Hudba a význam

22. února 2008 v 10:27 |  Hudba
Znakový charakter hudby není evidentní, i když obecným přesvědčením je, že hudba něco označuje. Otázkou zůstává, co a jakým způsobem.
Asi nejsilnější teorií hudebního významu je názor, který zastávali pythagorejci a později Platón, že hudba je výrazem harmonie světa. Podle pythagorejské školy je podstatou světa číslo, číselné vztahy pythagorejci nachází i mezi jednotlivými tóny, proto hudbu považují za nejčistší vyjádření podstaty vesmíru. Pythagorejci soudí, že kruhový pohyb nebeských těles produkuje dokonalou hudbu, kterou lidské ucho neslyší. Jen někteří lidé ve svém nitru jsou schopni zaslechnout úryvky této nebeské hudby a snahou o její napodobení vznikají jednotlivé hudební skladby.

Aristoteles neopouští mimetickou teorii hudby, oproti pythagorejcům a Platónovi však nachází napodobovaný předmět v nitru člověka. Podle Aristotela malířství a sochařství napodobuje tělesa, hudba naopak vnitřní stavy člověka jako jsou city, ale i mravy.
Křesťanský středověk se drží spíše pythagorejského pojetí hudebního významu, o čemž svědčí i fakt, že nauku o hudbě nacházíme v quadriviu svobodných umění vedle aritmetiky, geometrie a astronomie, tedy přírodovědných disciplin. Křesťanství ví, že svět po prvním hříchu není tak harmonický jako býval, že stvoření je hříchem narušené a ve světě se vyskytuje fyzické i mravní zlo. V hudbě je obrazem zla disonance, kterou nejlépe reprezentuje tritonus, tedy interval v rozpětí tří celých tónů, v němž je čtvrtý tón zvýšený nebo pátý tón snížený.
Tritonus
Tritonus získal příznačné jméno "diabolus in musica" a jeho užití ve své době Církev trestala exkomunikací. I když je tritonus užíván v některých klasických skladbách, největší pole působnosti má v heavy, thrash či black metalu, tedy hudebních žánrech, které více či méně otevřeně hlásí k satanismu.
Obal alba "Diabolus in musica" thrashmetalové skupiny Slayer
Na Aristotela naopak navazuje tzv. afektivní teorie, která prodělala největší rozkvět v období baroka. Podle této teorie hudba vyjadřuje afekty, radost je spojená s durovou tóninou, svižným tempem, převahou konsonancí a velkými intervaly, výrazem smutku je naopak tónina moll, disonance a úzké rozpětí. Podle představitelů afektové teorie jsou hudební figury analogické s řečovými, hudba je de facto napodobením řeči, přesněji jejího emocionálního rozměru. Toto přesvědčení vyjadřuje i Karel Čapek ústy dirigenta Kaliny v knize Povídky z druhé kapsy kapsy.
"Pak tam přišli dva lidé, vypravuje Kalina, "mužský se ženskou, ale neviděli mne; seděli zády ke mně a tiše hovořili, - kdybych byl rozuměl anglicky, byl bych zakašlal, aby věděli, že je někdo slyší; ale protože jsem neznal ani jedno anglické slovo kromě hotel a šilink, zůstal jsem zticha.
Nejdřív hovořili hodně staccato; potom začal ten mužský pomalu a tiše něco vykládat, jako by to z něho nechtělo ven; a pak to rychle vysypal. Ta ženská vykřikla hrůzou a něco mu. rozčileně říkala; ale on jí sevřel ruku, až zaúpěla, a začal jí mezi zuby domlouvat. Poslouchejte, to nebyl milostný hovor, to muzikant pozná; milostné přemlouvání má docela jinou kadenci a nezní, tak jaksi sevřeně, - milostný hovor je hluboké cello, ale tohle byla vysoká basa, hraná takovým presto rubato, v jediné poloze, jako kdyby ten člověk pořád opakoval jednu věc. Mne to počalo trochu děsit; ten člověk říkal něco zlého. Ta ženská začala tiše plakat a několikrát vykřikla jako odporem, jako by ho chtěla zadržet; měla trochu klarinetový, dřevěný hlas, který nezněl tuze mladě; ale ten mužský hlas mluvil pořád sykavěji, jako by něco poroučel nebo vyhrožoval. Ženský hlas začal zoufale prosit a zajíkal se hrůzou, jako se zajíká člověk, když mu dáte ledový obkladek; a bylo slyšet, jak jí drkotají zuby. Tu ten mužský hlas se jal brečet velmi hluboko, čistě basově a skoro zamilovaně; ženský pláč přešel do drobného a pasívního vzlyku; to znamená, že byl odpor zlomen. Ale pak se zamilovaný bas zase zvýšil a přerývaně, rozváženě, neodmluvně kladl větu za větou; ženský hlas do toho jen tak bezmocně zakvílel nebo zavzlykl, ale už to nebyl odpor, jenom šílený strach, ne strach z toho mužského, ale vyjevená, vizionární hrůza z něčeho budoucího. A tu ten mužský hlas zase poklesl do chlácholivého bzučení a tichých vyhrůžek; ženské štkaní se změnilo ve zpitomělé a bezbranné vzdechy; a muž položil studeným šeptem několik otázek, na které patrně dostal kývnutí hlavy; neboť už nenaléhal.
Pak ti dva vstali a každý odešel jiným směrem.
Poslouchejte, já nevěřím v předtuchy, ale věřím v muziku; když jsem tam v té noci poslouchal, já jsem věděl naprosto jistě, že ta basa přemlouvá ten klarinet k něčemu strašlivému. Věděl jsem, že ten klarinet se vrací domů s ujařmenou vůlí a udělá, co mu ta basa nařizuje. Já jsem to slyšel, a slyšet je víc než rozumět slovům. Já jsem věděl, že se chystá nějaký zločin; a já jsem věděl jaký. Já jsem to poznal podle té hrůzy, která čišela z těch dvou hlasů; bylo to v barvě těch hlasů, kadenci, tempu, intervalech, césurách, - poslyšte, hudba je přesná, přesnější nežli řeč. Ten klarinet byl příliš jednoduchý, než aby mohl sám něco provést; bude jen pomáhat, vydá nějaký klíč nebo otevře dveře; ale ten hrubý a hluboký bas to vykoná, zatímco klarinet se bude zajíkat úděsem. Já jsem uháněl k městu s tím vědomím, že se musí něco stát, že něco musím udělat, abych tomu zabránil; to je takový děsný pocit, že člověk přijde pozdě.
[...] Já nevím, jak jsem toho rána na zkoušce dirigoval; ale když jsem nakonec praštil taktovkou o zem a vyběhl na ulici, vykřikovali tam kameloti večerníky. Koupil jsem si jeden, - byl tam veliký nápis MURDER a pod ním fotografie nějaké bělovlasé paní. Já myslím, že murder znamená vražda."
Karel Čapek
Afektová teorie počítá samozřejmě s tím, že její závěry platí všeobecně. S nástupem romantismu a snahou autorů vyjádřit nikoliv city, které mají všichni lidé společné, ale především vlastní individualitu, se afektová teorie dostává do krize. Objevují se dokonce extrémní názory, jejichž reprezentantem je především Eduard Hanslick, že hudba je uměním ryze formálním, které je schopno prezentovat jen samo sebe. Těmito názory jsou inspirované pokusy o tzv. absolutní hudbu, které rezignují na jakékoliv mimohudební sdělení. Zároveň tyto teze přiměly autory, kteří chtěli, aby jejich hudba přinášela nějaké poselství, uchýlit se k vyjadřování svých idejí prostřednictvím slov (programní hudba).
Eduard Hanslick
Intuitivní přesvědčení o schopnosti hudby označovat afekty bylo zpochybněno, nicméně ryze formalistické pojetí hudby je stěží udržitelné. Prokázat významovost hudby v návaznosti na afektivní teorii usiluje například interpersonální hypotéza hudby vytvořená v 60. letech českými hudebními vědci a psychiatry. Vychází z psychologicko-psychiatrických teorií zdůrazňujících význam malé skupiny. Ze vztahů ve skupině vznikají tzv. interpersonální tendence a skupinová schémata. Timothy Leary rozlišuje osm párově a polárně uspořádaných tendencí. Později jeho koncepci přepracovává F. Knobloch, který dvojice tendencí označuje písmeny a záporným či kladným znaménkem. V jeho pojetí rozlišujeme tyto interpersonální tendence:
+ A (afiliace = tendence hledat něhu, přátelství, lásku) resp.-
-A (distance = tendence vzdalovat se, klást odpor, uplatňovat pasivní rezistenci),
+F (agrese = tendence útočit) resp.
-F (útěk = tendence vzdálit se, unikat),
+D (dominance = tendence vést, radit, poroučet) resp.
-D (submise = tendence poslouchat, nechat se vést, hledat pomoc, důvěřovat),
+E (exhibice kvali­tou = tendence manifestovat se silou, inteligencí, krásou) resp.
-E (exhibice nekvalitou = tendence získat si, ovlivnit slabostí, nemocí, ubohostí)
Learyho kruh interpersonálních tendencí
Podle interpersonální hudební hypotézy hudba vyjadřuje proces naplňování autorových interpersonálních tendencí. F. Knobloch tvrdí, že "... v hudbě existují obrazně vyjádřené interperso­nální tendence a v jejich nezávislém poznávání je interindividuální shoda" (Knobloch ad. 1968: 381, citováno podle: Poledňák I. ABC : Stručný slovník hudební psychologie, 168-169). Tato teze byla testována matematicky vyhodnoceným experimentem.
Interpersonální hudební hypotéza je důležitá proto, že potvrzuje intuitivní přesvědčení o obsahovosti hudby. Zdálo by se, že pro hudební praxi takové potvrzení není důležité, ale opak je pravdou. Když členové občanského sdružení Ekumenická setkávání s Biblí a uměním lobovali u českých biskupů za to, aby se kostely de facto proměnili v koncertní sály, argumentovali mimo jiné také těmito slovy: "Hudba je umění abstraktní. Je zvláštním sdělením, které nejde vyjádřit slovy. O vlastním obsahu díla nevypovídá název skladby - pokud existuje - téměř nic. Rozhodovat o zařazení hudebního díla pouze podle názvu nevede tedy nutně k jednoznačnému závěru, obzvláště proto, že hodnotící měřítka nejsou nijak sjednocena." Takovéto závěry ovšem přímo popírají možnost existence sakrální hudby, která je vhodná k bohoslužbě, a dalo by se říci, že násilně prosazují hudební formalismus, jehož přijetí by mělo pro duchovní hudbu fatální důsledky. Naopak v praxi stále přetrvává přesvědčení, že "právě svou citovostí se hudba hodí ke všem vášnivým příležitostem: k hudbě tančíme, při hudbě se modlíme, s hudbou oplakáváme mrtvé, a čím méně se hodí slova nebo nějaké vnější skutky k situaci, tím vděčnější je hudba." (Santayana, G. Essaye o filosofii, náboženství a umění, s. 220) Je zřejmé, že rozličné city, které pociťujeme při těchto odlišných příležitostech, jsou vyjádřeny různým hudebním projevem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hama hama | 23. února 2008 v 10:28 | Reagovat

Moc pěkné shrnutí. Mimochodem, nechtěl byste pojdenat také o tématu dodekafonie a atonality (a moderní "klasické" hudby vůbec?) -- v poslední době jsem se s tím několikrát setkal a velmi by mě zajímal Váš odborný pohled.

2 jjs jjs | 25. února 2008 v 17:49 | Reagovat

Díky, jestli se Vám článek líbil, je to pro mne pocta, znamená to, že jsem drzost, o které jsem Vám psal, udržel v mezích "zdravosti". :-)Obávám se však, že pojednáním na témata, která uvádíte, bych mohl z těchto hranic snadno vystoupit. Jinak samozřejmě přivítám jakýkoliv Váš příspěvek na tento blog.

3 Maftík Maftík | Web | 19. října 2008 v 21:07 | Reagovat

Článek je rozhodně zajímavý (četl jsem ho teda již dávno, ač komentář přidávám až dnes), akorát na tom obraze "Learyho kruh interpersonálních tendencí" není vidět v podstatě nic, nebyla by větší verze? Jinak tritonus a spol proberem na signálech :)

4 jk jk | 3. května 2010 v 14:05 | Reagovat

Mohl bys, Jiří, nějak víc konkretizovat (zdroj, dobu, místo, příklady) tohle?

"Tritonus získal příznačné jméno "diabolus in musica" a jeho užití ve své době Církev trestala exkomunikací."

5 ragfish ragfish | Web | 19. června 2015 v 9:55 | Reagovat

půjčka na směnku praha ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama