž nutné skutečně pracovat, abychom dali žáku poznat nejen slovo, ale samotnou věc, ne výraz ale skutečnou pravdu. Tímto způsobem necháváme pracovat rozum. Ale víra zde není.
Nakonec můžeme, nebo lépe řečeno musíme, obracet pravdu k víře dítěte. Je proto třeba, abychom my sami činili skutky víry, a tak vyprovokovali podobné skutky u žáka. Uvěřil jsem, řekl Žalmista, a to je proč jsem promluvil. Je třeba učit děti verbum fidei svatého Pavla nebo, jak bychom řekli my, víru skrze slova (ve francouzštině "la foi parlée"). Tak dítě uslyší řeč a zapamatuje si ji, to je úkol paměti; pochopí hodnotu výrazu, to je úkol rozumu; a pak celá jeho duše přilne k pravdě, a to je víra.
Tento způsob vyučování je jediný pravý a účinný. Přesto je ale velmi vzácný, a to dokonce i ve školách, které se nazývají křesťanskými. To je důvod, proč naše školy nevytvářejí křesťany a proč je mezi námi tak velká nevědomost.
Léky na nevědomost
Nevědomost spočívá především v neznalosti. Samotná neznalost je ale pro křesťany něčím velmi neblahým. Křesťanům nestačí pouze poznat pomocí vhodných termínů danou pravdu, je třeba ji poznat s vírou. Je proto potřeba vědět a věřit, vědět a zároveň věřit, věřit a zároveň vědět.
Křesťan, který by věděl, ale nevěřil, může být člověkem trochu učeným. Křesťanem ale bude nevědomým.
Stejně tak křesťan, který by věřil, ale nevěděl, může být křesťanem trochu věřícím. Pokud ale nebude pravdou (tedy předmětem víry) vládnout zcela, bude křesťanem nevědomým.
Z toho vyplývá, že pro boj s nevědomostí mezi křesťany nestačí pouze stavit před ně pravdu a učit ji v přesných pojmech. Je navíc nutné a nevyhnutelné rozvíjet v nich víru - tuto nadpřirozenou schopnost přijímat jako zjevené od Boha svaté pravdy vyučované církví.
Být křesťanem, to je velká věc. V samotné výchově křesťanských duší je dvojí stránka - lidská a božská. Lidská stránka, skrze niž je duše vychovávána, vyučována a katechizována. A stránka božská, skrze niž duše přijímá pravdu jako nadpřirozeně přicházející od Boha. Termíny pravdy jsou katechizované duši předkládány skrze lidská ústa.
Když lidská ústa mluví, vyučují a povzbuzují, je jejich role veliká a krásná. Bůh si ale v naší křesťanské výchově určil roli ještě větší a krásnější. Hovoří totiž do našeho srdce a pozvedá náš rozum až k účasti na svém Božském rozumu. Tato úchvatná oblast se nazývá vírou.
Když tedy křesťanský vychovatel (a to v rodině, ve škole nebo v církvi) mluví k pokřtěné duši, aby pracoval na jejím postupném vyvedení z nevědomosti, musí se zároveň modlit a mluvit. Musí prosit Boha, aby vlil do pokřtěné duše vnitřní milost víry a sám současně katechizovaným zprostředkoval lidský výraz božské pravdy.
Pokud by všichni ti, kteří mají tu obávanou odpovědnost za vyučování křesťanů, pracovali takovým způsobem, viděli bychom, že by se nevědomost vytratila, víra vzrůstala a svatost vzkvétala.
Co ale naopak slyšíme ze všech stran? Že se svatost ztrácí, víra klesá a nevědomost je odstrašující, a to téměř všude.
Je to naše chyba
Příliš jednoduše si představujeme, že jsme udělali vše, když jsme sdělili pravdu; to však není nic. Člověk by udělal mnohem víc, kdyby se po tom, co nechal pravdu uslyšet, modlil. A tak pracoval na tom, aby nechal pravdě uvěřit.
Křesťan je skutečně pravým křesťanem pouze za tohoto předpokladu.
Kolik dětí se ve školách nebo v katechismu naučí, odříká a dobře zná literu katechismu, ale přesto se nestane křesťanem hodným toho jména!
Příčina tohoto velkého neštěstí je zcela v chybném vyučování, na které jsme poukázali. Vytváří se totiž vědoucí, ale nikoli věřící.
Pokud víra hluboce nezakoření v duši dítěte, je vydáno v nemilost rodících se vášní nebo se stává obětí prostředí, v němž se nachází.
Víra by přitom dítěti dala potřebnou schopnost k tomu, aby vnitřnímu nebo vnějšímu nebezpečí odolalo. Bez víry však člověk zůstává vydán své slabosti a brzy klesne.
Ve víře přece stojíte pevně, říká apoštol Pavel. Fide statis. (2. Korintským 1, 24)
Abychom tedy účinně pracovali v boji proti nevědomosti, je potřeba lidí velmi moudrých a zároveň velmi věřících. Je potřeba svatých, kteří budou vychovávat k moudrosti, a moudrých, kteří budou vychovávat k svatosti.
Modleme se k Bohu, aby nám je dal!
Slovo svaté Terezie
Článek o nevědomosti u křesťanů jsme uzavřeli těmito slovy: "Abychom účinně pracovali v boji proti nevědomosti, je potřeba lidí velmi moudrých a zároveň velmi věřících. Je potřeba svatých, kteří budou vychovávat k moudrosti, a moudrých, kteří budou vychovávat k svatosti. Modleme se k Bohu, aby nám je dal!"
To bylo otištěno ve stejné době, kdy jsme otevřeli Listy svaté Terezie a hned na prvních stranách nalezli následující pasáž:
"Toužím horoucněji než kdy jindy, aby měl Bůh ve své službě lidi, kteří ve vědění spojí úplné odloučení všech vezdejších věcí, jež nejsou víc než iluze a pouhé maličkosti. Cítím tak velkou potřebu, aby je církev měla. Jsem tím tak silně zasažena, že se mi zdá, jako by bylo přímo výsměchem trápit se kvůli něčemu jinému. To je důvod, proč se za to nepřestávám modlit k Bohu. Jsem přesvědčena, že jeden z těchto skvělých mužů opravdově roznícených ohněm Boží lásky vydá více ovoce a více prospěje Jeho slávě než velké množství ostatních vlažných nebo nevědomých."
Quis sapiens, et intelligent ista? (Oseáš 14, 10.) Kdo jest moudrý, a porozumí těmto věcem? Kdo rozumný, a pozná je?
Modleme se k Bohu, aby nás svěřil do rukou moudrých a aby moudré svěřil nám.
(z francouzštiny přeložila Petra Pichlová)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kilian Kilian | Web | 31. srpna 2017 v 0:02 | Reagovat

Mate zkusenost s nejakymi lekcemi na kytaru?

2 Sandokan Sandokan | Web | 9. září 2017 v 21:57 | Reagovat

Doporucte mi nejake kytarove lekce

3 Verca Verca | Web | 23. září 2017 v 15:22 | Reagovat

Kytara!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama