Jaroslav Durych, Ota(!)kar Březina a (bohužel) D. Ž. Bor

26. února 2008 v 9:10 |  Literatura
Musel jsem se z jistých důvodů opět probírat různou březinovskou literaturou a jako vždy jsem neodolal pokušení přečíst si kapitolu "Boje o Březinu" z velkolepě vybavené publikace Dítě andělů (Trigon, Praha 2000) alchymisty D. Ž. Bora.

Dovídáme se v ní zhruba toto: dobrák Březina měl rád Jaroslava Durycha a ten se mu za tuto lásku tuze zle odvděčil. Za pramen a nezvratný důkaz tohoto nepochopitelného nevděku si D. Ž. Bor zvolil Durychův článek o Jindřichu Vodákovi, který vyšel v knize Ejhle člověk! Vodák toho času zaútočil dosti nešetrně na Březinovo dílo a tento "zcela zamítavý postoj obdivně schválil - nečekaně Jaroslav Durych". Durych, dříve Březinův obdivovatel, náhle skládá "chvalozpěv na Jindřicha Vodáka" a přidává se k útokům na velkého básníka. To mohlo mít podle pana Bora i fatální důsledky, nelze prý dokonce "vyloučit, že právě tyto výpady se mohly stát příčinou Březinova rozhodnutí spálit všechno, co za léta po svém odmlčení napsal". Jaroslav Durych, věrný vazal Vodákův, byl tedy i nepřímým ničitelem Březinovy pozůstalosti. Durych byl ale vůbec přelétavý a nestálý. Nejlépe to dokázal, když za pár let po Březinově smrti vydal svůj rozsáhlý esej o Březinovi, kde ho zase ctí a vynáší až do samého nebe. Podle D. Ž. Bora se Březina "asi tiše bavil, když v druhém světle a na druhém břehu slyšel o sobě po pár letech Durychovu apologetickou smršť". Durych byl zkrátka tím druhem kritika, který vždy plave s proudem dobových nálad, neboli pohotově reaguje na "změnu paradigmatu", jak tomu po slavném filosofu vědy T. S. Kuhnovi říká i D. Ž. Bor. Do třetice byl Durych bezkonkurenční diletant: šel ve svém diletantství dokonce tak daleko, že vlastně ani nevěděl, jaký je básnický pseudonym pana učitele Jebavého, a vytrvale ho označuje jako Otakara. D. Ž. Bor svůj těžký otřes znázorňuje takto: Ota(!)kar.
Otokar Březina
Asi tolik říká pan D. Ž. Bor o Durychově vztahu k Otokaru Březinovi.
Nejlepší bude vzít to od konce. Udělá-li si někdo tu námahu a vezme do rukou nějaké dobové časopisy, v kterých Březina tiskl své práce, možná se podiví, kolikrát narazí na jméno Otakar Březina. Inu, buďto se velký básník neuměl podepsat, nebo snad byla jeho kaligrafie nečitelná, jak si občas stěžovali hůře vidící adresáti Březinových dopisů. Nebo - a to by bylo asi pro D. Ž. Bora vysvětlení nejpřijatelnější - byli tehdejší redaktoři zkrátka podobní omezenci jako Jaroslav Durych; obzvláště jeden, který redigoval Volné směry a tiskl v nich opakovaně Otakaru Březinovi jedny z nejlepších českých esejů, jistý F. X. Šalda. Ale takové nicotnosti jako dobová periodika nemohou zajímat alchymistu. Nezajímají koneckonců ani literární historiky. M. C. Putna se diví podobně jako pan D. Ž. Bor, má jen poněkud odlišné gesto údivu: Otakar (sic!).
Druhé obvinění je závažnější: Durych prý soustavně podléhal dobovým náladám a módám. To je objev vskutku revoluční, jen ho dokázat trochu hodnověrněji než D. Ž. Bor. Durych byl ve stálém kontaktu se současným literárním děním, přijímal jistě i některé dobové tendence, přesto jsem až doteď žil v domnění, že bychom jen stěží našli autora, který by se dobovým módám a náladám více příčil, a to i v kritice. Pro toto odvážné Borovo tvrzení by bylo třeba trochu více důkazů než (údajné) Durychovo nevysvětlitelné přebíhání sem a tam na bojišti kritiky. Kde přebývá po své smrti Otokar Březina, a má-li možnost se vůbec něčím bavit, to nejsem s to říci tak jednoznačně jako pan D. Ž. Bor. Ale že by se bavil zrovna Durychovým obdivným esejem, o tom silně pochybuji. Nařčení páně Bora má totiž ještě jednu kosmetickou vadu, a to tu, že corpus delicti, březinovský esej z roku 1931, kterým prý Durych zase hbitě přeběhl mezi Březinovy obdivovatele, je složen z prací, které byly napsány (a povětšinou i publikovány) už za Březinova života, nejpodstatnější část dokonce už roku 1918. Otokar Březina se jimi tedy mohl bavit už v prvním světle a na prvním břehu, jak by to asi nazýval D. Ž. Bor. Ale vykládejte mystikům o chronologii!
Jaroslav Durych
Konečně nejhorší Durychův prohřešek: článek, v kterém se údajně ztotožňuje s Vodákovými útoky na Březinu a nadšeně (není toho nadšení trochu přespříliš?) je schvaluje. D. Ž. Bor si tedy přečetl knihu Ejhle člověk! Jaroslav Durych napsal svého času jistý článek, který pojednává o tom, že číst se dá různě. Ale o tom jindy. Než si osvětlíme poslední přehmat pana D. Ž. Bora, zmínil bych se rád pro změnu o jednom kladu Borovy publikace, totiž o jeho upřímné lásce k P. Jakubu Demlovi, která z celé knihy doslova sálá. I já mám pro P. Jakuba Demla slabost. Rozuzlení této březinovsko-durychovské záhady se tedy místo mě může ujmout právě "náš" oblíbený P. Jakub Deml, a to dopisem ing. Josefu Battovi z 14. 2. 1955:
"Milý pane inženýre,
díky za dopis! Tomu Durychovi křivdíte: Ejhle člověk je znamenitá analýza nejen Karla Čapka a Vodáka, nýbrž celého národa od r. 1918… Jaroslav Durych to všechno míní ironicky, což jste přehlédl, jenže zároveň smrtelně vážně - jako lékař, který dobře vidí, jak a čím si pacient škodí, ale už také poznal, že mu není pomoci a rady, protože věří jen šarlatánům, jak píše svatý Pavel v druhém listě k Timotheovi (4,3): " Neboť bude čas, kdy zdravého učení nebudou snášeti, ale podle svých žádostí budou si shromažďovat učitele, majíce svrablavé uši…" (tj. pohrdají zdravým starým učením a pravdami věčnými a chtějí slyšet pořád něco nového a nezávazného, zábavného, legračního, mělkého, "srandovního"). To je Švejk! Národ si vyvolil falešného proroka Karla Čapka a Vodáka, protože v sobě už měl Švejka. Švejk pak zplodil "československou církev", komunismus a dnešní blahobyt. Jaroslav Durych byl poctivý a správný diagnostik: za jeho skeptickým a katolicky povýšeným úsměvem (je to řehot a plný smích v Toricellově prázdnotě) se skrývá veliká bolest… Jen to čtěte ještě jednou!
S přátelskými pozdravy Váš
Jakub Deml"
Jakub Deml
Sečteno a podtrženo: D. Ž. Bor se stal nejprve obětí Durychovy pověstné ironie, následně pak své nedůslednosti, neinformovanosti a příliš bujné fantasie.
Oproti tomu, co D. Ž. Bor tvrdí, byl Jaroslav Durych po celý svůj život vášnivým a nekritickým obdivovatelem Otokara Březiny. Neváhal o něm napsat, že je mu "prvním básníkem po Duchu Svatém, který diktoval prorokům a evangelistům"(Akord I, 1928, s. 226). Takto Durych o Březinovi smýšlel i psal stále, nepodléhal jakési "změně paradigmatu". Málokdo byl též tak zklamán, že po sobě Březina zanechal tak skrovnou (co do rozsahu) literární pozůstalost. Teprve roku 1943 v Národní politice (ročník LXI, č. 250, 12. září) nachází Durych na Březinovi drobné kazy; i tak pro něj ale zůstává největším básníkem, který "předčí svou mohutností cokoliv v poesii světové".
V jedné věci měl D. Ž. Bor přece pravdu: Otokar Březina měl velmi rád Jaroslava Durycha. Nejen to, Otokar Březina měl podle některých svědectví rád i Durychovu ironii a dobře se jí bavil. Ale o tom až někdy jindy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Petr ton Petr ton | Web | 31. srpna 2017 v 0:03 | Reagovat

Zkuste lekce kytary Nanastroj.cz

2 Pivko Pivko | Web | 9. září 2017 v 21:57 | Reagovat

Muze levak hrat na normalni kytaru?

3 Pivko Pivko | Web | 28. září 2017 v 4:52 | Reagovat

Jakou mate kytaru

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama